„Až se k nám právo vrátí,“ zpíval kdysi Spirituál Kvintet a my jsme pěli s ním a věřili, že se tak jednou stane. Pak jsme nadšeně vítali návrat práva do našich krajin a spolu s ním přijali koncepci lidských práv a právního státu. A co je pro právní stát charakteristické? Zákonnost (dodržování práva všemi, včetně samotného státu), právní jistota (každý ví, co platí dnes a co zítra) a přiměřenost práva (že právem se upravuje jenom to naprosto nezbytné).
Po roce 1989 jsme se pyšnili tím, že každý člověk má práva nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, že Česko je právní stát, který práva nejenže prosazuje a dodržuje, ale dokonce i rozšiřuje a aplikuje. A tak šel rok za rokem, až jsme se dokulili do nového tisíciletí, vstoupili do EU a po celou dobu jsme pracovali na rozvoji práv.
Naše snaha nesla spoustu ovoce – práva bylo stále víc a zákonů každoročně tolik, že dnes už papírové Sbírky zákonů nikdo nekupuje a nesvazuje do tlustých černých knih. Naši zákonodárci se stále více činí a chrlí zákony jeden za druhým, jako kdyby víc znamenalo vždy i líp. V roce 1987 vydala Sbírka zákonů 121 nových právních norem, v roce 2000 už jich bylo 505 a v loňském roce ještě o další stovku více. Práv je tolik, že vyjdou na každého stokrát, zato povinností je pomálu a vymoci je není jednoduché. Soudní řízení je stále komplikovanější. Vina se svádí obvykle na soudy, ale skutečnou příčinu vidím někde jinde – v množství procesních práv a opravných prostředků, které umožňují donekonečna rozhodnutí napadat, takže dosáhnout ve složité věci definitivního konce je stále složitější. Víc práv znamená jejich konflikt a pak se lze léta hádat o to, které má přednost a které větší právní sílu.
A pak přišel rok 2020 a s ním i covid-19, který zapůsobil jako katalyzátor a ukázal, že nejen pohádkový král je nahý, protože český právní stát už téměř neexistuje. Právní stát totiž funguje jako nepsaná společenská smlouva mezi státem, občany a institucemi, ovšem výlučně za podmínky, že ji naprostá většina subjektů respektuje a právní normy bez násilí dodržuje. Jenomže vraťte se očima na začátek mého zamyšlení a zkuste si sami odpovědět, zda (jak se říká v jedné pohádce), „největší úctu k zákonům má zákonodárce sám“; zda skutečně víme, jaká pravidla dnes platí a jestli právo reguluje opravdu jen to nejnutnější. Největší problém vidím v konci společenské smlouvy. Namítnete, že vždycky existovali přestupníci, kteří přebíhali na červenou, jezdili ve vsi stovkou, kradli a kašlali na pravidla, jež stanovil stát. Jenomže pak přišla nesrozumitelná, nelogická a stále se měnící mimořádná opatření vlády a občané, členové vlády i zastupitelé je masivně nedodržují. V minulých dnech jsem projela zemí a roušky jsem viděla jen v muzeích a v tramvaji. Tečku po mně nechtěl vidět nikdo. K čemu jsou pravidla, která lidé nerespektují? K čemu je stát, co jimi upravuje zpěv a tanec, mění je každou chvíli, zveřejní je, až když platí, a sám na ně okázale kašle? Proč najednou tolik omezení práv? Protože jsme jich měli příliš? Pro naši ochranu? Pro jistotu? Protože to lze? Kam se ztratila přiměřenost a umírněnost?
Co jsme to jenom právu provedli? Rozmělnili jsme je na písek, který se zadřel v soukolí. Právní stát a společenskou smlouvu totiž drží pohromadě jediné lepidlo – tím je důvěra občanů ve stát a v právo, ve spravedlnost a správné směřování země. Důvěru, na rozdíl od očkování nebo roušky, nelze přikázat ani k ní přinutit násilím. Je to totiž velmi křehké zboží, což platí stejně pro muže či ženu, pro souseda, pro advokáta, pro firmu nebo pro stát.
„Až se k nám právo vrátí,“ mělo by se znovu nahlas zpívat tam, kde je to ještě povoleno. A stát by se měl pochlapit a zkusit získat ztracenou důvěru zpět. Třeba návratem k tradičním nástrojům právního státu – zákonům a běžnému legislativnímu procesu, legisvakančním lhůtám, připomínkám a vyhlašování nových norem ve Sbírce zákonů. Prvním potřebným by mohl být nový pandemický zákon, když tomu dnešnímu se čas rychle naplňuje.
Co říkáte, kolegové právníci – napadá vás, jak skomírajícímu státu napomoci?
Buďte první kdo přidá komentář