Zelený komunismus

Komunismus a socialismus mají společné kořeny. Obojí jsou frakce sociálního hnutí formující se postupně od poloviny 19. století. Jeho vyznavačům bylo trnem v oku soukromé vlastnictví výrobních prostředků zneužívané k vykořisťování člověka člověkem. Řešení viděli v jejich zespolečenštění a přerozdělování hodnot, které se jejich prostřednictvím vytvoří. Tím měla být odstraněna příčina sociální nespravedlnosti a mělo to vést i k odstranění nerovnosti společenské. Mezi vyznavači tohoto hnutí však docházelo k neshodám vedoucím až k rozkolu. Méně radikální část chtěla dosáhnout cíle nenásilnou formou. Postupně se zformovala do sociálně-demokratických stran, které nakonec ustoupily i od záměru úplně odstranit soukromé podnikání a vlastnictví výrobních prostředků. Jinak by totiž neměl kdo vytvářet hodnoty a nebylo by tak co přerozdělovat. Těm radikálnějším se to však nezamlouvalo, volali po násilné revoluční změně společenského systému a likvidaci třídních nepřátel. Což pak v některých zemích skutečně uskutečnili. Prostě komunisté.

K obdobnému štěpení dochází i v rámci současných zelených hnutí. Byť tedy ne tak dramatickému. Hlavní proud chce dosáhnout „zelené transformace“ postupným omezováním volného trhu, obrovskými transfery prostředků od produktivních činností k jinak neživotaschopným „zeleným“ projektům a institucionálním rozhodováním o tom, co je pro společnost „dobré. To vše je pak doprovázeno snahou vytlačit z veřejné diskuze kritické názory jejich nálepkováním jako „dezinformace“. Nicméně je stále zachováváno soukromé vlastnictví i podnikání. Byť regulací značně svázané a omezené.

Vedle tohoto hlavního „zeleného“ proudu však existují i radikálnější směry. Za hlavní zlo a příčinu „klimatické krize“ považují kapitalismus a logicky tedy vyvozují, že bez jeho likvidace k „záchraně klimatu“ nedojde. S těmito myšlenkami přichází třeba spolek „Re→set“ (zde) vidící cestu v nastolení „nového hospodářského modelu“ a vyvlastnění majetku pod pláštíkem zavádění „demokratických forem vlastnictví a kontroly“. Ještě dál však zachází tým, který si říká „Nerůst“ (zde). Ten současné „zelené“ plány považuje za chybné a iluzorní, protože podle něj spočívají v pouhém „ozelenění růstového ekonomického systému“. Sice tak dochází k „mírnému oddělení ekonomického růstu od emisí skleníkových plynů“, nicméně „je toto oddělení velmi pomalé a k odvrácení klimatické krize nebude stačit“. Z čehož vyvozují, že jedinou cestou jak „naši planetu zachránit“ je zastavit ekonomický růst. „Nerůst“ tedy kritizuje neúčinnost dosavadních postupů „zelených hnutí“ a požaduje odklon od nich k radikálnějším způsobům obdobně, jako kdysi část socialistů kritizovala neúčinnost nenásilných postupů při narovnávání sociálních a společenských nerovností a požadovala změnu revoluční. A stali se z nich komunisté.

To však není jediná podobnost. Komunistické ideje totiž v řadě aspektů připomínají i návrhy, které „Nerůst“ prezentuje. V oblasti odměňování chce například stanovit maximální možný příjem a vše, co by si člověk vydělal navíc, má být daněno 100 % sazbou. Jinak řečeno mu bude odebráno. Výše maximálního příjmu má pak vycházet z blíže nespecifikovaného „demokratického určení limitů nerovnosti“. Další obdobně „inspirativní“ návrhy se pak skrývají v kapitolách „Nepodmíněné základní služby“ a „Nepodmíněný základní příjem“. Říká se v nich, že každý člověk má právo na příjem sloužící k pokrytí jeho základních potřeb, aniž by musel hnout prstem. K tomu pak patří například ještě nárok na dopravu a internet zdarma a bydlení „za hubičku“. Dost to připomíná komunistické heslo pro odměňování: „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“. I když vlastně ne. Komunisté po lidech chtěli, aby pracovali, zatímco analogické heslo podle „Nerůstu“ zní nějak takto: „každý, jak se mu chce, každému podle jeho potřeb“.

V komunismu měla být práce „prostředkem sloužícím k uspokojování potřeb lidí“. I tady je zřejmá nápadná podobnost s tím, jak vnímá úlohu a roli práce „Nerůst“. Podle něj totiž nemá sloužit k vytváření hodnot, ale „k uspokojování potřeb daného člověka a společnosti“. A nechybí ani takové perly jako zkrácení pracovní doby při zachování příjmu. Členové „Nerůstu“ tak evidentně patří mezi ty, kteří si myslí, že peníze vznikají v bankomatu. A že jde o přesvědčení velice silné potvrzují i v části, která se týká „Politiky peněz“. V ní se ohánějí takovými hesly jako „pluralita účelových peněz“ nebo „obnova demokratické kontroly nad tvorbou peněz“. Podle „Nerůstu“ se zkrátka peníze vytvářejí…

Celé je to zkrátka naprosto neuvěřitelný výplod, nad kterým si člověk může akorát tak ťukat na čelo, až na něm bude mít důlek. Nebo se tím může báječně bavit a říkat si, ať si každý píše, co chce. Ano, lidé mají právo psát i blbosti, tak proč by je nemohli psát i členové „Nerůstu“. Tedy pokud to dělají za své. Což ovšem v tomto případě neplatí. Jsou totiž součástí organizace „NaZemi“ (zde), kterou si platí každý z nás (zde). Dostává peníze jak z EU, tak i z Ministerstva životního prostředí, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a ze Státního fondu životního prostředí. A tady už jde legrace stranou, protože jde o veřejné prostředky, které by měly být vynakládány smysluplně, a ne na produkci takových blábolů.

Leda by šlo o dotační program s názvem „Obveselení občanů“…