Větším problémem než snaha moderovat obsah tvořený uživateli sociálních sítí je svévole nebo politická předpojatost moderátorů až inkvizitorské zanícení.
Mizení příspěvků nebo zamykání účtů, které jsou předmětem veřejné kritiky, vypadá trošku jinak u Twitteru, u YouTube nebo v případě Facebooku (a jistě jinak u jiných sítí, jejichž celospolečenský dosah je ovšem nižší). Je tak zajímavé si všimnout nejenom odlišností mezi jednotlivými sítěmi, ale i toho, jak se liší samotné podmínky používání služeb od následně uplatňovaných moderátorských zásahů, které s těmito podmínkami ne vždy korespondují. Každá sociální síť má svoje pravidla komunity (prostě „pravidla“ v případě Twitteru, „pravidla a zásady“ v případě YouTube, „zásady komunity“ v případě Facebooku).
Nabízejí se otázky, jestli mají sociální sítě moderovat obsah, v jakém rozsahu ho mají moderovat a jak moderování prakticky provádět. Ani „absolutista svobody slova“ Elon Musk neprosazuje takový obsah, který je protiprávní. Jakkoliv se právní řády různých zemí, ve kterých globální sociální sítě nabízejí své služby, můžou lišit, je při pohledu do pravidel sociálních sítí zřejmé, že ty ve svých pravidlech jdou nad rámec zákonných minim. Ostatně i proto se Muskovi dostalo varování od eurokomisaře Thierryho Bretona, neb Evropská komise v rámci svého Digital Services Act plánuje konsolidovat pravidla působení v digitálním světě nikoliv na základě největšího společného jmenovatele různých právních řádů, ale naopak jejich největšího společného násobku (možná vynásobeného dvěma).
To se týká zejména vágně aplikovatelných termínů, jako je dezinformace nebo aspoň misinformace, nenávistné projevy (hate speech) a kategorie jako xenofobie, islamofobie nebo homofobie. Z tohoto hlediska jsou sociální sítě zčásti „připraveny na budoucnost“, kterou nový majitel Twitteru zatím nehodlá považovat za nutnou a přijatelnou.
Podle českého trestního zákoníku jsou v současné době jako trestné posuzovány činy jako neoprávněné nakládání s osobními údaji, poškozování cizích práv (uvedení v omyl), pomluva, zneužití dítěte, ohrožení výchovy dítěte, podvod, nebezpečné vyhrožování nebo pronásledování, hanobení skupin osob, podněcování k nenávisti, šíření poplašné zprávy, podněcování k trestným činům a jejich schvalování, podpora hnutí směřujících k potlačení svobod a projevy sympatií k takovýmto hnutím nebo popírání genocidy. Tyto trestné činy jsou v trestním zákoníku dobře vymezeny a otázkou k diskuzi nanejvýš může být, zda potírat takovéto aktivity má kromě policie i provozovatel komunikační platformy.
Všechny vyjmenované činy, které jsou v rozporu s českým právem, jsou i porušením podmínek sociálních sítí. Kromě toho ale existuje množství dalších projevů, které sociální sítě vylučují. Způsoby, jak na základě těchto podmínek můžou zakročit, jsou různé: Twitter uplatňuje výzvy ke smazání závadného obsahu, jeho označování, dočasné uzamčení účtu nebo jeho zrušení. Kromě toho ale oficiálně připouští techniku, na základě které se obsah označený jako závadný nedostane k uživatelům, aniž by si toho hříšník všiml, v podobě snížení dosahu takovéhoto obsahu (shadowbanning). Tato metoda není zmíněna v pravidlech YouTube nebo Facebooku, ačkoliv minimálně Facebook tuto metodu dle dostupných zkušeností uplatňuje. YouTube příspěvky, které vyhodnotí jako závadné, maže, označuje, případně omezí jejich dostupnost jen dospělým a dále ruší účty na základě zásady „třikrát a dost“. Facebook nevyhovující příspěvky maže, označuje, věkově omezuje přístupnost, dočasně uzamyká účty, případně je trvale ruší.
Twitter nad rámec protiprávního základu potírá například i přání smrti, nadávky a vulgarity. Oproti YouTube nebo Facebooku je mnohem mírnější, pokud jde o nahotu včetně pornografie (pokud se nejedná o skrytou kameru nebo protiprávní obsah), jejíž dostupnost omezuje na dospělé uživatele sítě. Oficiálně se Twitter nevěnuje agendám tzv. dezinformací nebo misinforamcí, jakkoliv obsah, který do této kategorie podle Twitteru spadá, byl na této sociální síti rovněž potlačován, jak ukazují Muskovy interní informace.
YouTube je mnohem striktnější, pokud jde o nahotu, a jakýkoliv obsah, který má primárně sloužit k sexuálnímu uspokojení, včetně například vystřihnutých erotických částí z filmů běžné kinematografie, zapovídá. Zároveň je potírán obsah označený za škodlivý, typu nebezpečných výzev nebo užívání drog. Mezi nenávistné projevy zahrnuje YouTube i projevy týkající se genderové identity. Kromě toho se YouTube věnuje agendě nemoci covid-19, v rámci níž likviduje misinformace a dezinformace o léčbě a prevenci (typu propagace ivermektinu), ale i takové zdroje o očkování, které jsou v rozporu se shodou odborníků místních hygienických služeb.
Facebook je z hlediska pravidel patrně nejpřísnější: Za nepřijatelně „dehumanizující“ považuje nejen nadávky („ty jsi vůl“ do této kategorie spadá), ale i označování „nebinárních“ nebo „transgenderových“ osob jako „to“ (chudák Alžbětko neprojde, ani když si to samo přeje) nebo dokonce popírání existence transgenderu. Násilný a sexuální obsah (včetně fetišů) je rovněž zapovězen. Překvapivě důvodem pro postih může být i zneužívání institutu nahlašování. Pokud jde o boj proti údajným misinformacím, věnuje se i Facebook výslovně problematice vakcín a zavrhuje například i takové zdroje, které zpochybňují schopnost vakcíny zabránit nemoci, a to navzdory skutečnosti, že vakcíny proti nemoci covid-19 (stejně ale jako vakcíny proti pneumokokovým nebo hemofilovým infekcím) byly autorizovány „jen“ s cílem zabránit vážnému průběhu nemoci.
Je tedy paradoxní, že ačkoliv Twitter je z hlediska svých pravidel mezi sociálními sítěmi „nejměkčí“, dostává se mu na základě prominentnosti jeho některých uživatelů i samotného majitele největší mediální pozornosti. Jinou oblastí než dosud diskutovaná otázka formálního rozsahu pokrývaného moderováním je však samotná praktická realizace procesu vymáhání pravidel sociálních sítí. Možná se jedná o problém stěžejní:
Sama existence pravidel, které sociální sítě představily, aby připravily prostředí dostatečně „bezpečné a inkluzivní“ pro všechny své uživatele, může být předmětem diskuze. Obecně se ale nenajde příliš výhrad, kterými by bylo možno se vůči takovým pravidlům vymezit. Ať už kvůli principu, že soukromý provozovatel nějaká pravidla s ohledem na svoje tržní zájmy nastavit může, tak kvůli tomu, že většina pravidel koresponduje s právními předpisy nebo alespoň dobrými mravy. Výjimkou je v tomto ohledu snad jen nekritický přístup k tezím z „doby lockdownové“, který ovšem právě ukazuje na nebezpečí, jež masové komunikační prostředky můžou představovat pro svobodu projevu při dobovém vychýlení veřejného diskurzu pod tíhou kritické situace. Tím můžou i výrazně komplikovat snahu najít efektivní řešení, které nemusí být vždy totéž co řešení v danou chvíli oficiálně podporované.
Větší potíž než samotná existence pravidel je ovšem podoba jejich vymáhání. Pravidla, jakkoliv jsou na sociálních sítích častěji formulována precizněji než (možná záměrně) povšechné výstupy Evropské komise, jsou vymáhána nekonzistentně a netransparentně. K odebírání příspěvků nebo rušení účtů tak dochází bez pochopitelného vysvětlení nebo možnosti se účinně odvolat, a sem by měla být kladena pozornost. Když může z YouTube zmizet video z letního koupání batolat, protože jsou nahá, nebo z Facebooku fotky pravěkých sošek Venuší, což ani jedno oficiálně není porušením pravidel, může v případě potřeby nebo „jen“ šlendriánu zmizet cokoliv. A to není dobré ani pro svobodu projevu v tak úzkém smyslu, jak ještě může být přijatelný, ani pro pozici uživatele-spotřebitele ve vztahu k oligopolním dodavatelům služby.
Jan Mráz, blogosvet.cz
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář