Už se to nesnaží ani zakrývat




Sdílet článek:

FILIP ŠEBESTA

Zásadních témat, o nichž by se dalo a mělo mluvit je dlouhá řada. Dnes proto několik glos k rozličným záležitostem domácím i světovým.

Statistici v úterý uvedli, že česká ekonomika loni klesla o 0,4 %. Česká republika tak podobně jako po euroamerické krizi 2008/2009 i teď po covidu a energetickém šoku zažívá velmi pomalý návrat na předkrizovou úroveň. Tehdy se mluvilo o krizi ve tvaru dvojitého W. Byla kladena za vinu Kalouskovým „tupým škrtům“. Dnes máme vládu, která, asi i s vědomím toho, škrtá jen kosmeticky a produkuje nevídané rozpočtové deficity, neboli žádné austerity se nekoná. Ukazuje to, mimo jiné, že ani expanzivní (keynesiánská) rozpočtová politika se stamiliardovými výdaji žádný pozitivní efekt nepřináší.

Problém bude asi hlubší. A rozhodně není jen v churavé ekonomice. Ta je spíše „jen“ jedním z významných symptomů než příčinou naší dnešní neutěšené situace.

Na počátku týdne mnohé šokovala zpráva o jakémsi materiálu z útrob evropských institucí, který naznačuje, jakým způsobem bude nakládáno s Maďarskem v případě, že na dnešním mimořádném summitu EU o pomoci Ukrajině bude trvat na svém odmítavém stanovisku. Média psala o dokumentu, který nemá obdoby. Materiál hovoří o zastavení veškerých plateb z unijních rozpočtů a o ekonomickém tlaku, jehož cílem by mělo být oslabení maďarské pozice na finančních trzích, které povede ke zvýšení nákladů na financování státního dluhu, oslabení forintu apod., to vše s negativními důsledky pro „zaměstnanost a růst“.

V obdobném duchu se nedávno vyjádřil také velvyslanec Spojených státu v Budapešti David Pressman, který v rozhovoru pro Financial Times prohlásil, že Spojené státy na Maďarsko „rozhodně mají páky, a jsou připraveny své páky využít“. USA přitom už v lednu vypověděly dvoustrannou smlouvu o daních.

Tlak na pokoření vzpurného Maďarska, rozmrazení polských fondů takřka ihned po nástupu „správné“ prounijní vlády a naopak výhrůžky nové „nesprávné“ slovenské vládě. Na všech těchto praktikách, které se za scénou evropské politiky odehrávají, je nová jediná věc, obnažená brutalita s jakou už je dnes evropským institucím prakticky lhostejné, co si kdo myslí. Už se to nesnaží ani zakrývat.

Teprve pod tímto bezpříkladným tlakem se mnohým začíná pomalu zjevovat, kolik že suverenity nám reálně ještě zbylo a jak moc je toto, v běžných podmínkách složitě hajitelné „zboží“, důležité. Kéž by byly tyto zkušenosti jiných vykřičníkem nad snahami o další odevzdávání naší nezávislosti třeba prostřednictvím zavedení práva veta nebo i přijetí eura.

„Vlády členských zemí se mohou z různých důvodů ocitnout ve vážném sporu s Bruselem. Je pak taková země vydíratelnější, když má, nebo když nemá euro?“ Ptá se naprosto přesně Daniel Kaiser.

Několik tisíc kilometrů jihovýchodně od Bruselu se odehrává konflikt, který svými důsledky už dnes významně ovlivňuje (nejen) kvůli zablokovanému Suezskému kanálu také Evropu. Situaci v úžině Báb-al-Mandab (česky výstižně Brána nářků) popisuje na webu Compact Thomas Fazi. Autor v textu s názvem „Sleduje Amerika strategii chaosu?“ zpochybňuje, že by současná americká kampaň mohla cokoli změnit na odhodlání jemenských milic vzdát se svých cílů.

Podle Faziho je vysoce nepravděpodobné, že by se v konfliktu, který se mezi západními spojenci v regionu a jemenskými Hútíi podporovanými Iránem táhne již osm let a má na svědomí stovky tisíc civilních životů, cokoli změnilo „několika dalšími nálety“. „Útok Západu na Jemen pouze posílí lokální a regionální podporu milic“, cituje Fazi ve svém textu Farea Al-Muslimiho z Chatham House. Konflikt, který se prostřednictvím íránských a západních „proxies“ táhne napříč celým blízkým východem a před několika dny v něm poprvé přišli při dronovém útoku o život američtí vojáci, podle autora dokládá slábnoucí pozice a legitimitu kolektivního Západu v oblasti. Spor dle zahraničněpolitického komentátora ale nemá vojenské řešení. Fazi soudí, že mýlit se mohou ti, kdo považují za strategii Spojených států snahu o dosažení vítězství. Cílem USA může podle něj naopak klidně být i regionální opotřebovávací válka samotná.

Než aby region dosáhl stability pod vlivem nezápadních aktérů, jako je Čína, může být záměrem amerických plánovačů chaos, naznačuje. „Dává to smysl, za předpokladu, že se Washington bojí míru stejně jako války. Proč by měly Spojené státy podporovat stabilizaci regionu v době, kdy Blízký východ stále více odmítá dominanci Západu a posiluje své vazby na blok BRICS vedený Čínou? Dokud trvá chaos, mohou Spojené státy ospravedlnit svou další vojenskou přítomnost v regionu – a udržet své geopolitické nepřátele na uzdě.“

Podle autora je podobně možné vnímat i americkou roli v ukrajinském konfliktu. „V tomto smyslu je třeba konfrontaci USA a jejich spojenců [na blízkém východě] a americkou roli na Ukrajině chápat jako dvě fronty téže globální (zástupné) války vedené strategií chaosu, jejímž cílem je zpomalit probíhající přechod k multipolárnímu systému.“ Znepokojivou otázkou pak zůstává, „jak dlouho může být tato strategie uplatňována, než pohltí svět v plamenech“.

Na závěr už jen krátká poznámka. Bouři na českém vzbudila zpráva Financial Times o rostoucím světonázorovém rozdílu mezi mladými muži a ženami. Muži stále více tíhnou ke konzervatismu, ženy k liberálním pozicím. V USA se rozdíl mezi lidmi ve věku 18-29 let podle Gallupova institutu zvýšil během posledních šesti let z necelých deseti na 30 procentních bodů. Podobnou světonázorovou divergenci je možné pozorovat i v jiných zemích, a to nikoli pouze západních. Autoři připisují změnu trendu před sedmi lety propuknuvší kampani #Metoo.

Je to pochopitelné, feminismus je jedním z pilířů vypjatého woke liberalismu snažícího se nahlodáváním tradičních společenských struktur a norem osvobozovat „marginalizované“ z domnělého institucionálního útlaku. Ženy se staly součástí novodobého proletariátu a jako nositelky revoluce jsou i adresátkami všech pokrokářských teorií. Tradiční nezastupitelné ženské role v péči o rodinu a výchovu dětí jsou podrobovány dekonstrukci, označovány za hendikep a manželství přinášející slabšímu pohlaví jakous takous stabilitu a alespoň částečně vyrovnávající vstupní nepoměr sil, je nově chápáno jako vězení a místo další reprodukce útlaku.

Bylo by podivné, kdyby soustavnému ideologickému tlaku, který se projevuje ve všech oblastech našich životů, ženy nepodléhaly. Každý ženatý muž přitom o marginalizaci moc dobře ví své a mohl by o tom u piva vyprávět dlouhé hodiny. Ale jenom tam.

Mezi tektonické společenské zlomy, které vzájemně antagonizují různé skupiny lidí, si tak můžeme připsat další, mezi muži a ženami. Jako by jich bylo málo.

Jak tento pohlavní konflikt nakonec dopadne? Zvítězí v něm ženy, které se dají dohromady s rostoucí skupinou konzervativních chlapů? Nebo muži jako vždy podlehnou mocným ženským zbraním? Budou si to vůbec ještě tyto progresivní nezávislé ženy přát? A bude si někdo přát je? Kdo ví.

Jisté je, že onen bájný heterosexuální muž, který to zatím vše trpí, skutečně existuje. A ukazuje se, že nemusí být ani bílý. Mohl by se taky začít brát za svá práva. Dnes už alespoň ví, že není sám. A možná mu dochází i trpělivost.

 

Filip Šebesta, IVK

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*