Mistrovství světa ve fotbale a morálka farizeů |

Sdílet článek:

To je název článku Jürgena Hübschena v NachDenkSeiten. Podívejme se blíže, v čem spočívá pozdní prozření světa ohledně lidských práv v zemi, kde platí právo Šaríja.

„V Kataru dochází ke zjevnému porušování lidských práv souvisejících se zacházením se zahraničními dělníky. V zásadě o tom není pochyb. Kdo se však na tento problém podívá diferencovaněji, okamžitě se dostane do podezření, že lidská práva pro něj zjevně nejsou důležitá. A právě tomu říkám „morálka farizeů“ a níže se pokusím vysvětlit proč:

Krátký historický přehled

Mistrovství světa 2022 bylo přiděleno Kataru v roce 2010. Moskva ve stejné době získala zakázku na mistrovství světa 2018. FIFA podle mě nikdy srozumitelně a přesvědčivě nevysvětlila, proč se rozhodovalo o hostitelských zemích dvou mistrovství světa současně.

Toto mistrovství světa však není první globální sportovní událostí, která se bude konat v Kataru. Jen několik příkladů: v roce 2015 se konalo mistrovství světa v házené v Kataru, v roce 2019 to bylo mistrovství světa v atletice a v roce 2021 se poprvé v Kataru jel závod formule 1, který se má napříště konat každoročně od roku 2023. Dalo by se jmenovat mnoho dalších mezinárodních sportovních akcí, aniž by došlo k nějakým pozoruhodným protestům v zahraničí. Situace v oblasti lidských práv nebyla během všech těchto sportovních událostí rozhodně o nic lepší než dnes. Proč tedy nyní tyto protesty v mnoha evropských zemích, některé z nich dokonce vyzývají k fotbalové fanoušky bojkotu?

Hlavní argumenty odpůrců letošního mistrovství světa zní:

– Katar vyhrál nabídku pouze s pomocí úplatku. Toto nařčení je jistě těžké nebo nemožné vyvrátit, ale pravděpodobně platí i pro dřívější mistrovství světa.
– Nedá se očekávat, že by hráči a diváci zvládli fotbalové mistrovství světa při denních teplotách 50° Celsia a více. FIFA tento argument následovala a přesunula hry na prosinec.
– Fotbalové mistrovství světa v zimě je naprostý nesmysl a dává hráčům mezi první a druhou polovinou sezóny příliš málo času na zotavení. Nutno podotknout, že v prosinci mají zimu pouze země na severní polokouli a zátěže jsou pro všechny hráče víceméně stejné.
– Homosexuálové jsou v Kataru diskriminováni. Lze to tak vidět, ačkoliv by člověk měl vždy respektovat cizí kultury. Ne v každé zemi je srozumitelné německé a anglosaské uspořádání, které už nerozlišuje mezi muži a ženami a „gender“ je jen otázka subjektivního výběru.
– Je třeba také připomenout, že homosexualita byla v Německu stále trestným činem podle § 175 StGB až do roku 1994.
– Celkově je sexuální svoboda v Kataru omezena. I když zde nemusí být přímá souvislost, je třeba připomenout, že až do roku 1969 rodičům hrozilo, že budou stíháni podle § 180 německého trestního zákoníku za kuplířství, pokud například dovolili příteli své dcery pobývat ve stejném bytě. Ani to nemusela být stejná místnost!
– Ženy nemají v Kataru stejná práva, a to je také porušení lidských práv. Postavení ženy ve společnosti je také především otázkou příslušné kultury a musí být proto návštěvníky respektováno. Kromě toho je třeba připomenout, že v Německu byl až do roku 1977 nutný souhlas manžela, pokud chtěla manželka vykonávat povolání. Po celá desetiletí existoval tzv. „učitelský celibát“. Srozumitelně řečeno to znamenalo, že učitelky se nesměly vdávat, a pokud se přesto vdaly, byly z učitelské profese propuštěny. Teprve v roce 1957 Federální pracovní soud prohlásil, že „ustanovení o celibátu“ v pracovní smlouvě je protiústavní.
– Katar není demokracie. To je nepochybně správné. Ale i zde prošla německá demokracie dlouhým procesem vývoje až do bodu, kde je dnes. Existuje teprve od roku 1918 a v letech 1933 až 1945 byla zrušena národními socialisty. Až do počátku 80. let se v katolické církvi před volbami z kazatelny ozývaly výzvy, aby se volili pouze kandidáti s „křesťanským postojem“.“

Tolik shrnutí nejčastějších výhrad proti Kataru. Jistě jsou relevantní, ale neznáme je od včerejška, že.

Autor pokračuje popisem dalších katarských specifik:

„Letecká základna Al Udeid je největší americkou základnou na Blízkém východě. Je zde umístěno kolem 10 000 amerických vojáků. Kromě „Ústředního velitelství USA“ pro region a různých jednotek amerického letectva a armády USA je „Al Udeid“ také základnou britského královského letectva a již nějakou dobu také tureckých jednotek. Spojené státy od roku 2014 koordinují protiteroristické operace z Kataru Organizace “Islámský stát” v Sýrii a Iráku. Stejně tak byly odtud vedeny “ústředním velitelstvím USA” americké operace v Afghánistánu. První rozhovory mezi USA a afghánským Talibánem se stejně jako pozdější jednání konaly v Dauhá, hlavním městě Kataru. Evropané také navázali kontakt s Talibanem právě v Dauhá.

Katar má třetí největší zásoby zemního plynu na světě. To mimo jiné vedlo k tomu, že se Německo snaží kompenzovat již nedostupné ruské dodávky plynu podpisem smluv s Katarem. Bystrý pozorovatel si stále pamatuje hlubokou poklonu německého ministra hospodářství Habecka katarskému emíru během jeho návštěvy v Dauhá. Je těžké si představit, že kromě případných dodávek plynu do Německa byla během této návštěvy tématem také situace v oblasti lidských práv.

Je zřejmé, že lidská práva v Kataru nebyla rozhodujícím kritériem pro všechny předchozí mezinárodní aktivity, projekty a akce.

Také ultramoderní infrastrukturu země, všechny ty impozantní budovy sahající do nebes, rozhodně nepostavili sami Katarové; protože jich je méně než 300 000. Podle OSN má Katar nejvyšší počet migrujících pracovníků na světě. Na základě celkového počtu obyvatel je asi 88 % obyvatel (2,2 milionu lidí) zahraničního původu. Rozhodně nelze – mírně řečeno – vyloučit, že pracovní a životní podmínky zahraničních stavebních dělníků nebyly v minulosti výrazně lepší než ve fázi, kdy se budovala infrastruktura pro fotbalové mistrovství světa.

To, co se v současnosti děje, je, řečeno banálně, předávání zodpovědnosti všem, kteří nejsou vůbec zodpovědní, natožpak zodpovědní za udělení mistrovství světa ve fotbale a situaci v oblasti lidských práv v Kataru. Německo mělo, stejně jako ostatní demokratické země, 12 let na to, aby zakročilo proti rozhodnutí pořádat mistrovství světa v Kataru a v nejzazším případě akci bojkotovalo. Nestalo se tak a nyní to politici a média se svými negativními výroky a komentáři k tomuto mistrovství světa přehánějí.

Stále by se to dalo popsat jako ne neobvyklé chování, jmenovitě křičet „zrada“, i když se dotyčný na ní účastnil. Ubohé na současném přístupu je, že je zde snaha, aby se ti, kteří se na mistrovství světa těší, cítili provinile. Agitátoři za lidská práva, zejména za práva homosexuálů, se snaží se přesvědčit hostinské, organizátory veřejných promítání a především fanoušky, že sledování fotbalových zápasů během tohoto mistrovství světa v konečném důsledku ignoruje lidskoprávní situaci v Kataru, je to vlastně osobní porušení lidských práv. Mezitím jsme se v Německu dostali téměř do bodu, kdy si nikdo nedovolí přiznat, že se na tyto fotbalové zápasy bude dívat, protože se musí bát, že jako někdo, kdo se nestará o lidská práva, bude ostrakizován nejen z hlediska fotbalového, ale i společenského.

Těžko si dovedu představit mnohem více farizejství (pokrytectví) ze strany odpovědných.“

Tolik Jürgen Hübschen. Že je v Kataru něco v nepořádku, a že tam snad dokonce po stovkách umírají stavební dělníci, kteří pracovali na velkolepých stavbách bohatého katarského státu, víme už dlouho. Vsaďme se, že kdyby hluboké úklony evropských představitelů, kteří neustále přísahají na lidská práva, přinesly Evropě více katarského plynu, momentální lidskoprávní cirkus by se nekonal.