Epilog jako prolog (2)

Švábský příběh

Příběh rodiny Schwabů nutí ptát se: 1) Je Klaus Schwab skutečně přátelská osoba, která chce udělat dobro pro lidstvo, nebo jako syn nacistického kolaboranta pokračuje v práci otce, který aktivně pomáhal nacistům? 2) Je Klaus Schwab podnikatel, kterému můžeme věřit, že chce vytvořit spravedlivější společnost a pracovní místa pro obyčejného člověka, nebo je to člověk, který pomohl společnosti Sulzer Escher-Wysse k technologické revoluci a pomohl nelegální výrobě jaderných zbraní v jihoafrickém rasistickém režimu apartheidu? 3) Co měl Klaus Schwab v roce 2006 skutečně na mysli, když prohlásil: Znalosti budou brzy dostupné všude – říkám tomu ‘Googlizace’ globalizace. Už to není o tom, co víte, ale o tom, jak tyto znalosti používáte. Musíš být kardiostimulátor.

Nežiji v době, ve které bych měl prostor a čas přiblížit čtenářům podrobněji životní příběh Schwabů a tak kvalitně dokázal na základě omezené znalosti faktů, analýzy fyziognomie, řeči a činnosti WEF, že Klaus Schwab nepraktikuje to, co káže. Osobně mu apriori nevěřím. Skutečnost, že jednou ze tří priorit WEF je nešíření jaderných zbraní, protiřečí skutečnosti, že Klaus Schwab a jeho otec Eugen pracovali na šíření jaderných zbraní, kdy byli podnikateli. V případě Schwabů, historie rodiny odhaluje mj. zvyk pracovat s genocidními diktátory kvůli zisku a moci. Nacisté a jihoafrický režim apartheidu jsou dva z nejhorších příkladů krátkozraké orientace Schwabů. Otázkou je, zda to v té době mohli nebo nechtěli vědět, a zda případný obrat k prioritě o nešíření jaderných zbraní je skutečně výsledkem funkce (s)vědomí Schwaba.

Klaus Schwab se totiž úspěšně pokusil zakrýt svoji účast v nacistické éře. Prostřednictvím WEF pomohl rehabilitovat politiku kontroly populace pomocí eugeniky, o které jsem se také zmínil v jednom z posledních příspěvků. Proto se nabízí otázky: 1) Existuje nějaký důvod domnívat se, že Schwab se zásadně změnil, a že není ničím jiným než moderní veřejnou tváří staré agendy, jejíž přežití musí být zajištěno? 2) Nesnaží se Schwab realizovat čtvrtou průmyslovou revoluci s cílem vybudovat základ čtvrté říše? K odpovědím na uvedené a jiné otázky vede mj. článek nezávislého žurnalisty z Cardifu (Wales), Johnny Vedmorea: Schwab Family Values a také The Bob Murphy Show.

Doporučuji seznámit se s příběhem otce Klause Schwaba, Eugena Schwaba, který řídil nacisty podporovanou německou pobočku švýcarské strojírenské firmy Escher-Wyss. Ta byla během války vojenským dodavatelem, a byla označena jako Nationalsozialistischer Modell-Betrieb. Společnost využívala mj. nucené dělníky a podporovala úsilí nacistů vyrábět těžkou vodu pro jaderný program. Mladý Klaus Schwab byl členem představenstva zmíněné společnosti. Podílel se tudíž na rozhodnutí poskytnout rasistickému režimu apartheidu v Jižní Africe potřebné vybavení pro vstup do klubu jaderných mocností. Proto trochu historie, nikoho nezabije (https://unlimitedhangout.com/2021/02/investigative-reports/schwab-family-values).

10. července 1870 dědeček Klause Schwaba, Jakob Wilhelm Gottfried Schwab se narodil v Německu, v Bádenském velkovévodství. V roce 1870 v něm vládl 43letý bádenský velkovévoda Fridrich I. V roce 1893 se 23letý Gottfried Schwab vzdal německého občanství, opustil Karlsruhe a emigroval do Švýcarska. Tam se setkal s o pět let mladší Marií Lappertovou z Kirchbergu u Bernu. 27. května 1898 se vzali v Roggwilu a 27. dubna 1899 se jim narodil syn Eugen. Když bylo Eugenovi asi rok, Gottfried a Marie Schwab rozhodli vrátit se do Karlsruhe, kde Gottfried opět získal německé občanství.

Eugen Schwab kráčel ve šlépějích svého otce. Stal se strojním inženýrem a radil svým dětem, aby dělaly totéž. Eugen začal svoji kariéru v Ravensburgu u německé pobočky zmíněné společnosti Escher-Wyss. V kontextu uvedeného se nachází historie pronásledování Židů v Ravensburgu. Jedná se o smutný příběh, který dokazuje, že nebylo to poprvé, co antisemitismus v regionu ukázal svou skutečnou tvář. Připomínám pouze, že ve středověku byla v centru Ravensburgu synagoga. Byla zmiňovaná v roce 1345, sloužila malé židovské obci v letech 1330 až 1429. Na konci roku 1429 a až do roku 1430 byli cílem pronásledování Ravensburští Židé, což vedlo k odpudivému masakru, týrání a zatýkání Židů v nedalekých městech Lindau, Überlingen, Buchhorn (dnes Friedrichshafen), Meersburg a Konstanz.

Klaus Martin Schwab

Narodil se 30. března 1938 v německém Ravensburgu jako nejstarší dítě rodiny. V letech 1945 až 1947 Klaus navštěvoval základní školu v německém Au. V rozhovoru pro Irish Times v roce 2006 Klaus Schwab vzpomíná: Po válce jsem byl předsedou německo-francouzské Národní asociace mládeže. Mými hrdiny byli Adenauer, De Gasperi a De Gaulle.

Klaus a jeho mladší bratr Urs Reiner šli ve stopách dědečka Gottfrieda a otce Eugena. Proto se stali strojními inženýry. Klaus navštěvoval Spohn-Gymnasium v Ravensburgu. V letech 1958 až 1962 pracoval pro různé inženýrské kanceláře. V roce 1962 dokončil studium na ETH v Curychu. Poté ekonomii na univerzitě ve švýcarském Fribourgu. V letech 1963 až 1966 pracoval jako asistent generálního ředitele Německé federace strojírenských inženýrů (VDMA) ve Frankfurtu. V roce 1966 získal doktorát na ETH Curych, v roce 1967 doktorát z ekonomie ve Fribourgu a později Master of Public Administration na J. F. Kennedy School of Government (Harvard) v USA. Během studia na Harvardu Klause Schwaba učil mj. Henry Kissinger. O něm později řekl, že byl jednou ze tří až čtyř osobností, které po celý život nejvíce ovlivňovaly jeho myšlení. V článku v Irish Times z roku 2006 Klaus píše o tomto období jako o velmi důležitém pro formování svého současného ideologického myšlení: O několik let později, když jsem se vrátil z USA po studiích na Harvardu, došlo ke dvěma událostem, které na mě měly rozhodující vliv: (1) Kniha “Americká výzva” od Jeana-Jacquese Servan-Schreibera, ve kterém byla předložena teorie, že Evropa prohraje s USA, protože evropské metody řízení jsou horší než metody USA; (2) A to je relevantní pro Irsko – že Evropa Šesti se stala Evropou Devíti. Tyto dvě události zaměřily Klause Schwaba na změnu ve správě a řízení obchodní a občanské společnosti.

V roce 1967 Klaus Schwab oficiálně vstoupil do švýcarské ekonomiky s úkolem realizovat fúzi společností Sulzer a Escher-Wyss a vytvořit ziskovou aliancí s Brown Boveri a dalšími. V prosinci 1967 promluvil na akci v Curychu mj. před Asociací zaměstnavatelů švýcarského strojírenského a kovoprůmyslu. V prezentaci správně předpověděl význam využití počítačů v moderním strojírenství: V roce 1971 budou výrobky, které dnes ještě nejsou na trhu, pravděpodobně představovat až čtvrtinu prodeje. To předpokládá, že společnosti systematicky zkoumají možný vývoj a identifikují mezery na trhu. Dnes má 18 z 20 největších společností v našem strojírenském průmyslu plánovací oddělení pověřená takovými úkoly. Samozřejmě, každý musí využít nejnovější technologické úspěchy a počítač je jedním z nich. Mnoho malých a středních podniků v našem strojírenském průmyslu jde cestou spolupráce nebo využívá služeb speciálních poskytovatelů služeb, včetně zpracování dat.

Počítače a data jsou považovány za důležité pro budoucnost, řekl před více než 50 léty Schwab. To se odrazilo v reorganizaci Sulzer Escher-Wyss a v moderní webové stránce té doby. V roce 1968 uvedla: Činnosti materiálového inženýrství jsou zesíleny [v Sulzer] a tvoří základ pro produkty lékařské techniky. Začíná se objevovat zásadní změna ze strojírenské společnosti na technologickou skupinu. Schwab prokazatelně pomohl proměnit Sulzer Escher-Wyss v technologickou skupinu rychle směřující do high-tech budoucnosti a tím položil základ pro výrobu zdravotnických prostředků. Ty předtím nebyly cílem Sulzer a Escher-Wyss.

Eugen Schwab, již před válkou známá osobnost v Ravensburgu jako generální ředitel společnosti Escher-Wyss, se stal prezidentem obchodní komory v Ravensburgu. V roce 1966, kdy byl založen Německý výbor pro železniční tunel ve Splügenu, definoval založení tohoto výboru jako projekt, který vytváří lepší a rychlejší spojení pro velké kruhy v naší společně rostoucí Evropě a nabízí tak nové příležitosti pro kulturní, hospodářský a sociální rozvoj. Analýza mně dostupných dokumentů dovoluje předpokládat, že touha Schwabů po kontrole má neurotický původ se všemi potřebnými charakteristikami. Schwabové seděli na jehlách, aby utlumili a zkrotili úzkost snahou o realizaci svých kontrolních ambicí na základě přesvědčení, že jejich vize je brilantní a dobrá pro svět. Ale bez ohledu na to, v co a nač věřili a dnes věří Klaus Schwab, hlad a žízeň po kontrole představují patologický úzkostný výraz. Ten nedovoluje závislost na svobodné vůli jiných lidí. Proto se snaží porazit i již tak silně omezenou svobodu člověka. Jakým způsobem se o to snaží? Nabízím příklad jako vysvětlení.

Technologický pokrok v Sulzer Escher-Wyss nebyl jediným vylepšením, kterého chtěl Klaus Schwab dosáhnout. Jeho cílem bylo a dodnes zůstává změnit způsob, jakým společnost přemýšlela a přemýšlí o stylu vedení. Schwab a jeho blízcí spolupracovníci prosazovali firemní filozofii, která má umožnit všem zaměstnancům přijmout potřeby motivace a poskytnout flexibilitu a agilitu doma. Například v lednu 1969 uspořádali švýcarští podnikatelé-giganti akci nazvanou Tiskový den strojírenského průmyslu. Akce byla zaměřena na otázky podnikového managementu. Schwab mj. řekl, že společnosti s autoritářským stylem vedenínejsou schopny plně jednat na základě ‘lidského kapitálu’.

V tomto duchu Schwab vytvořil firemní kulturu, která pomohla Pretorii vyrobit šest jaderných zbraní a částečně sestavit sedmou. V oficiální zprávě NRP jménem Švýcarské federální vlády Peter Hug vysvětlil, jak společnost, po fúzi známá pouze jako Sulzer AG, dodala jihoafrické vládě životně důležité komponenty a našla důkazy o roli tehdejší BRD při podpoře rasistického režimu. Odhalil také, že švýcarská vláda věděla o nelegálních obchodech, ale ‘tiše tolerovala’, zatímco některé z nich aktivně podporovala nebo je jen polovičatě kritizovala. Hugova zpráva byla shrnuta v práci nazvané Švýcarsko a Jižní Afrika 1948-1994 – Závěrečná zpráva NRP jménem Švýcarské federální rady a publikována v roce 2007. Ale zpět k WEF.

Světové ekonomické fórum vzniklo v roce 1971. Předtím napsal mladý Schwab Evropské komisi (EK), požádal ji o pomoc při zakládání nekomerčního think tanku pro evropské obchodní lídry a nabídl jí převzetí patronátu. EK vyslala francouzského politika a komisaře EU pro hospodářské a finanční záležitosti Raymonda Barreho jako intelektuálního mentora fóra. Po odchodu z Escher-Wyss, Schwab organizoval v Davosu dvoutýdenní konferenci pro obchodní manažery v roce 1971. První zasedání WEF, tehdy ještě nazývaného European Management Symposium, bylo na světě. Zúčastnilo se ho cca 450 účastníků z 31 zemí, většinou manažeři evropských společností, politici a američtí vědci. Projekt organizovali Klaus Schwab a jeho sekretářka Hilde Stoll, později jeho manželka. Sympozium nebylo podle spisovatele Ganga Jey Aratnama originálním nápadem. Ten napsal v roce 2018: Duch Davosu Klause Schwaba byl také “Duchem Harvardu”. Nebylo to totiž poprvé, kdy byla v Davosu podobná konference. V letech 1928 až 1931 se konaly v hotelu Belvédère tzv. Davoské univerzitní konference. Spoluzaložil je Albert Einstein a jejich pokračování znemožnila Velká hospodářská krize a hrozba války. Podobné podmínky – pandemie, hospodářská krize a hrozba války na prahu dne si vynutily zvláštní výroční zasedání WEF v Singapuru v srpnu 2021.

Výroční zasedání bylo prvním globálním summitem, který se zabýval výzvami spojenými s pandemií a položením základů pro inkluzivnější a udržitelnější svět. Zasedání mělo přivést lídry tváří v tvář, aby se zaměřili na řešení nejnaléhavějších výzev doby. Summit globálního vedení vyžaduje účast všech globálně zaměřených stran, tak nějak to řekl Klaus Schwab a dodal: Zvláštní výroční zasedání v Singapuru v srpnu poskytne místo pro setkání vedoucích představitelů podniků, vlád a občanské společnosti, aby se zabývali kroky pro globální oživení. Takže, nic nového pod sluncem: písnička je známá. To ale nelze tvrdit o podporovateli WEF:

Římský klub (ŘK)

V příspěvku předem zmíněný klub byl založen v roce 1968 italským průmyslníkem Aureliem Pecceiem a skotským chemikem Alexanderem Kingem během soukromého setkání v rezidenci rodiny Rockefellerů v krásném místě, Bellagiu v Itálii. To mluví samo za sebe i proto, že není pochyb, že po založení WEF nejvlivnější skupinou, která propagovala WEF sympozia, byl Římský klub. Tento mozkový trust vědecké a měnové elity té doby v mnoha ohledech i dnes odráží cíle WEF a je odhodlán prosazovat globální model vlády vedený technokratickou, ne však politickou elitou. V posledních letech elita ŘK a Světového ekonomického fóra často tvrdila, že metody kontroly populace jsou nezbytné pro ochranu životního prostředí. Není proto divu, že Světové ekonomické fórum využívá klimatické a environmentální otázky včetně Velkého resetu k prosazení nepopulárních politických rozhodnutí ve stínu fiktivní demokracie.

Technokracie nahrazuje politiku

Technokracie je ve své podstatě ekonomickým systémem, nikoli politickým. Jedná se o nepřirozený, neorganický systém, který vyžaduje nepřirozené prostředky pro provoz a údržbu. Obecně známé cenové mechanismy, nabídka a poptávka, volný obchod a další jsou v technokratickém systému modifikovány nebo zaměněny založením na energetických zdrojích. Ty v důsledku diktují typy výrobků, které se musí vyrábět, kupovat a spotřebovávat. Technokratický systém proto vyžaduje rozsáhlý dohled, kontrolu a technologie, které lze řídit umělou inteligencí. Energie a její zdroje v podstatě nahrazují i koncept peněz jako komodity. Kdo má zdravé oči a rozum, vidí a ví, o čem píši, a co to znamená. Na toto téma a proč WEF představuje instrument technokracie a Klaus Schwab není politikem, ale technokratem, jsem před léty psal a přednášel. WEF a Římský klub, Klaus Schwab a globalisté vlastnící platformy vystupují jako páry ovlivňující politiku jako málokdo jiný a širší veřejnosti známý. Proč?

Technokracie se totiž objevila v roce 1930 během Velké hospodářské krize, přežila světovou válku, stala se mocnější než politika a nemá s demokracií v propagovaném smyslu nic společného. Proč? Protože autory technokracie jako systému byly mozky vědců a inženýrů a technokratický systém vyžaduje sociální inženýrství ke svému fungování a kompetence, které nejsou vlastní politickému systému a politikům, především těm rychle vzdělaným, bez životní zkušenosti, zkorumpovaných pocitem fiktivní moci, osobní neodpovědnosti a penězi.

V technokratické ekonomice totiž existuje potřeba spotřebitele nasměrovat, třeba i násilně, aby konzumovali to, co systém vyžaduje. Ne to, co konzument potřebuje. Pro žádanou konzumaci je především potřeba vymýt mozek, tj. změnit jeho kognitivní funkce. Proto mnoho let se zmiňuji o kognitivním kapitalismu. V důsledku i toho mála uvedeného se podle Schwaba objeví společnost, ve které jsou lidé sloučeni se strojem a umělou inteligencí (AI). Jako vedlejší efekt se očekává extrémní dlouhověkost, ne-li nesmrtelnost prostřednictvím technologických prostředků, popírání potřeby duchovních hodnot a myšlenek spojených například s přežitím duše. Technokrat nevěří v nelokálnost vědomí.

Kdyby se pouze pokusil věřit, začal by současně nevěřit. Technokrat si myslí, že prostřednictvím technologií a UI bude možno nahradit Boha a přeformátovat přirozený řád lidstva umělými životními formami podle jejich plánů a představ. Technokrat věří, že je lepší, vyvinutější než my ostatní. Proto si bere do rukou právo rozhodovat o osudu lidstva, o nás, bez nás. Odmítá představu svobodné vůle. Zmiňuji se o těchto výzvách, protože je to naše vina, že nechápeme a neuvědomujeme si, proč si technokrat nemyslí, že zbavuje člověka svobody a schopnosti rozhodovat sám za sebe. Tessa Lena píše v The Mind of a Technocrat: What Drives Them?: Pro technokrata je lidská bytost nedokonalým strojem, skromným pytlem na maso, který je ovládán softwarem, který je produkován v mozku. Technokratovo chápání života je založeno na velmi primitivní, lineární vizi; je bez duchovního tajemství (volný překlad autora).

Krátce a jinými slovy formulováno: Silou, která pohání mysl technokrata, je emocionální potřeba totální kontroly, odstranění základních funkcí států, tj. trestní, daňovou a ochranou a neschopnost zvládat pocit nejistoty a neurčitosti v kombinaci s patologickou nedůvěrou k ostatním lidem obecně. Technokraté kompenzují emocionální chudobu fiktivními úspěchy, které jsou ve skutečnosti a mnohdy založeny na krádeži výsledků vyplývajících z práv lidí se svobodnou vůlí. Touha technokrata po kontrole má prokazatelně objektivně neurotický původ. Dopředu ke světlým zítřkům s neurotiky, nedojde-li k velké válce a k pohřbu tradiční politiky! Souhlasu netřeba.