Úvaha o konspiraci a covidu

Covidová hysterie dala za pravdu mnoha dezinformacím a doba potvrdila také některé konspirační teorie. Proto se nabízí otázka, zda je vše, co sledujeme výsledkem spiknutí temných sil, koncepčním řízením společnosti nebo logická zákonitost. Nebo je to v konečném důsledku kombinace všech faktorů?

Konspirace jako pohled na svět

Co je vlastně konspirační teorie? Konspirace česky znamená spiknutí nebo také spolčení. V zásadě se dá shrnout do tvrzení, že veřejně pozorovatelný jev zejména ve společenském dění, či lépe v řízení společnosti, představuje výslednici skrytého řízení s jasně definovaným vektorem cíle. Nezávislý vnější pozorovatel může tak podle příznaků odpozorovat obrysy dosahovaného cíle a tak lépe rozumět jednání a počínání představitelů řídících prvků společnosti – politiky. Díky tomuto poznání tak lépe dokáže chránit své vlastní zájmy a má tak možnost pokusit se odklonit směr vektoru cíle jinam. Žádoucí výsledek v podání spiklenců je zpravidla proti obecné mravnosti, nebo společensky chápanému dobru, či proti podstatě lidskosti, a proto jsou takové síly nuceny jednat v skrytu. Jistě také nelze popírat, že existují skupiny, které mají své zájmy a tyto dle svých možností obhajují. Jsou-li členové této skupiny přesvědčeni, že jejich cíle jsou správné, budou jednat v jejich prospěch a mnohdy bez ohledu na morální závadnost prostředků. Protože ušlechtilý cíl posvětí prostředky. Jako příklad nechť slouží pokusy americké armády, která v autobusech jezdících po USA pouštěla do klimatizace bakterie. Tento zločin pochopitelně obhajovala národními zájmy nebo obranou státu. Jejich činnost byla jistě spiknutím, neboť se vše dělo skrytě.

Vše se děje na základě přírodních zákonů

Druhým pohledem je naopak princip zákonitosti, který je znám především z přírodních věd. Věci padají dolů, protože existuje gravitace. Příčina a následek jsou dány platnými a neměnnými zákony. Příčiny mají svou příčinu a úvaha pak končí u prvotní příčiny, která vše spustila. Když však do toho vložíte princip nekonečna, tj. nekonečný počet příčin, nemusí být ta prvotní příčina jediná, což omezuje možnosti deterministického chápání světa. Nicméně podle tohoto principu je jen otázkou času, kdy budou zákony společenského dění sociology nebo jinými vědci poznány a jejich nepoznanost nemá zásadní vliv na uskutečnění výsledného jevu. Není nutné chápat princip elektrické energie, či její výroby, abych si v pokoji rozsvítil světlo. Vše je veřejné, žádné spiknutí. Výsledek společenského dění je buď důsledkem zákonitosti sociologické, biologické, psychologické atp. nebo prosté pitomosti dotyčných spočívající v jejich inteligenční nedostatečnosti. Kdo se pohyboval v korporátní sféře a viděl kliku zmrdů v akci, tak bych si dokonce dovolil stvořit tvrzení, že čím neschopnější člověk, tím dříve bude ve vedoucí pozici. Konspirátoři na to vtipně mohou namítnout otázkou, ale kdo vytvořil takový systém, že do řízení se dostávají právě tyhle typy nabité touhou vést bez ohledu na schopnosti či následky jejich příkazů? Vznikl sám nebo byl vytvořen? Příznivci chápání světa jako poznatelného pak pro odmítnutí konspirace vychází z přesvědčení, že svět je změřitelný a funguje podle jasně definovaných zákonů. To, že jim nerozumíme nebo je neznáme s jejich fungováním či platností nesouvisí.

Konceptuální pojetí

Dalším pohledem je konceptuální náhled na věc. Někdo, obvykle akademická sféra, stvoří koncepci chápání světa a podle ní se jednání lidské společnosti odvíjí. Příkladem nechť slouží bohoslovectví. Jistě je Ježíš veledůležitá postava, ale kým by byl bez svatého Pavla či proroků? Jak by se křesťanství rozvíjelo bez univerzit s jejich teologickými fakultami, bez církevních koncilů a obecně Církevních otců či těch drobných hlasatelů evangelia? Těmito lidmi je vytvářen koncept, podle kterého posuzujeme svět okolo sebe. Je založen na přikázáních, určitých morálních zásadách, podle kterých přisuzujeme k lidskému jednání svoje emoce. Tedy definuje chápání dobra a zla, či našeho místa ve světě. Proto stačí označit něco za zlé v rozporu s tím, co chápeme jako obecné dobro, a věci tak dojdou k žádoucímu výsledku. Typickým příkladem je emotivní argument covidistů pro očkování – copak chcete, aby lidé umírali v přeplněných nemocnicích? Umírání jako zlo je emočně přiřazeno k činnosti, která je z pohledu koncepce nežádoucí, tj. odmítnutí vyvolené autority a nabízeného řešení. To, že je logicky vadný, lze vidět pouze při odstranění emocí z argumentů, protože emoce obecně brání logickému uchopení problému. Emoční chápání světa však v principu špatné nemusí být, protože cítíme, že například vražda lidské bytosti je ohavnost a to bez složitých úvah. Není to jen o emočním chápání, ale také o definici způsobů myšlení, jak vůbec o světě uvažovat. Typickým představitelem je například Mikuláš Kusánský a jeho úvahy o splývání protikladů v nekonečnu, což byla v té době velmi revoluční myšlenka. Jeho práce byly zásadní pro novověké myšlení a tedy pro to, jak chápeme a vnímáme svět v současnosti.

Typickým znakem lidského počínání je pohodlnost

Nepochopitelnost lidského počínání spočívá v celkové iracionalitě lidského uvažování a omezenosti rozumové kapacity pojmout veškeré faktory nebo informace nutné k přísně logickému rozhodování. Největší konstantou lidského uvažování je pohodlnost. Nač přemýšlet nad problémem, stačí věřit odborníkům, kteří dodají hotové myšlenkové schéma či navrhnou možné alternativy. Není to nic divného, osobně také dávám přednost ušití bot od vyučených ševců, než že bych si je udělal sám. Stejně tak jako věřím, že existuje gravitace a není projevem neviditelných zlých skřetů, kteří se snaží věci rozbíjet hozením na zem, aniž bych sám prováděl výzkum. Člověk, který se snaží poznat nebo umět vše, se podobá přetíženému náklaďáku, který se nemůže pohnout z místa. Schopnost univerzálního poznání naráží na limity lidské podstaty. Otázkou zůstává, zda poznání všeobecných zákonitostí je nutné a žádoucí.

Krátký výlet do dějin

Jako příklad obtížnosti rozhodnutí, zda platí nebo převažuje některý z principů, uvedu několik dějinných příkladů. Příznivci zákonitosti věří, že Francouzská revoluce na konci 18. věku byl zákonitý proces, protože feudální uspořádání se přežilo a nebylo s to odpovědět na napětí hromadící se ve společnosti třeba v důsledku hospodářských změn. A tak se jednoho krásného dne Camille Desmoulins rozohnil nad nespravedlností královské veřejné správy a na téma svobody vedl řeč tak obratně, že se lid rozhodl dobýt Bastilu a otočit kolem dějin. Jenže když se na děj podíváme více zblízka, začnou se rojit otázky. Jak se stalo, že do ulic Paříže byli svezeni pobudové, kteří se objevili v jednu dobu na jednom místě? Kdo zařídil, aby měli střelivo a zbraně? Pevnost opravdu nedobydete bez patřičné výbavy. Kdo z vás má doma soupravu na dobývání pevností? Kdo zařídil, že v Bastile byla minimální posádka prakticky bez střeliva? Kdo zařídil, že vojsko bylo mimo Paříž zrovinka tento den? Kdo zařídil, že král byl informován, že celá Paříž povstala, ač to nebyla pravda? Kdo zařídil, že rádci králi radili, aby nepoužil sílu? Nebo můžeme připomenout zapečetěný vlak s Leninem ze Švýcarska přes Německo. Kdosi mu zařídil volný průjezd, dal peníze na revoluci, najednou ho podporovaly síly, o kterých ani netušil, že stojí na jeho straně. V historicky věrném románu Lenin v Curychu se lze dočíst, jak se Lenin v odhadu tehdejší politické situace mýlil a byl pouze manipulován. Zatímco čiperný Trocký jednal. Mimochodem jeho cesta z Kanady je taky zajímavá událost. Troufnu si říct, že bolševická revoluce vděčí za víc Parvusovi s Trockým než Leninovi. Příznivci koncepce mohou argumentovat odkazem na encyklopedisty, kteří vytvořili koncepční prostředí pro formulaci nových společenských poměrů ve Francii, či marxistickým hnutím v případě Ruska. Nelze rozumně popírat, že existuje myšlenkový vliv, který lidem říká, jak mají jednat nebo myslet.

Co u nás doma?

Z českých dějin můžeme ukázat husitskou revoluci, která byla zformována právě vlivem university. Lidem zhruba tři sta let bylo celkem jedno, zda krev Páně přijímá jen kněz a laici ne. Pak jim ale někdo pošeptal, že to není správné. Následoval výbuch. Zastánci zákonitosti sociálních dějů mohou argumentovat, že to byl jen projev hlubokých společenských problémů, které se nahromadily a spor o sub utraque specie (přijímání pod obojím způsobem) byla jenom ta pověstná kapka. Zastánci konceptuálního vlivu akademického prostředí na tomto příkladu mohou ukazovat, jak funguje podsunování myšlenek a z něj vyplývající politické dění. Příznivci spikleneckých výkladů pak mohou celkem snadno poukázat na Kutnohorský dekret z roku 1409, který ve svém důsledku vytvořil právě to myšlenkové klima příznivé vyvolání revoluce zmíněnou akademickou obcí, kdy se do čela university prosadily revolučně naladěné síly. Ať se zbytečně netouláme mimo, zmiňme naši sametovou revoluci a hádky o tom, jak to bylo, mohou začít nanovo.

Potřeba nepřítele je nezbytná

Konspirační teorie je zakořeněná hluboko v našem způsobu uvažování. Miliardy lidí věří, že svět existuje na základě Božího plánu a má smysl a cíl, neboť nejsou ochotny akceptovat variantu slepého působení mechanistických sil, kterou odmítají na základě s tím spojené emoce zbytečnosti. Protože svět by postrádal smyslu a byl by výsledkem víceméně náhodných interakcí mezi subjekty naditými pouze zdánlivou svobodnou vůlí. Toto téma krásně rozvíjí román Mistr a Markétka, který má půvabnou úvodní scénu s ďáblem ve stalinské Moskvě. Zejména kouzelná je otázka, kdo vlastně celý svět řídí, když člověk není schopen mít plán ani na tak směšně malou dobu, jakou je tisíc let. Míša Berlioz obhajující zákonitost je zničen nečekanou smrtí, kdy mu komsomolka uřízne hlavu. Veškeré zákonitosti jdou k šípku, protože Aňuška vylila olej. A tady může začít spor, zda byla navedená, tedy spiknutá, nebo se jedná o její hloupou nešikovnost způsobenou náhodně.

Proti konspiračním teoriím lze také velice dobře argumentovat politickou potřebou nepřítele. Komunisté vidouce neschopnost marxismu dostát předpokladům stáli před dilematem, zda teorie byla od začátku špatná nebo to zkazili nějací skrytí nepřátelé. Politická nutnost jim nadiktovala vytvoření nepřítele, který v pozadí kuje pikle a kazí skvělé výsledky dělnické třídy. Pak se nabízí otázka, zda takto chybně – na základě zákonitosti, tj. politické potřeby, nejsou formulovány i teorie o řízení temných sil v pozadí. Cynici tento rozpor charakterizují výsměšně tak, že vytvoření teorie konspirace je výsledkem spiknutí idiotů, kteří se snaží tvářit, že chaos není způsoben jejich naprostou neschopností, ale je výsledkem řízení vyšších sil vedených hlubokou myšlenkou.

Covid a spiknutí

Politika a obecně řízení společnosti je jako míč poletující po hřišti, do kterého kopou skupiny s různými druhy přesvědčení, kam je potřeba míč umístit. Aby míč jen nepoletoval tam a zpět, ale dostal se k cíli, je nutný kompromis nebo vyhrožování silou. Politiku zpravidla nedělají nějací elitní inteligenti, ale průměrní lidé s průměrnými schopnostmi. Jsou líní něco vymýšlet sami od sebe, a proto rádi používají hotová myšlenková schémata a s oblibou zvláště ty, která jsou tlačena médii. Neradi něco vymýšlejí sami, neboť to vyžaduje úsilí a v konečném důsledku nevede k žádoucí úspěchu – zvolení. Proto podléhají stádnímu instinktu, kam běží vedoucí kus, tam bez otázek pospíchají také.

Díky tomu se vláda přeměnila na dealera farmaceutické firmy tlačící produkt podomním prodejem za procentní provize. Jak je vidět z částek promrhaných na boj s chimérou epidemie, daří se jim zajistit růst prodejů. Nahlíženo jako na byznys, je to velice úspěšná aplikace prodejní strategie – vytvoř potřebu, nabídni řešení. Lži postupně vychází na světlo a modly padají. Za mlčení médií proběhla zpráva, že PCR testy tak trochu detekovaly chřipku jako covid. Jen si dovolím připomenout, že jsem to psal už ve svém prvním článku Kladivo na svědky covidovi. Zmíním ještě informace o přeplněných nemocnicích, které se ukázaly jako podvod, plná specializovaná oddělní atp. Určitě si dosadíte sami další fakta. V kostce, kvůli banálnímu onemocnění jsme ztratili svou svobodu a lidskou důstojnost nepočítaje v to katastrofální ekonomické ztráty.

Hraje spiknutí nějakou roli v covididiocii?

Myslím si, že teorie organizovaného spiknutí tu má široké pole působnosti. Jak bylo zařízeno, že lidé hlásající cokoliv mimo oficiální propagandu najednou zmizeli z veřejného prostoru? Jak to, že najednou ve všech státech euroatlantického prostoru všichni začali jednat jako na povel? Jak to, že výrobci měli po ruce dlouho připravenou vakcínu, u které všichni jednohlasně potvrdili její naprostou bezpečnost? Jak vznikl systém firem a provizí z prodeje věcí, které se normálně v takovém množství neprodávají? Jak se stalo, že vědecká obec rezignovala na základní zásady medicíny? Jak se přihodilo, že soudy s klidem ignorovaly přehlížení jejich rozhodnutí ze strany výkonné moci? Jak to, že najednou přestala platit Ústava, zákony a další obvyklé právní normy? Jak se tohle mohlo samo zařídit? Jak to, že se nenašli žádní ziskuchtiví advokáti, kteří by podávali žaloby? Pomíjím těch pár výjimek, kterým patří všechna čest, protože to dělají z přesvědčení. Proč nevznikly neziskové organizace dotované ze státních zdrojů na obranu demokracie? Je vidno, že se zájmové skupiny poučily z předchozích neúspěšných pokusů a už věci dělaly pro sebe žádoucím způsobem. Jako ilustraci mohu uvést názorové veletoče Kubka nebo Prymuly s ohledem na prasečí chřipku versus covid.

Může to mít i jiné vysvětlení

Otázek se v dané souvislosti nabízí samozřejmě více a vnímám jako platný i argument konceptualistů, že se politici podřídili řízení odborníků, protože jim kdosi našeptal, že to je správné. Realita světa a společenských dějů se z pohledu nás běžných lidí zdá být složitá a zájmy velmi rozmanité. Dá se říct, že jako statistický vzorek se chováme více méně podle pravděpodobnostních zákonů, jakoby se veškerá individualita setřela. Jakékoliv universální vysvětlení však naráží na přechod z nadhledu do konkrétna. Z hlediska dějů se zdá být vše pochopitelné, ale když přejdeme k malým událostem, najednou vysvětlení selhává. Z hlediska konceptuálního pohledu na svět je zřetelné, že vzdělávací systém vytváří tisíce rádoby mesiášů, kteří se cítí být povolání k řízení světa, neboť jenom oni vědí, co je pro společnost dobré a správné. Stačí jako příklad uvést vzdělávání novinářů a jejich způsob uvažování. V tomto prostředí se pak impuls šíří rychle, neboť mesiáši přes přesvědčení o své originální genialitě nejsou schopni nových myšlenek. Kdo se vzepře, je z oboru nemilosrdně vyhozen. Proto radostně naskakují na každou novou věc, co jim emočně přijde správná. Zachránit planetu, poručit větru dešti, osvobodit menšiny, bojovat, zvítězit.

V takovém prostředí, kde je za vrchol lidství brán kariérní úspěch, je pak logické nebo zákonité, že se dějí věci jako covid hysterie. Pohled z jiného úhlu se prostě nenosí. Nicméně pořád zůstává otázka, kdo nebo co byl ten impuls, který to vše spustil? Je za tím vším jen kšeft? Nebo mají pravdu ti, kteří poukazují na mocenský propad USA a jejich potřebu nedovolit svým evropským koloniím získat zpět svrchovanost? Názor jednotlivce na danou problematiku vyplývá z jeho životních zkušeností, víry a emocí spojených s poznávanou věcí. Proto je pro nalezení pravdy nutná diskuse s výměnou názorů a také brát na zřetel, že složitost problematiky může končený závěr vylučovat. Proto se domnívám, že nelze udělat zcela jednoznačný závěr ohledně správnosti jednotlivých náhledů, ale přesto bych si dovolil tvrdit, že spiknutí v tomto případě má zřetelné stopy a má v případě covidu nárok na to, aby bylo bráno v potaz.