Krize Západu versus krize lidstva

Krize Západu, krize západní civilizace. S těmito úslovími se setkáváme možná až příliš často. O krizi Západu se hovoří již celá desetiletí, v posledních letech je však otázka krize západní civilizace zmiňována stále častěji. Ještě více pak vyvstala otázka krize Západu po vypuknutí války na Ukrajině, protože Rusko tuto válku vnímá i jako válku civilizační, jako válku proti vnitřní krizí rozvrácenému Západu. Stejně tak je ale tato válka vnímána i mnohými lidmi na Západě. Nakolik je tato krize skutečně reálná? Je vůbec krizí – v tom smyslu, jak pojem krize vnímáme? A je tato krize (pokud ji uznáme jako krizi) skutečně krizí jen Západu resp. západní civilizace?

Pro zodpovězení této otázky si nejdříve zkusme vymezit základní pojmy. Především onu otázku, co je to Západ. Už jen samo vymezení pojmu Západ je ale velice složité. K onomu Západu můžeme zařadit především Evropu. Už jen současný konflikt na Ukrajině nám ale naznačuje, jak je vymezení Evropy ošemetné. K Evropě totiž musíme přiřadit i jak Ukrajinu, tak i Bělorusko. K Evropě ovšem těžko můžeme přiřadit Rusko a Turecko. Obě země sice svým územím částečně zasahují do území Evropy, svou politikou ale do Evropy nepatří a představují spíše protiváhu Západu.

V euroasijském prostoru ale existují i státy, které s Evropou a Západem úzce spolupracují, a sdílí s ním hodnoty. Jedná se především o strategicky významný Izrael. Stejně tak se ale jedná o malou, ale strategicky důležitou Gruzii. Také přiřazení těchto zemí – které jsou Evropě blízké, ale nacházejí se stovky kilometrů na východ od nás – nám ukazuje, jak je ono vymezení pojmu západní civilizace obtížné.

Oproti tomu k Západu jednoznačně patří země Severní Ameriky, USA a Kanada. USA a Kanada s evropskými státy spolupracují, a to jak hospodářsky, tak i v bezpečnostní politice. Co je důležité, tyto dva státy mají s Evropou blízké hodnoty, které vycházejí z evropské tradice. Velikost a politická váha těchto zemí, srovnatelná s vahou evropských států, pak dává západní civilizaci jasný euroatlantický rozměr. K západní civilizaci lze poněkud paradoxně přiřadit i tichomořské státy, Austrálii a Nový Zéland. Obě tyto země se západními zeměmi mnoho společného, mají stejné či podobné hodnoty, podobný politicko-ekonomický model. Obě tyto země také se západními státy úzce spolupracují.

Velice diskutabilní je postavení ekonomicky silného Japonska. Japonsko sice se západními státy sdílí stejný politický model, je jim i ekonomicky blízké. Japonsko je ale kulturně, duchovně v mnohém odlišné od Západu, jeho postavení je i v důsledku druhé světové války velmi specifické. I proto je vhodné Japonsko považovat spíše za samostatný politický fenomén. Je zajímavé, jak ono obvyklé vymezení Západu opomíjí Jižní Ameriku. Je Jižní Amerika Západem či Východem? Vždyť mnohé z jihoamerických států se Západem, především pak s USA úzce spolupracují. Jižní Amerika je přitom obrovský kontinent, mnohonásobně větší než Evropa – a proto je chybné jej opomíjet. Stejně tak je chybně opomíjena Afrika.

Obdobně složitý je ale i pojem Východ. Východ je z hlediska zeměpisného představován Asií. Jenže Asie je až příliš velký kontinent, a skládá se z naprosto různorodých regionů, odlišných jak politicky, tak i kulturně.

Asii, a tedy zdánlivě i onen Východ – tak tvoří např. státy Blízkého východu, arabské státy. Jenže tyto státy, i když jsou politicky a duchovně od Západu naprosto odlišné, nevytvářejí žádnou politickou protiváhu Západu. Naopak, tyto státy se Západem úzce spolupracují. Velmi podobná je pak i situace středoasijských států, bývalých svazových republik Sovětského svazu. Odlišná je otázka Iránu. Současný Írán totiž realizuje ostrou protizápadní politiku, a i když se jeho politické aktivity soustřeďují především na region Perského zálivu, je zřejmé, že jeho ambice jsou mnohem větší, a sahají až na Západ.

Dále je v Asii celá řada zemí včetně velmocenské Indie, které jsou sice svým duchem východní, jde ale o demokratické státy, které navíc se Západem se západními státy více či méně spolupracují. Nepředstavují tak protiváhu Západu. Tyto státy si do značné míry žijí svým vlastním životem, a jejich aktivity směřují jen do asijského prostoru. Za Východ tak lze označit především Rusko a Čínu. Obě tyto mocnosti mají se Západem napjaté vztahy; důležité také je, že tyto země se snaží svůj autoritativní politický model prezentovat jako alternativu, protiváhu západní demokracie, a tedy i Západu. Proti Západu se tyto země vymezují i myšlenkově, duchovně.

Otázkou je, jak vymezit pojem krize. Krizí obvykle rozumíme stav, kdy v dané věci či daném jevu dojde k nějakému zásadnímu zhoršení, nebo dojde k nějaké zlomové situaci, která k takovému zhoršení spěje. Zde ale narážíme na fakt, že o krizi Západu se hovoří již celá desetiletí, což nějaký stav krize logicky vylučuje. Krize má obvykle také nějaký svůj charakteristický průběh, který začíná jasně vymezeným začátkem, na základě nějaké konkrétní události, a postupuje zhoršováním stavu věcí. Dochází ale k něčemu takovému, k nějaké krizi či krizové situace, v případě Západu, resp. západní civilizace?

Pokud se hovoří o krizi Západu, pak se Západu vyčítá celá řada věcí, které jsou podle kritiků příčinou postupného úpadku (a možná až zániku) Západu. Západu je tak vyčítána především krize hodnotová, morální. Ta je podle mnohých kritiků krizí nejzásadnější, protože z ní pak vyplývají všechny její krize další, jsou jejím logickým důsledkem.

Jedním z těchto důsledků pak je i krize politická. To, že se politické elity západních států nedokážou vyrovnat s různými, často třebas jen dílčími problémy. Západu je pak přičítána i další související chyba, krize parlamentní demokracie jako takové. Na té je přitom Západ postavený, je pro něj klíčovým základem jeho politické identity. Západu je tak vyčítán celý jeho společenskopolitický systém.

Západu je vyčítána i krize ekonomická. To, že Západ ekonomicky stagnuje, a není tak schopen vyrovnat se s nástupem nových, rychle rostoucích ekonomik. Zde je pak nejčastěji zmiňována komunistická Čína, která je nejen ekonomickou protiváhou Západu, ale která zároveň svým politicko-ekonomickým zřízením, kombinujícím prvky komunismu a kapitalismu, představuje alternativní model politického uspořádání společnosti.

S tím souvisí i další fakt, a to ten, že ekonomická, ale i politická síla asijských zemí (a to nejen Číny, ale i celé řady dalších zemí) neustále roste, zatímco ekonomická síla západních zemí stagnuje, či dokonce klesá. Těžiště světové ekonomiky, ale i politiky se tak postupně přesouvá na východ, daleko od Evropy. I to bývá některými vnímáno jako výraz krize Západu a zejména pak Evropy.

Je to poněkud pesimistické posouzení Západu, de facto celé euroatlantické civilizace. A to včetně Evropy; včetně nás, České republiky. Je ale takovéto posouzení správné?

První otázkou je ona tolik zmiňovaná krize hodnotová, krize morální, mravní. Opakovaně se totiž setkáváme s kritikou, a to jak od různých západních intelektuálů, ale i od zemí typu Ruska, že Západ je v morální krizi, že ztratil své hodnoty. Je ale tato kritika oprávněná?

S nějakým morálním selháním se samozřejmě setkáváme všichni. Ve svých každodenních životech můžeme vidět různá morální selhání, prohřešky proti etickým společenským pravidlům, a to jak u druhých, tak i sami u sebe. Jenže takovýchto prohřešků vůči morálce se dopouštějí lidé žijící ve všech zemích naší planety. Netýká se to tedy jen nás, příslušníků Západu, západní civilizace. I v oněch východních zemích lidé kradou, podvádějí, vraždí. A to v měřítku rozhodně ne menším než u západní civilizace.

Důležité je, že tyto poklesky se týkají primárně jedinců, a nikoliv států. I státy řízené politiky a tajnými službami se samozřejmě občas dopouštějí různých chyb a prohřešků, které můžeme posuzovat jako činy nemorální. Jenže opět můžeme konstatovat, že takovýchto chyb a prohřešků se dopouštějí všechny státy světa, a to včetně těch zemí, které Západ tolik kritizují. Na Západě jsou pak takovéto prohřešky jen více diskutovány, a to proto, že na Západě se takto o politice států veřejně diskutovat může, což se o např. Rusku nebo Číně říci nedá.

Západ má přitom oproti ostatním zemím jednu zásadní výhodu – Západ má naprosto jasně vyprofilovaný svůj společenský, hodnotový systém. Západ coby dědic židovsko-křesťanské duchovní tradice, ale stejně tak i tradice antického Řecka a Říma a dalších civilizací, postupně jasně definoval hodnoty, jimiž jsou posuzovány činy jak jednotlivců, tak i států. Nejde přitom jen o tolik důležité desatero, jímž lze posuzovat celý lidský život, ale o široký soubor hodnot, které můžeme označit jako hodnoty evropské, resp. hodnoty euroatlantické, protože se k nim hlásí i USA či Kanada. Důležité je, že tyto hodnoty a principy, jako jsou svoboda, demokracie, lidská práva, právní stát atd. vytváří celý komplexní hodnotový systém – a ten je příznačný právě pro Západ, pro západní civilizaci.

Neméně významné je, že jiné státy, resp. civilizační okruhy takovýto jasně vymezený hodnotový systém nemají. Jaké hodnoty, jaký hodnotový systém má Rusko? Žádný! Jaký hodnotový systém, srovnatelný se západními hodnotami, má Čína? Opět de facto žádný! I v těchto státech je samozřejmě společnost nějak řízena, i v těchto státech fungují takové věci, jako je státní správa, nebo jako je vymáhání práva. I v těchto státech jejich občané, a to včetně těch, kteří tyto státy řídí, mají své hodnoty, svůj hodnotový žebříček. Ale žádný z těchto států nemá tak jasně vyprofilovaný systém hodnot, jaký má Západ. I např. Čína a čínská společnost mají své hodnoty, současná Čína se navíc může opřít o tradici staré Číny, o moudrost konfucianismu či buddhismu. Nicméně tyto hodnoty jsou důležité jen pro ty občany Číny, kteří je vyznávají, nikoliv pro celou společnost. A především ne pro čínský stát jako takový, kdy dnešní komunistická Čína se v lecčem chová proti této tradici. Čína jako stát tak postrádá nějaký jasný hodnotový systém, srovnatelný se západními hodnotami. Stejně tak je tomu ale i u Ruska, kde je tento stav ještě horší. A podobné je to i u dalších států, které můžeme označit jako východní. De facto celý Východ – myšleno politicky – tak dnes postrádá nějaký ucelený hodnotový systém, který by byl pro země tohoto regionu společný, a který by jak státům, tak i jednotlivým občanům dával určitý morální, ale i myšlenkový narativ.

To, že Západ má tak jasně vyprofilovaný hodnotový systém, je ovšem z určitého pohledu i nevýhodou – díky němu různé prohřešky proti tomuto řádu vnímáme mnohem zřetelněji. Proto je také více diskutujeme a kritizujeme, a zde lze tak vidět hlavní důvod, proč je krize Západu tolik vnímána. Lze ale pochybovat, zda by situaci zlepšilo, kdybychom žádný takovýto žebříček hodnot neměli, kdybychom se jej zbavili, nebo kdybychom si uměle zabránili o něm diskutovat – třeba po vzoru onoho Východu. Spíš lze očekávat, že něco takového by situaci Západu jen zhoršilo.

V souvislosti s prvkem morálním, hodnotovým, se Západu často vyčítá, že modernistický, převážně ateistický Západ se do své morální krize dostal především tím, že ztratil svůj duchovní rozměr, své náboženství (které určuje morální hodnoty). Tuto kritiku lze slyšet zevnitř západní civilizace, především od různých představitelů různých církví, ale i od celé řady intelektuálů. Stejně tak lze ale tuto kritiku slyšet od pravoslavného Ruska. Právě Rusko i v souvislosti se současnou válkou na Ukrajině, ale vlastně už dávno před válkou na Západ rétoricky útočí tak, že Západ vykresluje jako bezbožnou civilizaci, která svého Boha již ztratila, zatímco samotné Rusko tato propaganda vykresluje jako následovník někdejšího Říma. Tato kritika je ale mylná. To, že v západních zemích funguje svoboda vyznání, ještě neznamená, že Západ je ateistický, či dokonce bezbožný. I na Západě je celá řada lidí, kteří jsou věřící, kteří mají vztah k duchovnu. A na druhou stranu Rusko není zcela pravoslavné, je zde spousta vyznavačů jiných náboženství včetně islámu, a především i v Rusku je také mnoho ateistů. Nezapomeňme, že Rusko je následovník Sovětského svazu, který byl ateistický, a s tímto dědictvím komunismu se lze v této zemi setkat dodnes. A stejně tak i Čína coby komunistický stát je i dnes státem ateistickým. Proto je tato kritika duchovního úpadku, bezbožnosti Západu v podstatě nesmyslná, a představuje pouze propagandistický nástroj.

Za vše navíc vždy hovoří reálná politika státu – právě ta ukazuje, zda je ono duchovno, resp. náboženství, pro daný stát skutečným zdrojem jeho morálních hodnot, které určují jeho chování, či zda je pouhou zástěrkou. Zde ovšem stojí za to podívat se na reálnou politiku dnešního Ruska. Jestliže je Rusko pravoslavné, jestliže je křesťanské – jak se s tímto křesťanstvím slučuje to, že Rusko bezdůvodně napadlo Ukrajinu, stát, který sami Rusové označují za bratrský? Je to křesťanské, je to v souladu s hodnotami, které oficiálně ruský národ vyznává, a kterými se ruský stát tolik honosí?

I v tomto směru se tedy Západ nemá za co stydět, a ani v tomto Západ neprochází nějakou krizí. Západ samozřejmě není bez chybičky, a to i v onom vztahu k duchovnu, k věcem vyšším. Ostatní státy, resp. regiony jsou ale na tom stejně, a převážně ještě hůř.

Západu je často vyčítána i krize politická. Opět můžeme konstatovat, že tato kritika se ozývá jak zevnitř Západu, od různých intelektuálů, tak i zvnějšku. A to jak od zemí, se kterými Západ spolupracuje, tak i od zemí, které jsou vůči němu spíše nepřátelské. Tedy opět primárně od Ruska a Číny.

Západ na tom samozřejmě není zrovna nejlépe. Západ se v oblasti politické potýká s celou řadou problémů, především s krizí elit. Ještě víc se pak Západ potýká s nárůstem populismu a politického extremismu. Běžní občané zřejmě nejvíc vnímají krizi elit; to, že politické elity se často nechovají tak, jak bychom chtěli, případně se chovají nějak proti etickým a zákonným normám společnosti. Jenže to přeci není nic nového, a stejně tak není ani něčím novým tato nespokojenost. Tato nespokojenost společnosti s našimi elitami se táhne de facto celá staletí, či spíš tisíciletí. Není to tedy výraz, resp. příznak nějaké současné krize.

Nesmíme také zapomenout, že podobnou nespokojenost se svými elitami můžeme pozorovat i v Číně či Rusku, případně v dalších východních státech. Na první pohled se nám může zdát, že se tato nespokojenost v ruské nebo čínské společnosti nijak výrazněji neprojevuje, a z toho si někteří pozorovatelé vyvozují, že tato společnost je se svými elitami spokojena. Jenže takovýto závěr je mylný, onen klid je pouze zdánlivý, protože případný projev občanské nespokojenosti je vždy rychle tlumen státními úřady, a nositelé těchto kritických názorů jsou všemožně pronásledováni.

Přesto by se nám mohlo zdát, že potlačení těchto kritických názorů dává nedemokratickým a totalitním režimům vyšší politickou stabilitu, a tedy i větší šanci na úspěch, na prosperitu, protože společnost se díky tomu může zaměřit jen na ekonomiku. Jenže i tento pohled je chybný. Zkušenosti s vývojem nedemokratických systémů nám totiž ukazují, že onen poklid a stabilita totalitních systémů je pouze zdánlivý. Tím, že jsou společenské aktivity obyvatelstva uměle utlumeny; tím, že jsou různé, třebas jen dílčí problémy (které ony občany trápí) odkládány, dochází ve společnosti ke kvašení, a postupné radikalizaci. Pokud je takováto politika realizována dlouhodobě, pak může za určitých okolností dojít k tomu, že i zdánlivá maličkost může nastartovat rozsáhlé společenské změny, v jejichž důsledku dojde k pádu režimu. Takový pád režimu potom samozřejmě negativně ovlivní i stát jako takový, a to nejen jeho ekonomickou prosperitu, ale i jeho vnitřní rozvoj. Ani ona zdánlivá stabilita, ono skrývání vnitřních problémů pod pokličkou tedy není důvodem, proč bychom měli totalitní režimy obdivovat – a především není důvodem, proč bychom měli vnímat demokratický Západ jako nějak špatný, či dokonce v krizi.

Je zřejmé, že Západ se potýká s celou řadou politických problémů. Tím zřejmě nejvážnějším je vzrůst populismu a politického extremismu. Nárůst politického extremismu (ať již levicově orientovaného, či ultrapravice – oba směry můžeme dát do jedné kategorie, protože ač vycházejí z odlišných základů, ve svých návrzích jak zlepšit chod společnosti se paradoxně shodují) je skutečně problém. Jenže ani tento problém není nic nového. Zde lze podotknout, že za politický extremismus lze považovat i nacismus, fašismus a komunismus. I tyto směry nabízejí zdánlivě rychlé řešení problémů lidské společnosti, a jimi předkládaný lék na tyto problémy je nápadně podobný tomu, co přinášejí dnešní populistická a extremistická hnutí. Jenže tyto směry se zrodily de facto již v devatenáctém století, již zhruba před sto padesáti lety. Onen politický extremismus tedy není nic nového. Samu existenci politického extremismu a populismu tak nemůžeme považovat za nějaký příznak krize Západu.

Na první pohled nás může děsit nárůst politického extremismu. Jenže tento nárůst je pouze zdánlivý. Lidí se sklony k politickému extremismu je pořád zhruba stejné množství. Jenže díky moderním komunikačním technologiím, internetu, mobilním telefonům atd. jsou dnes tito lidé mnohem viditelnější, hlasitější. Jsou také lépe organizovaní, když díky moderním komunikačním technologiím mohou lépe komunikovat a organizovat svou činnost, a nepotřebují tak organizační aparát, jak tomu bylo v minulosti. Díky tomu lze také snadněji uspořádat různé demonstrace atd. Jenže samotná vyšší hlasitost ještě nezvyšuje počet lidí inklinující k extremismu. I zkušenosti České republiky ukazují, že ona extremistická hnutí představují jen cca 10-15% společnosti – zhruba stejný počet hlasů extremistické strany a hnutí získávají ve volbách. Je to hodně, nepředstavuje to ale principiální ohrožení pro zbývajících 85-90% lidí, a tedy ani pro společnost jako takovou.

Možná ještě větším ohrožením pro západní společnost je nárůst populismu, politiků typů D. Trumpa atd. Zde se opět setkáváme s tím, že ona populistická hnutí jsou díky moderním komunikačním technologiím lépe organizovaná, a lépe oslovují společnost. Přesto lze pochybovat, zda tato populistická hnutí skutečně představují principiální ohrožení Západu, resp. západních demokracií. Ona populistická hnutí jsou totiž obvykle fixována na osobu svého zakladatele. Toho jeho aktivity obvykle dřív nebo později přestanou bavit (či začnou ohrožovat jeho byznys), stáhne se do ústraní, a po jeho odchodu se dané hnutí obvykle rozpadne – většinou ovšem jen proto, aby nastoupil nový charismatický lídr, další populistické hnutí. A tak to jde stále dokola, ale bez výraznějšího, dlouhodobějšího vlivu na daný stát.

Nesmíme také zapomínat, že extremistická a populistická hnutí nejsou vlastní jen Západu, ale že se objevují i v dalších zemích, v dalších civilizačních okruzích. Např. Rusko se vyznačuje velmi silnou extremistickou scénou. Rusko kritizující Evropu za fašismus má v poměru k počtu obyvatel zřejmě nejsilnější ultrapravicovou scénu, Rusko se vyznačuje i dosud silnou komunistickou stranu, která samozřejmě také představuje extremistické hnutí.

Obdobně tak i v Číně v politice působí celá řada populistů, Čína má i silnou extremistickou scénu, protože opozici vůči vládnoucí komunistické straně nepředstavují jen liberální intelektuálové či etnické menšiny, ale i celá řada různě orientovaných radikálů. Čína proti těmto radikálům a extremistům samozřejmě bojuje, ale to jejich odpor spíše umocňuje. Ani model uspořádání čínské společnosti tedy v tomto směru není o nic lepší.

A podobné je to prakticky ve všech státech, ve všech regionech. Musíme se zřejmě smířit s tím, že lidské společnosti je vlastní i onen extremismus, případně populismus. Bylo tak tomu vždy, dnes je to jen díky moderním médiím viditelnější. Důležité je, že se to netýká jen Západu. Takže – Západ v tomto směru není dokonalý, ale ostatní země na tom nejsou o nic lépe. Nejde tedy o nějaký projev krize Západu.

Dalším bodem, za který je Západ rozsáhle kritizován, je jeho ekonomika, a především jeho opakující se ekonomické krize. Právě tento bod nabývá asi na nejvyšší důležitosti, a to třeba i nyní, kdy se evropské ekonomiky potýkají s poklesem hospodářského růstu, a na straně druhé s rostoucími cenami surovin, vysokou inflací atd. Všichni navíc máme v paměti ekonomickou krizi let 2008/9, ale i celou řadu ekonomických krizí minulosti včetně krize z r. 1929, která zásadně přispěla k nástupu totalitních hnutí, nástupu vlády A. Hitlera atd.

Opět si ale musíme uvědomit, že tyto ekonomické krize nejsou vlastní jen Západu, ale že postihují prakticky celý svět. Je faktem, že často tyto krize začínají na Západě. Ale tomu je především proto, že na Západě se koncentruje největší bohatství – zdejší země mají nejvyšší HDP na obyvatele, obyvatelé těchto zemí mají nejvyšší kupní sílu, sídlí zde nejvíce světových firem atd. Každý, i malý ekonomický pohyb v tomto prostředí tak zasáhne celý svět. Čím dál častěji se ale setkáváme s tím, že ony ekonomické problémy se rodí jinde. V nějaké zemi dojde k nějakému zvratu, ten následně zasáhne i další země, a jelikož se v dnešním globalizovaném světě ekonomické jevy šíří mnohem rychleji, obvykle to zasáhne celý svět. Lze přitom předpokládat, že tyto ekonomické krize budou mimo západní svět vznikat čím dál častěji. Ani tyto ekonomické krize tak nelze považovat za příznak nějaké „choroby Západu“.

Mnohými ekonomy je Západ kritizován za to, že jeho ekonomický růst zaostává za ekonomickým růstem komunistické Číny, která se díky tomu čím dál silněji profiluje jako lepší ekonomický model, protiváha Západu. Jenže i to je polemické. Předně – ekonomický růst Číny se postupně snižuje. I nadále je čínský růst HDP vyšší než u evropských států, přesto už nedosahuje tak impozantních čísel. Čínský růstový potenciál se tak do jisté míry vyčerpal. Nesmíme navíc zapomínat, že po přepočtení na obyvatele je čínský HDP stále hluboko za evropskými zeměmi, zdaleka nedosahuje ani HDP na obyvatele České republiky, ale i mnohem slabších ekonomik typu Bulharska. A to po všech těch letech růstu čínské ekonomiky. Ani v ekonomickém směru se tedy Západ nemá za co stydět – a především není o nic horší než ony východní státy.

Lze proto konstatovat, že země Východu – především Rusko a Čína – nedokázaly představit nějaký kvalitativně vyšší, alternativní politicko-ekonomický model, který by byl lepší než model západní. Jistě, tyto země svým autoritativním stylem řízení státu, ale i ekonomiky představují alternativu. Ale není to alternativa vyšší, lepší. Není to model, který by uspokojoval celou společnost jako takovou.

Některým ekonomům, orientujícím se jen na suchá ekonomická data, imponují určité úspěchy těchto zemí. Jenže těchto úspěchů je obvykle dosahováno jen na úkor většinové společnosti. Obdobně tak i některým lidem ze Západu imponuje životní styl vládců těchto zemí, často žijících v luxusu. Jenže i toho je obvykle dosahováno jen na úkor většiny občanů. Není to tedy skutečná alternativa, která by nám mohla být vzorem.

Někteří komentátoři také mají tendenci ony východní, autoritativní režimy pro jejich absenci nějakého jasného hodnotového rámce (jakým jsou pro Západ jeho západní hodnoty) označovat jako pragmatické. I s tím lze ale polemizovat. V reálu ona zdánlivá pragmatičnost východních států znamená pouhé upřednostňování momentálních, krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými – právě to lze pozorovat jak u Ruska, tak i u Číny atd. To ale rozhodně není prozíravé, a tedy ani ne pragmatické. Oproti tomu Západ, který mnohem víc dbá právě na ony dlouhodobé cíle (např. vyšší důraz na udržitelnost rozvoje atd.), se v reálu chová mnohem pragmatičtěji.

Často se lze setkat i s kritikou že ekonomická váha Země se pomalu převažuje na východ, do Asie – i to je mnohými považováno za výraz krize Západu. Ale tito kritici zjevně zůstali v myšlenkových vzorcích ještě z dob kolonialismu, kdy Evropa skutečně vládla světu. Jenže to byl jev zcela nepřirozený – dnešní stav tak lze vnímat spíše jako návrat k normálu. Je přirozené, že pokud v oněch východních, asijských státech žije mnohem více obyvatel než na Západě, ekonomická síla se postupně stěhuje tam. Co je ale důležité, Západ to nijak neohrožuje. Naopak – to, že ony východní země bohatnou, je pro nás spíše přínosem, protože tyto země pro nás představují jedinečný trh. Měli bychom se proto spíš snažit toho co nejvíc využít, a nikoliv to hned vnímat jako něco nepřátelského. A především bychom to neměli vnímat jako nějaký příznak krize Západu.

Je faktem, že některé z těchto rostoucích východních zemí se vůči Západu chovají ne zrovna přátelsky. Jde primárně o komunistickou Čínu, která se čím dál silněji profiluje coby nejen ekonomická, ale i politická protiváha Západu. Mnohými komentátory je také poukazováno na existenci organizace BRICS, která byla iniciována Ruskem a Čínou, a ve které se angažuje i Brazílie a Indie. Tato organizace byla přitom založena jako protiváha Západu, protiváha NATO a EU, a především pak USA. Mnohými je existence takto silného protivníka vnímána jako ohrožení Západu – a tedy i příznak jeho krize. Jenže ani zde situace není tak jednoduchá, jak se zdá.  Nejde totiž o nějaké obnovení studené války, neplatí proto někdejší studenoválečné vzorce.

Uskupení BRICS je pro Západ bezesporu velkým protivníkem, velkou výzvou. Jenže častou chybou je to, že uskupení BRICS vnímáme jako jakýsi monolit. Ve skutečnosti jednotliví aktéři sledují primárně své vlastní zájmy bez ohledu na ostatní. Zájmy např. Brazílie a Číny jsou přitom diametrálně odlišné. Co je ale možná ještě důležitější, mezi členy tohoto uskupení existují rozpory. I např. mezi Ruskem a Čínou jsou obrovské spory. Ty ostatně nejsou žádnou novinkou, když v minulosti opakovaně téměř došlo k válce mezi těmito dvěma státy. Obdobně napjaté vztahy jsou mezi Indií a Čínou – obě tyto nejlidnatější země totiž usilují o pomyslný post vůdčí asijské mocnosti. A podobně by se dalo pokračovat i dále.

Lze navíc předpokládat, že s rostoucí ekonomickou silou těchto zemí se rozpory mezi nimi prohloubí, a snadno mohou přerůst ve válku, jejíž příznaky můžeme už dnes pozorovat. Válku v regionu jihovýchodní Asie, ale i Jihočínského moře Indického, potažmo i Tichého oceánu. Právě zde můžeme sledovat celou řadu rozporů mezi různými mocnostmi (a to včetně mocností typu Indie a Číny), a tyto rozpory jsou čím dál ostřejší. Vedle této potenciální, ale již dnes se jasně rýsující války je ovšem současná válka na Ukrajině pouhým regionálním konfliktem. Takový konflikt jistě zasáhne celý svět, a to včetně Západu, včetně Evropy. Je však primárně dílem onoho Východu, některými tolik opěvované Asie. Můžeme proto být jen rádi, že se ekonomická váha lidské civilizace převažuje na východ, protože to znamená, že jsme dále od tohoto čím dál zřetelnějšího konfliktu.

Západ, západní civilizace – i přes všechny své chyby – proto není o nic horší než Východ, východní civilizace. Naopak se dá říci, že Západ je na tom mnohem lépe než jiné regiony. Ona krize, lze-li vůbec mluvit o krizi, proto není krizí Západu, západní civilizace, ale je krizí celého lidstva. Ostatní regiony jsou na tom přitom hůře než Evropa, než Západ. Západ se proto nemá za co stydět.