Rothbardův poslední vědecký triumf |

Sdílet článek:

Ještě jeden poslední vědecký triumf pro Rothbarda zůstal, ačkoliv se bohužel objevil až po jeho smrti. Ve dvou masivních svazcích “Economic Thought Before Adam Smith” a “Classical Economics” (299) představil puntičkářsky detailní a erudované vysvětlení historie ekonomické teorie. Pro Rothbarda měla historie ekonomie neobvykle široký rozsah. Pro něj zahrnovalo nejen ekonomickou teorii, ale prakticky všechnu intelektuální historii jako takovou. Přistupuje ke konečné a dobře promyšlené interpretaci hlavních ekonomických kontroverzí.

Pro příklad Machiavelli byl v jeho pohledu “kazatel zla” – ne pro jeho módní vyobrazení jakožto florentského zakladatele hodnotově neutrální politologie. S charakteristickou jasností se Rothbard ptá: “Kdo v historii světa konec konců a mimo román dra Fu Manchua, vlastně velebil zlo a nectnosti na každém kroku své životní cesty? Kázání zla je radou, kterou dával Machiavelli: být dobrý, pokud vám dobrota nebrání v dosažení něčeho, co potřebujete, v případě vládce něčeho, co je udržením a rozšířením moci.” (300)

Rothbard uzavírá svoji diskusi dlouhou výtkou moderním politologům, kteří “se vystříhají morálních principů, jakožto ‘nevědeckých’, a tak stojících mimo jejich oblast zájmu.” (301) Rothbard pevně odmítá tezi Maxe Webera podle které “vnitřní světsky asketismus,” který povzbuzovali kalvinisté, hrál klíčovou roli ve vzestupu kapitalismu. Rothbard odporuje tím, že kapitalismus začal dlouho před Kalvínem; a důraz na “Boha a zisk,” kterým Weber charakterizuje protestanty, byl přítomen v katolickém středověku. Kvůli Weberově tezi Rothbard podává ještě jeden kontrast mezi katolíky a protestanty, následuje tím tak Emila Kaudera. Kalvinistický důraz na povolání vedl ke zdůraznění práce a úspor a nedůvěru ke spotřebě: katolická Evropa, která následovala aristotelovskou a scholastickou tradici, neshledala nic špatného na spotřebě. Tento rozdíl vedl k rozhodujícímu rozdělení ve vývoji ekonomie mezi užitkovou a nákladovou teorií ceny.

V pasáži ukazující na hluboký vhled dal Rothbard stranou moře špatných interpretací o sporu mezi antickými a moderními autory. “Rozdělení ‘tradice’ versus ‘modernita’ je většinou umělou antitezí. ‘Modernisté’ jako Locke nebo pravděpodobně i Hobbes mohli být individualisti a ‘pravicovými mysliteli,’ ale byli také prosáknuti scholastikou a přirozeným právem.” (302) Dále na stejné straně udeřil na jinou teorii s rozsáhlým, ale nezaslouženým vlivem: Ani John Pocock [historik politického myšlení] ani jeho následovníci nejsou přesvědčeni v hledání předpokladu umělého rozlišování a kolizí mezi libertariánskými zájmy Lockeho nebo jeho pozdějších následovníků na jedné straně a oddaností ‘klasické cnosti’ na druhé straně… proč nemohou libertariáni a ti, co odporují vládním intervencím také oponovat vládní ‘korupci’ a marnotratnosti? Opravdu tyto dvě jdou v ruku v ruce.” (303)

Rothbard pevně oponuje whighovskému pohledu na historii ekonomie, dle kterého “novější” je nevyhnutelně “lepší,” a který tak pokládá studium minulosti za zbytečné. V Rothbardově pohledu se většina historie ekonomie skládá z chybných zvratů; a první díl končí povídáním o úpadku. No, paradoxně Rothbardova vlastní metoda je v jiném ohledu sama whighovská. On má svoji vlastní pevně zastávanou pozici ohledně správné ekonomické teorie, založenou na jeho věrnosti zásadám Rakouské ekonomické školy. Podle toho horlivě pohlíží na to, jak různé osoby předvídali klíčové rakouské pohledy nebo, naopak, sledovali slepé odbočky.

Dominantním tématem v Rothbardově ocenění ekonomie je charakter hodnoty. Ekonomičtí aktéři usilující o zlepšení své pozice, vedou sami sebe svým subjektivním oceněními zboží a služeb. Sledování “objektivního” měřítka hodnoty je marné; jaký vliv může mít takovéto údajné kritérium, jestliže se neodráží v myslích ekonomických aktérů? Rothbard zvláště zdůrazňuje v tomto smyslu tak zvaný paradox hodnoty. Jak mohou být náklady na vodu malé anebo žádné, zatímco diamanty jsou mimořádně drahé? Život bez prvního nemůže existovat, zatímco to druhé je pouhou luxusní věcí. Neukazuje tento paradox, že zboží se nevyměňuje podle subjektivních hodnoty? Odpověď, plně rozvinutá Rakouskou ekonomickou školou, závisí na té skutečnosti, že subjektivní ocenění jednotlivé jednotky zboží, ne ocenění celé zásoby zboží, určuje cenu. Protože vody je hojnost a diamanty jsou vzácné, není zde vůbec žádná anomálie ve vyšší ceně diamantů.

Rothbard nikdy neopomněl ocenit ty, kteří dosáhli anebo přispěli k tomuto pohledu. Scholastikům se dařilo zvláště dobře: Pierre de Jean Olivi (1248-1298), pro příklad, zjistil, že: “důležitým faktorem určujícím cenu je uspokojení nebo subjektivní užitek, subjektivní touha po produktu ze strany jednotlivého spotřebitele… užitečnost, při určení ceny, je vztažena k nabídce a není absolutní.” (304) Chválí Jeana Buridana (1301-kol 1360) pro rozšíření subjektivní užitkové analýzy peněz.

Klíčovým následkem subjektivní pozice je to, že směna nemůže spočívat v rovnosti: každá strana si cení více toho, co získává, než toho, čeho se vzdává. Ti, kteří tento bod minou, si vyslouží od Rothbarad námitku. Aristoteles, kterého velmi obdivoval jako filosofa, neušel výtce: „Aristotelova slavná diskuse o reciprocitě ve směně v jeho knize “Etika Nikomachova” je základním příkladem sklouznutí k tlachání. Aristoteles mluví o staviteli, který směňuje dům za boty vyrobené švecem. Potom píše: ‚Počet bot směněných za dům tak musí být v proporci stavitele ke švecovi… Ech? Jak by zde byla možná proporce ‚stavitele‘ ke ‚švecovi‘?“ (305) Ti, kdo Rothbarda znali, mohou témě slyšet, jak se takto ptá.

Subjektivní pohled nikterak neumírá se skončením středověku. Naopak Salamanská škola ho pozvedává v 16. století; a v 18. století ho Cantillon a Turgot pozoruhodně rozšiřují. Ale cesta ekonomie nebyla jedním trvalým pokrokem. Teorie trpěla velkými neúspěchy díky práci jednoho z Rothbardových hlavních antihrdinů, Adama Smithe (1723-1790). Být dalek toho, aby byl zakladatelem ekonomie, Smith v očích Rothbarda byl téměř jejím hrobařem. Ačkoliv Smith ve svých školních lekcích vyřešil paradox hodnoty pomocí standardního subjektivního pohledu, v knize “Bohatství národů,” z nějakého bizarního důvodu toto odpadlo a zmizelo.” (306) Smith odhodil subjektivní užitek a místo toho se pokusil vysvětlit cenu pomocí nákladů na práci. Kvůli této Smithově chybě “velká tradice [subjektivismu] zmizela v orwellovské díře zapomnění.” (307) Rothbard se také odchýlil od interpretace hlavního proudu stran Smitha ve svém vysvětlení “neviditelné ruky.” Tu viděl jako vyjádření Smithovy helvétské víry v božskou prozřetelnost; nepovažoval tento koncept za důležitý analytický nástroj.

Druhý svazek “Classical Economics” pokračuje ve zdůrazňování zápasu mezi subjektivisty a jejich odpůrci. Ještě jedno centrální téma se objevuje v úvodní kapitole svazku: “J. B. Say: the French Tradition in Smtihian Clothing.” Jean-Baptiste Say (1767-1832) nebyl zdaleka jen pouhým popularizátorem Adama Smithe, “byl prvním ekonomem, který hluboce přemýšlel o metodologii své disciplíny a založil svoji práci, pokud mohl, na této metodologii.” (308)

A jaký byl postup, který Say obhajoval? Začínal u jistých “obecných faktů,” které jsou nesporně známé jakožto pravdivé. Z těchto ekonom odvozuje deduktivně. Protože počáteční axiomy jsou pravdivé, cokoliv je z nich platně odvozeno, je také pravdou. Zde, ve zkratce Say objevil praxeologickou metodu, která přišla ke svému plnému užití v pracích von Misese a samotného Rothbarda. K porozumění praxeologii musíme v mysli podržet klíčový bod ohledně původních axiomů. Počátečními body jsou selský rozum, “zřejmé” pravdy, pro příklad, že lidé se zabývají směnou ve snaze, aby z ní měly výhodu. Ekonomové by neměli začínat z příliš zjednodušených hypotéz o ekonomii jako celku, vybraných, protože jsou vhodnými pro matematickou manipulaci. Přijetí špatné metody bylo tvrdošíjným zlozvykem Davida Ricarda (1772-1823), z Rothbardova pohledu hlavní překážkou, při rozvíjení ekonomie v 19. věku.

Tento konflikt o metodu měl základní efekt na obsah Sayovy a Ricardovy ekonomie. Say začal od jednajícího jednotlivce, předmět záležitosti selského rozumu, kterého vzal za axiom. Tak, Say kladl velký důraz na podnikatele. Člověk nemůže předpokládat, že ekonomika automaticky sama sebe přizpůsobuje: jen díky předvídání těch schopných a ochotných převzít riziko může být výroba alokována efektivně. „Zdá se nám, že Say je rozhodně v tradici podnikatele u Cantillona a Turgota, jakožto toho, kdo předpovídá a toho, kdo podstupuje riziko.“ (309)

Opět, Sayovo zdůraznění jednotlivce jako podklad pro jeho analýzu zdanění, řadí Rothbard k jeho největším přínosům. Někteří, včetně, jak každý ví, Adama Smithe, považovali zdanění jako způsob, jak přinést společnosti prospěch; ale Say by neměl nic společného s takovýmto nesmyslem. Zdanění je v zásadě krádež; vláda nuceně sebere vlastnictví jeho právoplatným vlastníkům. Jestliže existující moc potom blahoskloně utratí nějaké své neprávem nabyté zisky “ve prospěch veřejnosti,” ve skutečnosti kupuje lidem zboží za peníze tohoto lidu. Zdanění by tak mělo být, co nejmenší, jak je jen možné: hledání Smithe a jeho následovníků stran “kánonů spravedlnosti” zdanění musí být odmítnuto. Rothbard charakteristicky dodává: proč by zde měly být vůbec nějaké daně?

Když se obrátíme k Rothbardově pohledu na Ricarda, atmosféra je zcela jiná. Opět, Rothbard obrací konvenční názor. Say nebyl popularizátorem, ale velkým ekonomem; rovněž tak proti převažujícímu pohledu, Ricardo nebyl prvním opravdu vědeckým ekonomem. Jeho vysokocenněná logika je “verbální matematikou,” která zásadně špatně chápe ekonomii.

Ricardo byl zastaven beznadějným problémem: měl čtyři proměnné, ale jen jednu rovnici, aby je vyřešil: Celkový výstup (nebo příjem) = renty + zisk + mzdy. K vyřešením nebo raději k předstírání řešení této rovnice, Ricardo musel “určit” jednu nebo více těchto entit mimo tuto rovnici, a takovýmto způsobem ponechat jiné jako zbytky.” (310) Rothbard vysvětluje s krystalickou čistotou cestu, po které Ricardo hledal východisko. Jednoduše držel za konstantní tak mnoho proměnných, jak jen mohl: přílišným zjednodušením předpokladů, mohl “vyřešit” svoji rovnici. Obzvláště přijal teorii renty založenou na rozdílné produktivitě, kterou Rothbard elegantně rozbil; a učinil z ceny velkou měrou funkci množství pracovního času použitého při výrobě komodity.

Ricardova pracovní teorie měla následky, které by bez pochyby šokovaly jejího autora. Vydláždila cestu marxismu. “Marx našel rozhodující klíč k tomuto mechanismu [kterým bude třída kapitalistů vyvlastněna] v Ricardově pracovní teorii hodnoty a ricardiánské socialistické tezi, že práce je jediným determinantem hodnoty, který vytváří produkt, s podílem kapitálu nebo ziskem, jakožto “nadhodnotou” vysátou kapitalistou z práce,.” (311)

A s tímto důrazem na ricardiánské kořeny marxismu začal Rothbard zničující útok na “vědecký socialismus, který nebyl od dob Böhm-Bawerka viděn. Jak Rothbad poznamenává, Marxova ekonomie upadá do chyby hned na začátku. Marx předpokládá, že při směně, komodity, které se směňují, mají stejnou hodnotu. Navíc, on vzal tuto postulovanou rovnost ve velmi silném smyslu: obé zboží musí být rovno nějaké třetí věci. Tím dle Marxe může být, jenom s pomocí falešného porozumění, na které Rothbard hbitě poukazuje, práce.

Vada Marxova odvozování neleží jen v detailech jeho argumentace. Leitmotivem Rothbardovy práce je to, jak bylo dříve zmíněno, že směna se nezakládá na rovnosti, ale spíše na dvojí nerovnosti. Marxova celá konstrukce tak spočívá na falešném předpokladu a tři svazky Kapitálu představují propracovaný pokus vykouzlit řešení pro neexistující problém. Ale těžkosti marxistické ekonomie nejsou omezeny na tento počáteční bod. Rothbard vážně poznamenává, že Marxova teorie určení mezd není ve skutečnosti aplikovatelná na kapitalismus, ale na otroctví: Zvláštní, ani Marx ani jeho kritici nikdy nezjistili, že existuje jedno místo v ekonomii, kde marxistická teorie vykořisťování a nadhodnoty je aplikovatelná: ne pro vztah kapitalistického zaměstnance na trhu, ale pro vztah pána a otroka za otroctví. Protože páni vlastní své otroky, opravdu jim potřebují platit jen jejich životní minimum: dosti aby žili a rozmnožovali se, zatímco páni si přivlastní přebytek mezního produktu otroků, kterýžto přebytek je nad jejich náklady na existenci.“ (313)

Rothbard neomezoval svůj útok na marxismus na ukázání jeho ekonomických omylů. Za ekonomií marxismu nalezl heretický náboženský mýtus, cíl, kterým je “vymazání jednotlivce skrze ‘opětovné shledání’ se s Bohem, Jediným a konečným kosmickým ‘šílenstvím,’ přinejmenším na úrovní každého jednotlivce.” (314) Někdo by si mohl prvně myslet, že těžko pochopitelné teosofické spekulace, které se datují nazpět do doby Plotínuse (205-270 po Kristu), mají málo co společné s marxismem. Ale Rothbard přesvědčivě ukázal, že Marx skrze prostřednictví Hegela, presentoval sekularizovanou verzi čarodějného lektvaru s maskou “vědeckého socialismu.” během toho, jak tak činil, Rothbard učinil vzhled Hegelovy filosofie zdánlivě humorným; jeho poznámka o „kosmickém blobu“ je hodná H. L. Menckena (který byl mimochodem jedním z Rothbardových oblíbených autorů). Rothbardova analýza Marxovy filosofie posiluje zkoumání Erica Voegelina (1901-1985); tato paralela mezi závěry těchto dvou velkých učenců je více než jen pozoruhodná v tom, že Rothbard, ačkoliv byl seznámen s Voegelinem, nebyl ním hluboce ovlivněn. (315)

Ve své diskusi o utilitarismu je Rothbardovo nastavení zřejmé. Poznamenává, že podle tohoto systému, rozum: „je jen služkou, otrokem vášní… Ale co se potom má udělat s tím faktem, že většina lidí se rozhoduje o svých cílech pomocí etických principů, které nemohou být považovány za redukovatelné na původní osobní emoce?“ (316) Rothbard zde znovu objevil námitku vznesenou proti utilitarismu arcibiskupem Richardem Whatelym (1787-1863): jak může utilitarianismus vyhovět preferencím založeným na konkurenčních etických systémech? John Stuart Mill (1806-1873), ačkoliv znal tuto námitku, nikdy na ni přesvědčivým způsobem neodpověděl. Rothbard hleděl na Milla s opovržením a jeho kousavé vyobrazení je jedním z vrcholů jeho knihy: „John Stuart Mill byl kvintesence měkkého spíše než tvrdého, měkce myslícího sentimentálního muže překvapivě kontrastujícího se svým ocelově ostrým otcem [Jamesem Millem]… Enormní popularita a postavení Johna [Stuarta] Milla v britském intelektuálním světě byla částečně dána jeho velkou sentimentalitou.“ (317)

Rothbardovy dva svazky, jejichž vydání se naneštěstí nedožil, jsou monumentem učenosti 20. století. Roger Backhouse, významný historik ekonomického myšlení ve své recenzi poznamenal: „rozpětí probíraných autorů je ohromné. Rothbard jasně ukazuje na to, že ekonomie je produktem komunity učenců, nejen malé skupiny pionýrských myslitelů… jeho výklad je rozsáhlý a je zde toho mnoho, co se z něj učit.“ (318) Backhouse nesouhlasí s Rothbardovou Rakouskou ekonomickou perspektivou, nicméně uzavírá, že „je to nicméně vzrušující, dokonce brilantní kniha.“ (319)

bawerk.eu

(299) An Austrian Perspective on the History of Economic Thought, svazek 1: Economic Thought Before Adam Smith a svazek 2: Classical Economics (Cheltenham, U. K.: Edward Elgar, 1995).
(300) Economic Thought Before Adam Smith, str. 190.
(301) Ibid., str. 192.
(302) Ibid., str. 313-314.
(303) Ibid., str. 314.
(304) Ibid, str. 61.
(305) Ibid., str. 16.
(306) Ibid., str. 449.
(307) Ibid., str. 450.
(308) Classical Economics, str. 12.
(309) Ibid., str. 26.
(310) Ibid., str. 82.
(311) Ibid., str. 409.
(312) Karel Marx, Das Kapital (New York: E.P. Dutton, 1962).
(313) Classical Economics, str. 393.
(314) Ibid., str. 351.
(315) Také osvětlující je v tomto ohledu kniha Cyrila O’Regana The Heterodox Hegel (New York: SUNY Press, 1994).
(316) Classical Economics, str. 57.
(317) Ibid., str. 277.
(318) History of Economic Thought Newsletter 56 (léto, 1996): str. 20.
(319) Classical Economics, str. 21.