Viditelná ruka dobrodincova

Z programu postcovidové obnovy EU čouhá snaha o záchranu eura a nákup loajality

Dotační a úvěrový program NextGenerationEU je dočasný nástroj obnovy v hodnotě více než 800 miliard eur, který má pomoci napravit bezprostřední hospodářské a sociální škody způsobené koronavirovou pandemií. Tak praví oficiální informační materiál Evropské unie.

Připomeňme si ve stručnosti chronologii celé věci. Covid udeřil na jaře 2020. V létě se zdálo, že ustupuje, ale hlavní vlna přišla na podzim. Evropské vlády tehdy řešily na národní i unijní úrovni šok, kterým byl pokles ekonomické výkonnosti eurozóny o 14,6 procenta mezi posledním čtvrtletím 2019 a druhým čtvrtletím 2020. Jelikož mentalita moderního politika i úředníka přikazuje být aktivní za všech okolností za každou cenu, EU přikročila k tomu, co dělá nejčastěji: úvěrovat a dotovat.

Příprava takto rozsáhlého plánu – má jít o nástroj v hodnotě kolem šesti procent hrubého domácího produktu Evropské unie! – samozřejmě trvala nějaký čas. Pracovalo se řadu měsíců, až konečně nyní, v druhé polovině roku 2021, známe výsledek. Začátkem třetího čtvrtletí 2021 se může začít čerpat.

Stimul, jehož není zapotřebí

Zde zmiňme několik makroekonomických statistik. Hrubý domácí produkt Evropské unie povyskočil oproti své minimální hodnotě z doby nejhoršího covidového šoku o 11 procent (údaje za první čtvrtletí 2021). Nezaměstnanost v eurozóně poklesla na hodnotu 7,9 procenta, což je hluboce pod dlouhodobým průměrem za posledních deset, patnáct i více let. Úvěrové standardy bank „odrážejí všeobecné zlepšení ekonomiky eurozóny“, jak praví tisková zpráva Evropské centrální banky. Objem úvěrů podnikům i domácnostem roste sice nepříliš závratným tempem nižších jednotek procent, ale přesto nelze mluvit o nějaké krizi.

Roste naopak inflace, a to podle všech měřítek: inflace peněžní, inflace cen aktiv, cen výrobců, spotřebitelských cen, mzdová inflace – vyberte si. Harmonizovaná inflace spotřebitelských cen se drží poblíž cíle Evropské centrální banky; ani zde nejsou patrné jakékoli náznaky krize.

Vzniká tedy otázka, proč je třeba evropskou ekonomiku stimulovat nástrojem tak silného kalibru, jakým je 806,9 miliardy eur.

Stručná odpověď by mohla znít jednoduše: není toho zapotřebí. Evropská ekonomika funguje, má sice jisté potíže, ale nejde o nic mimořádného. Větším problémem než nedostatek peněz je nedostatek některých materiálů, součástek či polotovarů, rostoucí ceny a nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. S těmito záležitostmi ovšem žádné úvěry či granty nepomohou, spíše naopak.

Program NextGenerationEU se možná stane ilustrací argumentu, který Milton Friedman vznesl proti Keynesovi a jeho představě stabilizační rozpočtové politiky. Než vládní orgány zjistí, že nastala krize, uplyne nějaký čas. Další čas si vyžádá příprava a schválení protikrizového balíčku. Pak trvá nějakou dobu, než se peníze z balíčku dostanou do oběhu a začnou fungovat. A když se tak konečně stane, ekonomika je již dávno ve fázi oživení, takže už žádnou stimulaci nepotřebuje. Stabilizační balíček může naopak přispět k přehřátí ekonomiky, a tudíž paradoxně k její destabilizaci.

Méně stručná odpověď by zněla v tom smyslu, že EU potřebuje za každou cenu podpořit slabé jižní křídlo Unie, Balkán a východní Evropu. Největšími příjemci v přepočtu k velikosti ekonomiky budou Chorvatsko, Bulharsko, Řecko, Slovensko, Rumunsko, Portugalsko, dále Litva, Lotyšsko, Kypr, Polsko, Maďarsko a Estonsko. V absolutním vyjádření nejvíce dostanou Itálie a Španělsko.

Pod záminkou náprav škod

Vzniká tedy jisté podezření, že pod záminkou náprav škod způsobených pandemií Evropská unie používá tento ambiciózní program za účelem prosazování politických cílů. Především jde o záchranu Itálie. Tato země je nejslabším článkem eurozóny z vícero důvodů. Rekordní státní dluh: očekává se 160 procent HDP koncem roku 2021. Stále nevyřešená imigrační krize související s hrozbou krize politické. Dlouhodobě stagnující ekonomika. Demografická krize spojená s problémy penzijního systému: Itálie vydává na penze zhruba 16 procent HDP, tedy dvojnásobek ve srovnání s Českem.

Kdyby Itálie upadla do obtíží srovnatelných s lety 2009–2012, budoucnost eurozóny by byla ohrožena. Masivní podpora italské ekonomiky proto může leckomu znít jako přijatelná cena za záchranu eura.

Pokud jde o Balkán a východní Evropu, zde může být hlavní motivací – cynicky řečeno – nákup loajality. Státy věrné Bruselu budou odměněny. Ty ostatní (především Maďarsko, Polsko, částečně i Slovinsko nebo Česko) budou postaveny do této situace: „Pohleďte, nyní dostanete pamlsek. Když se budete chovat, jak se od vás chce, může se to v budoucnu opakovat. V opačném případě zůstane ruka dobrodincova zavřena a jeho srdce se zatvrdí. Rozmyslete si to. Dobře si to rozmyslete.“

Evropa by potřebovala více neviditelné ruky trhu než velmi viditelné ruky dobrodincovy, avšak toto téma je politicky neatraktivní a před volbami (i kdykoli jindy) se těžko prodává.