Zlom ve válce?

Už na konci dubna začalo být jasné, že Rusové nebudou schopni obklíčit ukrajinské síly na Donbasu, což znamenalo, že Ukrajinci dokáží i přes dílčí uzemní ztráty Rusy zastavit. Ruským maximem se tak stalo červnové dobytí Severodoněcku a Lysyčansku, což před válkou byla stotisícová města. Rusové sice i potom zaznamenali několik velmi omezených úspěchů, ale bylo zřejmé, že jejich ofenzivní možnosti jsou velmi limitované.

Fenomenální úspěch

Útočné vyčerpání Rusů samo o sobě pochopitelně neznamená ukrajinský útočný úspěch. Ostatně kdyby tomu bylo naopak, Ukrajinci by ztracená území získali nejpozději v červnu.

Útok, zejména takový, který usiluje o prolomení obrany, je poměrně náročnou disciplínou. Je třeba mít nejen dostatek sil s poměrně velkými schopnostmi, ale samozřejmě i dobrý plán a trochu štěstí na chyby obránce. Při dostatečně velké početní (či technologické) převaze se sice průlom stává pravděpodobnějším, ale schopný obránce má ve většině situací velkou šanci útočníkovi uštědřit značné ztráty a udržet obranu přinejmenším několik dní, ne-li týdnů.

V létě se dlouho spekulovalo o útoku na Cherson. To je bezesporu lákavý cíl, a to proto, že Rusové mají omezené možnosti jeho zásobování a posilování. V případě průlomu ruské obrany by tu hrozilo nejenom, že Moskva přijde o toto území, ale především že ztratí významný počet mužů a techniky. Nebavíme se tu o pár kusech, ale o vyšších desítkách tanků, děl, bojových vozidel… Takový výsledek by výrazně naklonil misky vah ve prospěch Ukrajiny.

Ukrajinci měli už od začátku léta v oblasti výraznou početní převahu, což dávalo naději (nikoli však jistotu) na úspěšnou ofenzivu. Rusové ale poslední týdny své jednotky v oblasti posílili. Samotný útok začal na konci srpna, kdy mnozí včetně mě už přestávali věřit, že se Ukrajinci před příchodem podzimu k nějaké akci odhodlají.

Faktem na druhou stranu je, že do neděle 11. září večer, kdy píšu tento text, se Ukrajincům nepodařilo obranu Chersonu prolomit, byť do ní na několika místech výrazně pronikli. To lze označit za dočasné defenzivní vítězství Rusů, i když s ohledem na vývoj jinde na frontě může mít vysloveně jepičí život.

Ukrajinci přibližně v polovině minulého týdne spustili poměrně překvapivou ofenzivu u Charkova. A na rozdíl od chersonské ofenzivy jde o fenomenální úspěch. Už v prvních dvou dnech rozvrátili ruskou obranu a začali sprintovat do hloubky okupovaného území. Ruská obrana byla slabá co do počtu, tak i typu jednotek. Zálohy zjevně nebyly dostupné – i kvůli tomu, že se Rusové soustředili na již zmíněný Cherson.

Ukrajinci rychle obklíčili a posléze i dobyli město Balaklija, pak sevřeli a následně obsadili Kupjansk a Izjum. Nejsou to města, která bychom za normálních okolností považovali za významná, ale nyní představovaly důležité dopravní uzly pro ruské síly a ty se jich na jaře pracně zmocňovaly. Teď je Ukrajinci dobyli během tří nebo čtyř dní a přitom ještě ukořistili množství ruské vojenské techniky (včetně moderních houfnic, tanků a BVP).

Rusové bez záloh

Pro Rusy jde o nejtěžší vojenskou porážku od začátku války. Někdo by mohl namítnout, že ji představovalo stažení od Kyjeva v úvodu invaze. Jenže odejít od Kyjeva se v daný moment rozhodli Rusové sami (samozřejmě s ohledem na ztráty a neschopnost dosahovat v oblasti jakýchkoli relevantních cílů) a jejich ústup byl tehdy relativně spořádaný.

Dnes u Charkova vidíme naprosto opačnou situaci: Rusové se stahovali chvatně – prostě proto, že museli. Řada z nich to nezvládla. Ukrajincům se povedlo osvobodit velké území a Rusům následně nezbylo, než vyklidit i zbytek Charkovské oblasti, kterou Putin ještě před pár dny okupoval zhruba z jedné třetiny.

Sebevědomí Ukrajinci tak nyní mají před sebou dezorganizovaného protivníka, který nemá kde vzít zálohy, který pochybuje o svých rozhodnutích, který kvůli chvatnému ústupu musí řešit řadu těžko řešitelných úkolů. Tato prohra musí notně působit nejen na ruské vojáky a důstojníky ustupující ze zmíněné Charkovské oblasti, ale může se přenést i dál. Pokud Ukrajinci dokáží generovat tlak po několik dalších dní, dokud jsou Rusové zaskočení, nabízí se jim slušná šance, že útočníci zkolabují i na některém z dalších úseků fronty.

Vítězství u Charkova, i kdyby se další ofenzivní akce na čas zastavily a Rusové svou obranu stabilizovali, má pro Ukrajince několik implikací. Krom zisku území v okolí jednoho z nejvýznamnějších měst je to skutečnost, že výrazně oslabily ruské síly v severní části země. Mimo jiné to znamená, že možnost ruského útoku na Kramatorsk a Slavjansk – velká města v Doněcké oblasti – se blíží nule.

Rusové teď musí přemýšlet, jak ustát další ukrajinský tlak a stabilizovat frontu. Stažením z Charkovské oblasti ji sice o něco zkrátili, jenže stále platí, že mají málo sil na obranu tak dlouhé linie. I když Moskva nepřipustí další kolaps podobný tomu charkovskému, Ukrajinci by měli být schopni postupně ukusovat z okupovaných území. Rusové čelí zásadnímu dilematu: musí buď někde narychlo získat tisíce vojáků i s technikou, nebo riskovat, že se úspěch obránců bude opakovat.

Logickým řešením by bylo zkrátit frontu a opřít ji o velkou geografickou překážku. A tady se vracíme k Chersonské oblasti. Jelikož Rusové prozatím ukrajinský tlak v tomto regionu ustáli, dávalo by nyní smysl tuto oblast relativně organizovaně vyklidit a postavit obranu za Dněprem.

Takové stažení z oblasti, která je nyní spojena s levobřežní Ukrajinou jen přívozy a pontonovými mosty, bude samozřejmě extrémně náročné a značnou část techniky budou muset Rusové nejspíš zanechat na místě. I to je však lepší alternativa než připustit další kolaps, který by zřejmě znamenal definitivní a velmi potupnou tečku za Putinovým válečným snažením.

Rusové teď navíc stojí i před strukturálním dilematem. Buď pokračovat jako doposud, tedy sázet jen na dobrovolníky a profesionály, nebo přejít do válečného režimu a využít i branců a případně i záložníků. První možnost znamená, že během pár týdnů ruské armádě dojdou lidé. Již teď má řada bojujících útvarů podstav a sehnat dobrovolníky alespoň pro vykrytí bojových ztrát je stále těžší (i proto, že kdo chtěl, už se zapojil).

Ukrajinci mají zřejmě už teď početní převahu, byť limitovanou dostupným množstvím těžké techniky. A co je neméně podstatné, i díky zahraničnímu výcviku postupně poroste kvalita ukrajinských útvarů, zatímco kvalita těch ruských bude klesat – nábor mezi vězni dává tušit, že kvalitních dobrovolníků příliš není. Přitom právě rozdíl ve schopnostech je pro úspěšné ofenzivy ještě podstatnější než například technologická převaha.

Konec ruské „nízkonákladové“ války?

Případný přechod do válečného stavu a využití branců či rezervistů s sebou pro Putinovu garnituru nese výrazná vnitropolitická rizika. Prozatím ruský vůdce dokázal vést válku v určitém „nízkonákladovém“ režimu. Její přímý dopad na populaci zejména ve velkých městech byl relativně omezený. Pokud začnou ve velkém umírat i běžní odvedenci, režim se může otřást. Jaké řešení Putin zvolí, není zatím jasné, ale vzhledem k tomu, že k přechodu na válečný stav nepřistoupil ani na jaře, kdy by takový krok poskytl největší výhodu, lze odhadovat, že doma cítí silné tlaky proti takovému postupu. Buď jak buď, i kdyby Rusové v následujících týdnech vojensky nezkolabovali, má ofenziva u Charkova ještě další – politický – význam.

Rusové, jak se zdá, v uplynulých týdnech sázeli na to, že se válka protáhne do začátku zimy a oni budou moct naplno využít energetické krize v Evropě. Pokud by ukrajinská ofenziva neuspěla (nebo k ní ani nedošlo) a Rusko by stále okupovalo zhruba pětinu ukrajinského území, leckdo by si zřejmě kladl otázku, zda by nedávalo smysl konflikt zmrazit. A ve chvíli, kdy by se začaly objevovat trhliny v ochotě západních států udržovat sankce vůči Rusku a vyzbrojovat Ukrajinu, Putin by mohl doufat v pro něj stále příznivou dohodu. Samozřejmě šlo o riskantní sázku, i kdyby Rusové frontu udrželi. S ukrajinským úspěchem na bitevním poli se tato strategie mění na vyslovený hazard.

Díky tomu, že Ukrajinci ukázali, že jsou schopni svá území získat zpět, lze počítat s tím, že pokud dostanou další zbraně, budou schopni je efektivně využít a potenciálně agresora i porazit. Ruská strategie se postupně hroutí a bez (jak jsme si řekli vnitropoliticky riskantní) mobilizace je dlouhodobý výhled pro Rusy velmi negativní.

Ve hře je samozřejmě řada faktorů, které mohou konečný výsledek ovlivnit, ale lze předpokládat, že Ukrajina je na cestě k osvobození dalších okupovaných území. Otázkou už není zda, ale jak rychle a kolik.

info.cz