Legenda o majestátních lvech, kteří se nezastali ani žen, ani dětí (satira)

Ale oni ne. Navíc zakázali topit i sušeným kravským trusem.

Poddaní v zoufalém návalu emocí napsali na vrata zámku na tehdejší dobu futuristicky znějící kletbu „to jste se snad – [nestihli odskočit] – v kině”.

Rytíři bez bázně a hany

Doufali, že je šlechtici z jejich panství ochrání, že se věrni svému erbu s majestátním lvem uprostřed zlatého pole budou bít za své poddané jako rytíři bez bázně a hany.

Demokratickým lvům tváří v tvář císaři ve sluníčkovém království pralinek splihla hříva. Mlčí. Bojí se, že by je na dvoře krále Leopolda nechválili. Bojí se zrcadla, kterého se každý den ptají, kdo je v panství nejjasnějším demokratem. Tak mlčí.

Někteří by chtěli alespoň špitnout, že dámy by měly mít právo odmítnout u své vany panoše, který si místo brnění bere šaty. Někde ve skrytu duše tuší, že není správné, aby fanatičtí šamani chodili na tajňačku do jednotřídek a vyprávěli malým dětem, že se tovaryš má stát tovaryškou. Tak koho jiného by měli rytíři chránit, když ne ženy a děti? Ale mlčí.

Strach je mocný vládce

Bojí se uřvaných panošů v šatech, bojí se císaře, bojí se všemocného zrcadla. Pak je napadne, že se vlastně nemusí bát toho poddaného. Nekřičí hystericky jako panoš, zrcadlu je ukradený a císař ho taky nemá rád.

To je nápad! Půjdeme po něm!

Tak rytíři od kulatého stolu, ochránci slabých a bezmocných, nazvou své poddané šiřiteli čarodějnických pomluv a morovou pohromou. Jsou prý nebezpeční jako mor, i když nedostávají žádné tolary, aby něco psali na vrata, a když tam něco napíšou, tak to biřici hned strhnou. Jsou nebezpeční, i když proti nim stojí zrcadlo v každém domě. Jsou smrtelně nebezpeční se svojí jednou jedinou větou na vratech, kterou prý nelze vyvrátit argumenty.

Rytíři bez bázně a hany zalarmují všechny své úředníky, biřice, katy a pohůnky. Na čarodějnice, volají. Na seancích u zrcadla vášnivě diskutují, jestli nejsou poddaní snad podplacení půlnočním královstvím. Poddaného nepozvou, proč taky.

Námořní lupiči

Stateční rytíři, jejichž jméno oslavuje hrdinské činy nelítostných námořních lupičů, dokonce připravili ctnostný edikt, podle kterého nesmí poddaní za svoje názory na vratech dostávat peníze od obchodníků, kteří by tam chtěli něco propagovat. Ještě to tak, aby na čarodějnických pomluvách něco málo vydělali.

To ty peníze radši dají zrcadlu, které jim každý večer opakuje do omrzení, že nejjasnějším znakem opravdového demokrata je pálení čarodějnic. „Ano, jsi to ty, ten jediný pravý demokrat“, šeptá zrcadlo, „klidně je upal.“

U plamenů dychtivě olizujících nohy jejich poddaných se demokratičtí lvi, rytíři od kulatého stolu bez bázně a hany, poplácávají po brnění a v ústech si nechávají rozpouštět lahodné pralinky císaře Leopolda. Ženy a děti zůstaly zapomenuty.

Tak, milé děti, skončila legenda o chrabrých rytířích od kulatého stolu. Místo ní si lidé začali potají předávat bajku o strakách od stolu ve znaku kosočtverce. Koneckonců je po ní pojmenován i zámek, kde sídlí.

Ale pst, jenom šeptem a nikdy ne na veřejnosti.