Zaokrouhlovací chyba |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

O českých ministrech včetně prvního se občas spekuluje, že jedou v žoldu amerických tajných nebo netajných služeb, jejich jidášský groš nemusí být přímo v dolarech, ale v příslibech příštích rozkoší různého formátu, o čemž se ví, že je to nejsilnějším motorem jakéhokoliv zločinu. Tito ministři vtáhli stát do vleku nejobskurnějších služeb anglosaského neoliberalismu, ovšem i v samotné USA se cítí potřeba separace politického systému od vlivů těchto služeb a ideologií. V The American Conservative se bývalý speciální asistent prezidenta Reagana Doug Bandow pozastavuje nad nebetyčnou hloupostí české vlády: “Český ministr zahraničí Lipavský pojmenoval úder hypersonickou raketou “eskalačním krokem a pokusem ruského diktátora vyděsit ukrajinské a evropské obyvatelstvo. Lipavský řekl, že Praha nebude omezovat použití svých zbraní, které dala Ukrajině, ovšem Amerika a další evropské státy to už začaly dělat. Česko je zaokrouhlovací chybou evropské bezpečnosti. Pokud se to nebude dobře vyvíjet, a Putinova vláda snížila oficiální práh pro použití jaderných zbraní, nikoliv Česká republika, ale USA budou bojovat s ruským medvědem.” Jednoduše Werichovými slovy “blb v úřadě.”

Ukrajina a její evropští akolyté mají urgentní jednání na nejvyšší úrovni a volají po akci, tím ovšem míní americkou odpověď. Nikdy se USA nenacházely v tak nebezpečné poloze jako dnes, USA nikdy v minulosti nebyly implikovány v tomto druhu proxy války, nepřátelské velmoci v poli podporovaly různé strany, byly zodpovědné za smrt řady lidí vojenského personálu druhé země, ale až dosud nikdy nezabíjely ve vlasti protivníka. Představme si, že by Rusko podporovalo a dodávalo zbraně některé USA geograficky blízké zemi, poptávka po odvetě v USA by byla kakafonická. Nový prezident Trump varoval před rizikem jaderné války, ukončit ukrajinský konflikt bude jeho hlavní prioritou a pokud to nebude možné, ukončí americkou účast v konfliktu.

Ve své historii USA vždy akcentovaly svoji vzdálenost od Evropy, Amerika byla dík této izolací jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. V minulém století se starý svět sám v periodě jedné generace terminálně zruinoval. Amerika se těšila globálnímu prvenství, které se po pádu sovětského systému proměnilo ve světové prvenství, pak přišlo neblahé Bushovo “co řekneme, to jede” a Monroeova doktrína byla zvrácena do té míry, že Washington zasahoval až k hranicím jiného národa a někdy i za hranicemi. Američtí politici věřili, že USA jsou věčnou velmocí.

Největším bastardem byl Clinton a triumfalisté kolem něj, kteří nejen jednali s Ruskem jako s poraženým národem, ale čekali, že své ponížení hravě ponese. Vladimír Putin se z počátku snažil o začlenění do západního řádu, v roce 2007 oznámil, že neakceptuje militaristické nároky strýčka Sama, ani expanzi NATO na východ. Předáci Washingtonu a Bruselu ignorovali šanci proměnit konec studené války v trvalý mír s Ruskem. Tato iluze úplně zanikla 2014, kdy Putin na povzbuzování západních spojenců k puči proti řádně zvolenému ukrajinskému prezidentovi, reagoval obsazením Krymu a podporou donbaského separatismu. Není to nejhorší aspekt, horší je přesvědčení houfu západních předáků, že Moskva pasívně přijme každou jejich urážku a nedůstojnost, a díky tomu je dnes Západ víceméně ve válce s Ruskem.

Fakt, že Putin první nevyslal jaderný úder se vydává ze důkaz, že Západ může svými raketami bombardovat bez následků Rusko. Je to hloupý a neuvážený předpoklad, protože nelze konfrontovat velkou jadernou velmoc na poli jejích zájmů, v optice existenciálního rizika je ochotna obětovat všechno. Američtí vůdci, ne evropští, protože USA ponesou důsledky války s Ruskem, se musí ptát, stojí-li Ukrajina za tak velké riziko. Roosevelt, Eisenhower, Johnson a Reagan moudře vždycky řekli “ne” intervenci, když SSSR nastoloval ve východní Evropě svoji vůli. Není žádný důvod jít kvůli kyjevskému statusu do války s Moskvou. Rusko demonstruje svoji kapacitu a vůli k odpovědi, i když zatím pouze nepřímo, v případě eskalace konfliktu je evropská infrastruktura velmi zranitelná. Rostoucí spolupráce mezi Ruskem, Čínou, severní Koreou a Íránem je velmi signifikantní, Moskva odstoupila od svých závazků nonproliferace a zintenzívnila vojenskou spolupráci s těmito zeměmi, toto všechno je přímou odpovědí na politiku západních zemí. Moskva může hrát úplně stejnou hru jako západní země a může pomoci těmto třem zemím významně vylepšit jejich vojenské možnosti.

A hlavně nepopiratelná západní hrozba proti Rusku urychluje jeho technologický pokrok. Hypersonický Orešnik dosáhl rychlosti 11 machů a nesl šest hlavic, z nichž každá mohla uvolnit šest menších munic. Raketa je experimentální a doufejme, že Rusko jich nemá velké zásoby, Rusko však prokázalo působivou kapacitu inovovat a vyrábět navzdory západní