Konzervativní revoluce – politika

Politicky se konzervativci dostávají do slepé uličky. Lpějí na elektorátu, který přestává existovat, a na dogmatech, kterými neoslovují nové voliče. Napříč Západem dochází k několika jasným trendům. Kdysi typičtí voliči konzervativní pravice – střední a vyšší střední třída z velkých měst, vysokoškolsky vzdělaní lidé, volí liberální progresivistickou levici. Mainstreamové liberálně-konzervativní strany stále hůře smiřují pnutí mezi liberalismem a konzervatismem, a jejich voliči utíkají k liberálním centristům, anebo konzervativním populistům. A ekonomický program standardní pravice obvykle vyplněný neoliberálními mantrami neoslovuje žádné nové voliče. Hodnotově i ekonomicky se tedy pravicová nabídka míjí s voličskou poptávkou.

Konzervativci musí novou volební koalici budovat na bázi konzervatismu, nikoliv pravicovosti, natožpak neoliberalismu. Musí kompenzovat ztrátu voličů z řad střední a vyšší střední třídy, kteří začali tíhnout k liberálním stranám. Své voliče musí hledat v menších městech, nižší střední třídě (v anglosaské terminologii working class), které opustila sociální demokracie.

Konzervativní koalice

Nová konzervativní koalice se musí skládat z části střední třídy, která zůstala věrna buržoazním hodnotám, a nižší střední třídy, která je přirozeně kulturně konzervativní. Taková koalice je schopna přinést konzervativní většinu. Je tomu ale potřeba přizpůsobit program.

Cesta k politickému vítězství si žádá přestat ustupovat progresivismu a vymanit se z neoliberalismu. Kulturní konzervatismus se musí snoubit se sociálně citlivou hospodářskou politikou, s přiměřenou rolí státu zaměřenou na podporu domácího kapitálu, malých a středních podnikatelů stejně jako zaměstnanců, robustní prorodinnou politikou a zajištěním kvalitních veřejných služeb. Takový program není jen politicky pragmatický, ale ve skutečnosti odráží konzervatismus.

Konzervativní politika musí být kulturně i ekonomicky pro většinu. Musí dbát na rovnováhu mezi zájmy jednotlivých tříd a segmentů společnosti. Benefity hospodářského růstu stejně jako náklady hospodářské recese musí nést přiměřeně všechny vrstvy společnosti. Veškeré relevantní složky společnosti by měly mít svůj hlas a zastoupení. Konzervativci musí být hodnotově i ekonomicky stranou všelidovou, nikoliv stranou partikulárních zájmů.

Nová konzervativní politika a budování většiny si žádá korigovat konzervativní postoj ke státu a volnému trhu. Konzervativci se paušálním odmítáním role státu a nekritickým zbožšťováním trhu dostali do strategicky bezvýchodné situace. Stát přepustili levici a nechali jí uzurpovat jeho obsah. Pokud jde o trh, přijali neoliberální východiska a politiky.

Legitimní teze – malý stát, nízké daně, volný trh zdegenerovaly do rigidní ideologie – je třeba vždy osekat stát, je třeba vždy snížit daně, volný trh vždy vše vyřeší. Jaksi se vytratilo, proč to konzervativci v prvé řadě prosazovali. Zapomnělo se, že to jsou nástroje na posílení svobodné společnosti, nikoliv cíle samy o sobě, a tedy nemusí být vždy žádoucí. Nízké daně nesmí být na dluh, malý stát nesmí znamenat stát neschopný či zprivatizovaný zájmovými skupinami, volný trh nesmí znamenat privatizaci veřejných služeb.

Dvě teze státu

Pokud jde o stát, je potřeba přijmout dvě teze. Za prvé, stát má nezastupitelnou roli, a to i v ekonomice. Za druhé, cílem státu nemůže být jen efektivita, jakkoliv je pochopitelně důležitá. Stát funguje všude tam, kde volná ruka trhu selhává, anebo její tlak na efektivitu je v rozporu s bezpečnostními zájmy či je společensky neúnosný.

Těžko se dá stát reformovat a modernizovat a jeho prostřednictvím zajistit veřejné služby a uhájit veřejný zájem, pokud neustále útočíme na jeho legitimitu a požadujeme, aby se choval jako soukromá firma. Firmy hájí soukromé zájmy, stát má vždy hájit veřejný zájem.

Pokud jde o volný trh, platí, že konzervativci budou vždy zastánci soukromého vlastnictví a kapitalismu proti socialismu, centrálnímu plánování, strukturálnímu zadlužování a rozdmýchávání nenávisti chudých vůči bohatým. To však neznamená volnotržní dogmatismus neboli poměřování jakékoliv politiky tím, zda to prospěje trhu. Stejně tak to neznamená, že jediným cílem konzervativní politiky bude maximalizace osobní volby, důležitá je i solidarita, sociální smír a bezpečnost. Celospolečenský zájem je víc než následování laissez-faire dogmat.

Klíčové hledisko pro konzervativce by mělo být hledisko národních zájmů, zájmů vlastní společnosti, veřejný zájem. Rozhodující zkrátka není trh, ale národní zájem. To se může odrážet například v nastavení korporátního zdanění a dotací, podpoře domácího kapitálu, vztahu ke strategické infrastruktuře a sektorům a roli státu v nich.

Stručně řečeno, konzervatismus se potřebuje oprostit od dogmat neoliberalismu a pravicového liberalismu ve prospěch pragmatické, centristické ekonomické politiky. Stejně tak musí reflektovat problémy současného globálního finančního kapitalismu, neopakovat jen přežité mantry (které ty problémy často přivodily) a hledat i třeba neortodoxní řešení.

Nesmíme zapomínat, že konzervatismus není ekonomická teorie, ani ideologie, která by vznikla za účelem prosazování určité ekonomické teorie. Konzervatismus stojí nad ekonomikou, konzervativci se nikdy napevno nespojili s konzistentní ekonomickou teorií, ale pragmaticky si vybírali podle okolností. A věděli proč, stejně jako většina lidí totiž nadřazovali člověka a společnost nad ekonomiku.