V pandemii jsme zapomněli na etiku a imunitu

Jak by se měl chovat lékař? S respektem k pacientům. Zde v pár příkladech, co to znamená a co vše jsme s pandemií zcela popřeli. A jak je to s imunitou? Tu nejpřirozenější a nejlépe fungující imunitu, která přichází po úspěšném zvládnutí nemoci jsme jen ignorovali.

1. Léčbu, včetně očkování, nelze realizovat ani doporučovat bez plného informovaného souhlasu pacientů. V případě dětí je třeba mít jak souhlas jejich zákonných zástupců, tak samotných dětí, pokud jsou schopny porozumět.
2. Informovaný souhlas vyžaduje důkladné porozumění rizikům, přínosům a alternativám dané lékařské léčby. Alternativy mohou zahrnovat NEléčbu. Tyto informace musí být podány způsobem, kterému pacient plně rozumí.
3. K informovanému souhlasu nemůže dojít, pokud existuje jakýkoli přímý nebo nepřímý nátlak. Nepřímý nátlak by zahrnoval ohrožení něčího zaměstnání nebo možnosti cestovat nebo vyplacení významné částky peněz. Pro někoho chudého může být i 20 dolarů považováno za nátlak.
4. Je třeba respektovat autonomii pacienta. Pokud někdo úplně chápe rizika, přínosy a alternativy léčby, a přesto se rozhodne ji nepodstoupit, nelze se mu vysmívat, trestat či na něm léčbu vynucovat.
5. Pokud lékař nebo úředník či organizace veřejného zdravotnictví plně nevěří, že známé nebo pravděpodobné přínosy léčby pro daného pacienta převažují nad možnými riziky, neměl by tuto léčbu doporučovat, nebo by měl dokonce odmítnout její podání, pokud je přínos nulový nebo minimální a s riziky.
6. Je morálně trestné podávat jakoukoli léčbu (s výjimkou bezprostředního ohrožení života nebo několika dalších) dítěti bez jeho souhlasu (pokud je to možné) a bez informovaného souhlasu rodičů.

Když udeřil Covid, velká část společnosti si začala myslet, že je naprosto v pořádku obětovat lékařskou etiku „pro vyšší dobro“ nebo „z velké opatrnosti“, že můžeme obětovat děti, jejich zdraví, fyzickou i psychickou pohodu a vzdělávání v zájmu ochrany zranitelných. Zcela jsme zapomněli, že u lékařských zákroků je nezbytné individuálně vyhodnocovat poměr přínosu a rizik a respektovat autonomii jednotlivce. Vlády vyspělých západních demokratických zemí využily ignorování lékařské etiky k tomu, aby nás rozdělily na hodné (poslušné, poddajné) a zlé (zpochybňující, vyžadující informovaný souhlas, odmítající léčbu pro sebe nebo své děti).

Jak to bylo s imunitou?

Desítky let víme, že po prodělání nemoci vůči ní přirozeně získáváme imunitu, která u většiny dnes běžných infekčních nemocí vydrží po celé roky, často je dokonce celoživotní. Imunitu jde získat i očkováním. Ta je obvykle méně efektivní, a proto se očkování musí v průběhu života opakovat. Ačkoli vláda a její experti logicky a fakticky nedoložili, proč by tomu v případě Covidu mělo být jinak, rozhodli se během pandemie naprosto ignorovat přirozenou imunitu. Za fungující ochranu se považovalo jen očkování, kterému byly přisuzovány až zázračné schopnosti, na kterých pak byla založena měsíce trvající diskriminace zdravých neočkovaných lidí. To vše se dělo bez dostatečného testování očkování, bez otevřeného sdílení dat, bez důkazu, že imunita po očkování skutečně významně a dlouhodobě funguje.

Pro upřesnění doplňuji, že samozřejmě byl dostatek expertů, kteří od počátku pandemie upozorňovali na potřebu řešit Covid v souvislostech, soustředit se na ochranu rizikových a na jejich efektivní léčbu, respektovat přirozenou imunitu. Problém je, že byli ve veřejném prostoru i na sociálních sítích umlčováni, cenzurováni a zesměšňováni. A tak se stalo, že cenzura možná mnoha ublížila více než virus. Kvůli ní jsme jen pokračovali v naprosto devastujícím postupu, který byl založen na nekonečných zdraví a životní pohodu poškozujících lockdownech, na zbytečně zavřených školách a sportovištích, na nefunkčních respirátorech a na omezeně a s riziky fungujícím očkování.

Text o lékařské etice je inspirace z postu MUDr. Houman David Hemmati