O pokroku |

Sdílet článek:

Filozof Michel Geoffroy vidí v ideologií pokroku totalitarismus a násilí. Zdá se, že po desetiletích mediálních masáží a školní indoktrinace se většina lidí v Česku domnívá, že i NATO a EU jsou pokrokové, pak už je ovšem lepší pokrokovost Miloše Jakeše. Občas má smysl oprášit si kořeny pokrokové hrůzy, která na Západě, jehož jsme přidruženou gubernií, vládne. Publicista Johan Hardoy analyzuje tuto ideologii ve francouzské Polemia. Původ ideologie pokroku, který se definuje jako příslib hojnosti a požitků, který má být naplněn, se najde u otců moderního liberalismu Bernarda de Mandeville, Davida Huma a Adama Smitha.

Ideologie pokroku dnes daleko přesahuje původní ekonomickou oblast, vnutila svůj model moderní vědě – dosažené znalosti jsou pravidelně zpochybňovány. Smyslem historie je pochod k lepším zítřkům – zítra bude lépe než dnes a pozítří lépe než zítra. Tento příslib štěstí, kdy každé individuum je vedeno svým “dobře pochopeným” osobním zájmem, je rámován principy svobodného trhu. Podle otců liberalismu: “soukromé neřesti jsou veřejnými ctnostmi”, “neviditelná ruka transformuje privátní přání ve veřejné blaho”. Zakladatelé nebyli amorální, soudili, že je nezbytné ctnosti člověku vštěpit školním vzdělání. Podle Adama Smitha, člověka charakterizuje sympatie, kterou pojmenovává “princip zájmu o to, co se přihodí jiným”. Pro liberální myslitele jsou občané prostými atomy, svázanými minimální vazbou sociálního kontraktu, který je založen na právu. Nicméně dlouhou dobu se mravy opíraly o náboženské a rodinné tradice a o morálku předcházející filozofické a ekonomické teorie. V naší době kapitalismus, původně orientován na průmyslovou produkci, se stal globalizovaným – byrokratickým, finančním, digitálním. Konzum je permanentně potencován kredity a programovaným stárnutím výrobků, a to navzdor všeobecně akceptované idei, že ekologie planety už neunese další růst.

Tato evoluce kapitalistického způsobu života nabádá individuum, aby se emancipovalo od všech starých hodnot založených na náboženství, rodině, patriarchální struktuře, institucích atd. V tomto procesu se včerejší pokrokové individuum dnes stane reakčním, např. americký feminismus. Generální emancipace, favorizovaná trhem a médii pokrokové cesty, sebou nese ztrátu soukromí, které pro první liberály bylo svatou hodnotou. Tento paradox do značné míry vysvětluje zpochybnění různých otcovských typů, které byly substituovány “terapeutickým stavem” animovaným armádou expertů a specialistů všech odrůd. V rámci měkkých a přátelských aktů veřejná byrokracie čím dál víc zasahuje do domén, které dřív výhradně náležely individuu, rodině a okolí, tento proces vede k infantilismu společnosti. Stejně tak se zvrátily hodnoty pokrokových reformátorů školního systému, terapeutické školství favorizuje pasivitu a ignoranci žáků, kteří jsou trénováni stát se konzumenty, spíš než občany. Školní systém se čím dál víc opírá o princip: demokracie může fungovat i když člověk není občansky vychováván. Masový konzumní kapitalismus a terapeutické instituce dovedly společnost ke generalizované postavě Narcise jako posledního avataru měšťáckého individualismu. Protože tento typ není vsazen do minulosti, svět se mu zdá nepřátelským a nestabilním, je nucen se utéct do přítomnosti, která se mu jeví menším zlem, není schopen navázat pevné vazby s okolím. Hlavní princip jeho aktivit spočívá v práci na svém image. Liberální demokracie velmi konvenuje k typu Narcis, ovšem ekonomický, politický nebo sanitární chaos mohou vést k totalitárnímu typu, který Orwell popsal v “1984”.

Americké elity jsou dnes reprezentovány třídou profesionálních manažerů, která prolíná s byrokracii, médii a univerzitami. Síla jejich ekonomické, sociální a kulturní moci spočívá v mediálním a rozhodovacím monopolu. Často má tato elita blízko k demokratické straně, a budoucnost si představuje jako jasnou cestu, kdy kritická inteligence zvítězí nad pověrou, kosmopolitismus nad provincialismem a hojnost převládne nad nedostatkem. “Pokroková strana budoucnosti” si vzala patronát nad etnickými a sexuálními menšinami a shromáždila je pod praporem “boje proti diskriminaci”. Většinová populace, obzvlášť skromnější sociální kategorie, jsou považovány za iracionální, omezeného myšlení a jsou nebezpečné. Pauperizace středních tříd je relativizována poukazem na etnické minority, které jsou považovány za skutečnou lidovou třídu. Téměř totální materiální a intelektuální zlom separuje elity centra státu, které žijí v rezidenčních oblastech na východě i západě, od zbytku země. Na rozdíl od tradiční buržoazie, tato dominantní elita je vykořeněna z historie i geografie země. Její ideologií je globalismus, svobodná cirkulace lidí, kapitálu a informací, pomocí “měkkého” obchodu usiluje o mír mezi národy a vnucuje světu teorie založené na sociálních konstrukcích reality. Kolektivní a politické úsilí se redukuje na technický abstraktní problém, svět se má adaptovat na turistickou vizi podstaty, kdy kultury jsou uměle formovány. Desiluze a zklamání, které nutně následují, jsou léčeny vizí ještě lepší a radikálnější budoucnosti.

Americký sociolog Christopher Lasch vychází ve svých úvahách z antických filozofů (obzvlášť Aristotela) a z americké tradice (neodmyslitelná od Bible), Lasch brání individuální a sociální hodnoty, které jsou nepostradatelné pro slušnou společnost, jako je mravní konzervativismus, hledání rovnosti prostřednictvím eliminování dědičných privilegií, smysl pro čest, loajalita, solidarita a realistické vidění světa. Americký lid by měl vzít do svých rukou kontrolu nad technologiemi, dát prostor malé po celé zemi rozšířené produkci, akcentovat autonomii pracujícího, omezit konzumaci energie a přát aktivnímu komunitnímu životu. Mládež se integrací do života obce naučí víc než v ideologizovaných terapeutických školách. “Na jedné straně poskytnout státu občansky vzdělané lidi, na druhé straně vychovat výkonnou pracovní sílu, která by formovala exemplárního občana.” Proti ideologii pokroku staví Lasch historickou kontinuitu mezi minulostí, přítomností a budoucností, která jediná umožňuje národům formovat svůj osud a člověku konstituovat vlastní identitu. Idealizace minulého v podobě zakládajícího mýtu nemůže být chápána jako reakční, totiž snaží se oživit přítomnost a orientovat ji k budoucnosti.