Výhody studené války

To, co před pár dny vypuklo v naší euro-americké civilizaci, když Rusové zaútočili na Ukrajinu, se jinak než Studenou válkou II nazvat nedá. Amerika se trumfuje s EU, kdo zasadí Putinově režimu tvrdší ekonomickou ránu a média vybičovávají válečnou atmosféru, jako by se už ruské tanky hnaly ku Praze. Mnohý, udivený pozorovatel Západního hemžení a halasu, si proto klade otázku, proč. Proč vlastně? K čemu je to dobré?

K čemu může být těm „našim”, západním politikům, Studená válka II? Proč se do ní tak hrnou? Jejich zjevné, až údernické nadšení pro věc (a to na obou stranách Atlantiku), přitom skutečně nelze skrýt. Musí k němu tedy, logicky, mít setsakra silný důvod. Jaké jsou tedy, pro politiky a státy, výhody Studené války? V zásadě je lze shrnout do tří oblastí:

1) Studená válka je neobyčejně stabilní uspořádání. Ta poslední vydržela pěkných 40 let.

2) Studená válka je matkou technického pokroku a inovací. Které teď docela potřebujeme.

3) Studená válka umožňuje zpevnit domácí řady, nastolit „pořádek” a provést prudkou otočku politiky, kdykoli je to třeba.

K tomu prvnímu: od zhroucení Sovětského svazu jsme žili, tři desítky let, v éře monopolární. Jedno centrum si uzurpovalo právo řídit zbytek světa, rozhodovat o válkách a míru, o prosperitě a (sankcemi vyvolané) bídě. Ta doba skončila. Už pár let se o slovo hlásily další centra, stejně mocná a navíc na vzestupné trajektorii. Po strategickém spojení Číny s Ruskem (a volně přičleněnou Indií), došlo k překlopení rovnováhy v neprospěch USA. Upadající, dosavadní centrum proto usoudilo, že bude výhodnější, když se svět vrátí k bipolárnímu uspořádání. Ke dvěma blokům, s volně připojenými, závislými spojenci. Ke vzájemnému respektování síly, zájmových sfér… S občasným „oťukáváním” nějakou tou proxy válkou v Africe či jinde. Když to fungovalo minule, bude to snad fungovat zas.

K bodu dva – Každý, kdo zažil tu minulou Studenou válku, si jistě vzpomene na „mírové” soupeření tehdejších mocností při dobývání kosmu. Kryjící ve skutečnosti vývoj balistických nosičů a globální průzkum. Podobně tomu bylo i s rozvojem kybernetiky, s trumfováním se tunami vytavené oceli na jednoho obyvatele, i s dalšími úspěchy na poli vědy. Zkrátka když nepřítel stojí za Šumavou (nebo jinými kopci) dá se vrazit řádově víc peněz do vědy a vývoje. Navíc, a to je nutné zdůraznit, do technického vývoje. Do vynalézání fyzických věcí. Na genderová bádání a jiné zbytné (a škodlivé) hovadiny, pak logicky zdroje chybí. To víte, Studená válka…

Ovšem tím úplně nejdůležitějším pro nás, pro euroamerickou civilizaci, je v současnosti bod 3. Ne, nerozčilujte se, nehájím cenzuru, vypínání webů a marginalizaci opozice. Ani hrozby drakonickými tresty za „podporu nepřítele”. To ani náhodou. Ale v širším pohledu jde jen o smutné, bolestné, ale bohužel asi nevyhnutelné „kolaterální ztráty”. To podstatně je jinde. Jde o jedinou šanci na obrátku ze slepé uličky.

Jistě budete souhlasit, že jsme se, jako euro-americká civilizace dostali někam, kde nikdo z nás být nechtěl a nechce. Současným médiím a politice, jak v EU, tak v USA, vládnou šílenci, prosazující sebevražednou trajektorii, vedoucí nevyhnutelně k rozpadu a zkáze. Gender, BLM, LGBT, multikulturalismus… a jako rána poslední, Green deal, likvidující průmysl, dopravu a životní úroveň obyvatelstva.

Jak z toho ven? Tahle otázka pravděpodobně zaměstnávala řadu realisticky uvažujících politiků, u nás i v cizině. Možná i takových, do kterých byste to neřekli. Zatím však spíše spiklenecky, v utajení. Protože otevřená vzpoura proti trendu zatím nebyla realistická.  Centrum (v Evropě Brusel) je pevně obsazeno nepřítelem naší civilizace, který má stále dosti sil, aby neposlušného zavčas vyřadil z politické soutěže, v nejhorším případě pak i z funkce. Takový rakouský Kurz by mohl vyprávět. Abychom vzpomněli alespoň jeden z čerstvějších případů… Tady je možné zkusit jen jediné – změnu paradigmatu. Prostě změnit prostředí tak, aby i pokrokáři, šílenci, najatí lumpové a jurodiví zachránci planety museli, i proti své vůli, začít otáčet. Říká se tomu „bezstrukturní řízení”.

Toto, a právě toto je hlavním motivem Studené války II, která se právě rozhořívá. Podívejte se do Brusele. S jakými zoufalými obličeji tam čelí tlaku národních politiků, dožadujících se zrušení, nebo přehodnocení Green dealu. Jak koktají a neví kudy kam. Protože je tu náhle syrová, tvrdá realita s nedostatkem energií, surovin a čím dál nastolicovanějším obyvatelstvem. V takové konstelaci je další pokračování současného trendu politicky neudržitelné. I když to ještě chvíli mohou zkoušet. A nejinak je tomu také ve Spojených státech. I tam si realističtí politici uvědomují, že šílenství zašlo příliš daleko. Že už asi žádná jiná možnost, než nová Studená válka, nezachrání USA před válkou občanskou a následným rozpadem.

První změny už jsou vidět. Když se podíváte po našem (jinak devótně probruselském) mainstreamu, udeří vás ta proměna, ke které došlo v posledních pěti dnech, přímo do očí. Spatříte věty a slovní spojení, které by byly, ještě před týdnem, jen těžko představitelné: Green deal je mrtev, musíme zvýšit soběstačnost, Česká republika má uhlí ještě na 25 let… A k tomu občasné, pokusné balónky, o branné přípravě mládeže. A stejně důležité je také to, co nevidíte. Zmizely problémy třetího pohlaví, tání ledu v Grónsku, úspěchy integrace muslimů v Německu…

Ta válka na Ukrajině je zkrátka budíčkem. Fackou ožralé, blábolící Evropě, aby se vzpamatovala. I proto se mnozí politikové vrhají do Studené války II tak nadšeně. Spatřují v ní poslední možnost, jak vyhodit ze sedla šílence a obrátit naši civilizaci zpět k normálu. I když to bude v mnohém ohledu bolestné. Pro naše peněženky a možná i pro volnost a svobodu. Zašli jsme už moc daleko. Ale bída by přišla stejně, Green deal to jistí.

Tu první Studenou válku jsme přežili docela dobře. Přežijem i tuto. A svobody přitom budeme mít přesně tolik, kolik si na politicích uhájíme.

Lubomír Vylíčil

(3 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...