Virtuálně se sešli Špidla s Draghim |

Sdílet článek:

Největším zážitkem třetího červencového čtvrtka byl kromě horka a sucha článek Vladimíra Špidly v Právu a oznámení velkého Maria (Draghiho), že dává demisi, čímž rozkolísal velmi křehkou italskou politickou scénu. Chtěl to, nebo nechtěl?

Špidla je prostě Špidlou. Na závěr sice sám zavtipkuje tím, že připomene svůj slavný výrok „zdroje jsou“, ale to, že se odvažuje tohoto výroku i stále držet, je výraz naprostého míjení se s realitou. Říká-li, že „vláda nemusí šetřit ani na lidech, ani na investicích“, pak snad – ostatně jako socialisté vždycky – žije na jiné galaxii. Říkám záměrně galaxii, ne planetě. Planety jsou docela blízko.

Tentokrát jsou peníze, vlastně zdroje, ne u nás, ale v EU. Proto by si naše vláda měla říci „o další peníze z unijního Fondu obnovy“. Špidla neví, že Evropská unie, resp. Evropská komise žádné peníze nemá, že si je musí vypůjčit a že toto vypůjčování bude dalším zdrojem inflace v celé Evropě. Vypůjčovat si prý máme, protože „reálnou hodnotu půjčky nám současná inflace pomáhá rovnou i splácet“. To je úžasné socanské uvažování. To je výzva k roztáčení velmi riskantních inflačních spirál. Špidla ví, že „lidi drtí současná inflace“, on ji však chce dále zvětšovat. A nedodává, že naším největším roztáčečem inflace byla v minulé vládě jeho stranická kolegyně Maláčová. Dodat by to měl, když je takový starostlivý.

Zmínil jsem i hlavního roztáčeče inflace v Evropě a v eurozóně Maria Draghiho, dnešního stále ještě italského premiéra, bývalého guvernéra Evropské centrální banky a předtím bankéře v Goldman Sachs. Ten před deseti lety proslul prohlášením, že jeho „Evropská centrální banka udělá všechno, co bude nezbytné, aby zachránila euro“, ať to stojí, co to stojí. (Dnešní guvernérka Lagardeová v těchto postojích více než důstojně pokračuje.)

Draghiho měnová politika – nulové nebo dokonce záporné úrokové sazby a rozsáhlý nákup státních dluhopisů – způsobila dnešní inflaci, v eurozóně i u nás. Italové si z něj přesto udělali premiéra, takového nestranického, úředníka. Teď jim, nejzadluženější zemi Evropy po Řecku, dal políček. Nebyla-li jeho demise z osobních či zdravotních důvodů, pak tím řekl, že už u toho „italského hospodaření“ být nechce. Jsem zvědav, jak to Itálie vyřeší. Navíc tam mají sucho a v řece Pád mizí voda. Máme se na co těšit.