Není milost jako milost

Zatímco on postupoval na kariérním žebříčku totalitní armády i komunistické strany, Václav Havel seděl ve vězení za své protirežimní aktivity, Václav Klaus měl zaražený odborný postup, působil jako řadový bankovní úředník a vedle toho pořádal semináře o ekonomii jiného střihu, než byl ten oficiální, a Miloš Zeman pracoval na svých prognostických modelech v ústraní firem Sportpropag a Agrodat, čili vzdálen „hlučícímu davu“. Nástup kariérního služebníka minulého režimu na Hrad byl proto logicky očekáván s jistým napětím a namnoze i obavami.

Petr Pavel se srovnávání nevyhýbá, dokonce je často i sám provokuje. První akcí tohoto typu byla projížďka na koloběžce po hradních sálech, čímž chtěl navodit dojem analogie s Václavem Havlem, který podobnou eskapádou sympaticky provokoval při svém nástupu do čela státu. Jenomže co u Havla byl přirozený a jakožto od člověka z nekonformního uměleckého prostředí i dobře pochopitelný akt sebedefinice jakožto enfanta terrible dobové kožené politické scény, u Pavla působilo jako vnějšková křeč, na jejíž nevěrohodnost upozornila i sama autorka původního koloběžkového nápadu, tehdejší Havlova asistentka Bára Štěpánová. Zatím nejčerstvěji na sebe generál na Hradě upozornil motorkářskou zálibou, kterou materializoval v podobě jízdy na čopru na zahraniční cestu. Jistě je to viditelný posun ve srovnání třeba s Milošem Zemanem, který jezdil leda tak na invalidním vozíku. Jenže i v tomto případě je to jen okázalý spektákl, který si i u Pavlovi nakloněných komentátorů vysloužil lehké ťukání na čelo.

Jenomže to mluvíme jen o vnějších atributech prezidentova působení, které můžeme snadno odmávnout s tím, že Pavel prostě nemá dobré poradce a píáristy, když jej vhánějí do trapných situací a vystavují jej snadné kritice. Mnohem důležitější fakta najdeme, když nahlédneme za tyto kulisy. Před pár dny média přinesla zprávu o změnách, které Petr Pavel přinesl do tématu udílení milostí, což je věc značně diskutovaná už od časů Václava Havla. Jak se to tedy má formálně? Milost je nevymahatelným a nezaslouženým odpuštěním trestu. Je institutem trestního práva, o kterém samostatně rozhoduje prezident republiky. Prezident Václav Havel v roce1994 přenesl svou pravomoc provádět řízení a zamítat některé méně významné či bezdůvodné žádosti o milost na ministra spravedlnosti. Prezident Václav Klaus roku 2003 toto rozhodnutí zrušil a řízení o žádostech o milost proto prováděla Kancelář prezidenta republiky. Další prezident Miloš Zeman o deset let později pravomoc provádět řízení a zamítat většinu žádostí o milost opět převedl na ministra spravedlnosti. Nyní se tedy Petr Pavel vrací do počátku 90. let resp. k praxi panující za Václava Klause.

Různou metodiku rozhodování můžeme nazvat různě – ať jako projev vyšší demokratické kultury, která lehce relativizuje monarchistický princip rozhodování z moci panovnické moci, nebo třeba jako drobný alibismus, který do sporné věci vtahuje a činí spoluzodpovědnými i další osoby. Fakt je, že Pavel vrací rozhodování do svých vlastních rukou. A k tomu navíc podle informací Seznam Zpráv chce navýšit personální stavy na Hradě, včetně rozpočtu. Nemyslím, že to je moudré rozhodnutí a na generálově místě bych je neučinil. V očích svých kritiků jen posílí pověst toho, kdo kumuluje moc do svých rukou, čemuž odpovídají i leckteré autoritativní postoje vůči vládě. Snad je to dáno tou funkcí, že její nositel propadá touze rozšiřovat své kompetence i nad zvyklosti a ducha Ústavy. Pokud někdo čekal, že Pavel z tohoto kruhu vystoupí, musí být zklamán.