Výborný příspěvek k dějinám zločinné rudé hrůzy

Kniha s podtitulem 100 let KSČ v rozhovorech se opravdu povedla. Mladý politolog Matyáš Viktora zpovídá šest osobností, Daniela Kroupu, Jana Rychlíka, Vítězslava Sommera, Michala Stehlíka, Jaromíra Štětinu a Pavla Žáčka, která každá svým osobitým stylem hodnotí toto neblahé výročí totalitní partaje, jež v českých dějinách napáchala hodně zla. Každý z rozhovorů je originální a velmi zajímavý, mě však nejvíc zaujaly tři, s Danielem Kroupou, Jaroslavem Štětinou a Pavlem Žáčkem.

Disident a signatář Charty 77 filozof Daniel Kroupa vypráví o svých zkušenostech z normalizace, kdy v sedmdesátých letech až do roku 1980 pracoval jako propagační redaktor pro tehdejší socialistický koncern Tesla. Popisuje, jak v čele socialistických podniků stáli většinou lidé omezeného rozhledu, jejichž hlavní devizou byla rudá knížka (legitimace KSČ) . Také v tomto koncernu byl kádrovák (člověk, který měl v socialistickém podniku na starosti, aby na postech pracovali ti „správní“ lidé), jehož jedinou kvalifikací bylo to, že v roce 1968 jako jeden z mála soudruhů vítal okupaci vlastní země sovětskou armádou.

Zajímavé tak bylo fungování či spíše nefungování socialistického hospodářství. Tesla například potřebovala rychle vytisknout nějaké materiály. Jenomže tiskárny měly dlouhé dodací lhůty. Takže se ředitel tiskáren uplatil barevným televizorem, které Tesla vyráběla a distribuovala. Avšak materiály bylo třeba odvézt, ale šéf autodopravy namítl, že on by to rád udělal, ale jeho nákladní auta nemají pneumatiky. Tak se musel podplatit barevným televizorem šéf dalšího podniku, kde ony potřebné pneumatiky měly. A takových podobných úsměvných historek existuje z komunistické éry opravdu hodně.

Jaromír Štětina vzpomíná na to, jak jeho otec i babička patřili k členům Komunistické strany Československa. On do ní také v šedesátých letech vstoupil s tím, že se chtěl podílet na její reformě. Nicméně ihned po okupaci v srpnu 1968 vrátil stranickou legitimaci. To byl rozdíl např. proti Miloši Zemanovi, který čekal až do roku 1970, než ho komunisté sami vyhodili.

Štětina také objasňuje svoje cesty do Sovětského svazu v osmdesátých letech minulého století. Chtěl poznat, jak to tam vypadá, a také to byla jediná země, kam ho komunisté, kteří mu mu v roce 1984 zabavili cestovní pas, pustili. Do SSSR a dalších socialistických zemí s výjimkou Jugoslávie se totiž dalo vycestovat i na tzv. cestovní doložku k občanskému průkazu. Také jsem ji tenkrát vlastnil a vyjel na ni do tehdejší NDR.

Jaromír Štětina nezapřel svůj radikální antikomunismus a lituje toho, že po listopadu 1989 nebyla KSČ postavena mimo zákon. Pronesl také tato pravdivá slova. „Ruský imperialismus je dítě sovětského komunismu. A dokud se nezbavíme komunismu a nenazveme ho pravým jménem, tedy jako zločinný systém, tak nám pořád bude hrozit moskevský imperialismus. A já už nechci ruské tanky v Praze.“

Pavel Žáček je renomovaným historikem specializujícím se na novější dějiny a nyní také poslancem. Ten v knize precizně popisuje způsoby, pomocí kterých se komunisté dostali v roce 1948 k moci a také hrůzu padesátých let včetně tehdejších vykonstruovaných procesů s bývalými předními rudými straníky Slánským a spol.

Kniha je přínosná v tom, že všech šest rozhovorů, každý ale jinak, poutavým způsobem přibližuje hrůzy rudé totality, objasňuje její zločinnou podstatu, popisuje, jak se komunisté dostali k moci, a také velké slabiny socialismu, které nakonec vedly k jeho pádu. Toto dílo stojí za to si přečíst, už z toho důvodu, že je cenným příspěvkem k pochopení kriminální podstaty komunistického režimu.

Za drobný nedostatek považuji fakt, že publikace je sice opatřena doslovem historičky Adély Gjuričové, ale přesto by ji slušel chronologický datový přehled o dějinách KSČ, aby si čtenář udělal lepší obrázek o této instituci. Ale to je vážně jenom drobnost.

Jan Ziegler