SU/JIŘÍ ČERNICKÝ
Stačí při výkladu o pravěkých soškách – Venuších – poznamenat, že ze čtyř skvělých je jedna z nejslavnějších ve Vídni ta s největšími prsy, a už se hroutí tři studentky, že takovým výrokem profesor Jiří Černický neodpustitelně stigmatizoval ženy. Ano, i u nás přichází generace, kterou v Americe označují, jako „sněhové vločky“, která je kdečím dotčena, a nikdo si nemůže být jistý, čím přestoupí velmi nejasné hranice korektní mluvy a jednání: stačí vtip, paralela, příměr nebo jen pohled. Dusivá atmosféra, kterou skupina takto nastavených studentů vytváří, přiměla našeho hosta k ukončení dráhy pedagoga na Vysoké škole uměleckoprůmyslové – a sám k tomu v předchozí části našeho rozhovoru poznamenal: „Samozřejmě jakoby jsou křehcí, ti studenti, ale to neznamená, že vločka nemá ostny.“
Martina: Dělat humor a vtip, který by byl politicky korektní, a skutečně se nikoho nedotkl, tak se mu možná nikdo nebude smát.
Jiří Černický: Nebude.
Martina: Politická korektnost na západ od nás už je často na pranýři jako jedna z nejhorších příčin rozdělování společnosti přesně u těchto jevů, které jste popsal. Běžně připomínám citát George Orwella, že kdo chce ovládnout myšlení lidí, musí ovládnout jejich jazyk. Myslíte, že toto žijeme?
Jiří Černický: Ne. Napsal jsem to, co jsem napsal do toho dopisu. Já nejsem vědec nebo někdo, kdo by tyhle věci dokázal v globálu. Já jsem popsal to, co je ve škole, jak to cítím ve škole, a pak už se můžu jenom vydávat na nějaké dobrodružství, zkoušet, jestli to tak je, nebo to tak není. Já říkám nějaké symptomy, který mě obklopují: Řek bych, že tak před třemi lety jsem se začal kontrolovat, jestli nějaký vtip mám, nebo nemám říct. Celou moji pedagogickou kariéru jsem provtipkoval, protože jsem měl pocit – aby na studenty nedopadla v budoucnosti tíseň – takže to odlehčím. Takže jsem říkal: Neblázněte, a tak dále, a dokonce jsem se pokoušel dělat kabaret Voltaire. A pak před čtyřmi třemi roky jsem najednou zjistil, že toto vtipkování vůbec není na místě, že se dotknete lecjakého tématu, a nemusíte se přímo bavit o feminismu, o rasismu nebo o institucionalismu, ekologii, o lecčems, co pálí tento svět, ale skutečně může problém povstat z úplné malichernosti.
Martina: Ale v této atmosféře se asi zejména abstraktní věc, jako je umění, nedá téměř přednášet a vyučovat.
Jiří Černický: Jak říkám, bavil jsem se o kebabu, a dopadlo to tak, že diskriminuji Islámský stát. A je to jeden ze stovek případů. Leckdo to bagatelizuje, třeba že vůbec nezaznamenal, že by něco takového bylo. Ale píší mi lidi ze školství, protože jsem zejména ve školství, a dostávám to kupodivu ze všech stran, a jsem úplně v šoku, že to takhle prostupuje společností. Dostávám to ze všech možných škol, pražských, ne-pražských, Ústí nad Labem, Plzeň, Ostrava, Karlova univerzita, já to jenom reprodukuji. Dneska jsem našel na mailu, že jedna z pedagožek z výtvarných umění říká: „Jirko, já prožívám úplně to samé, a dělám to tak, že zalézám do ulity.“ Pedagog zaleze do nějaké intimní ulity. Jiný kluk, který učí zase v Berlíně, mi říkal, že ze sebe dělá blbečka, že švejkuje. Že na něj takhle studenti útočí, nebo ho hlídají, a on to obrátí v jakoby nemístný humor, oni ho stigmatizují, že to je nemístný humor. Tak je to nemístný humor. Jste v té instituci zaměstnaný a máte peníze. Já jsem měl třeba kolem pětačtyřiceti tisíc, tak mě to docela dobře živilo – vždycky jsem měl málo peněz – takže pro leckoho není jednoduché odejít. To není sranda, když jste v takové sociální skupině, která se takhle chová, a tak musíte bojovat, protože nechcete přijít o plat. Není pro leckoho jednoduché z dané instituce odejít, protože čím se pak bude živit? A já si to můžu dovolit, protože se halt uživím něčím jiným, uměním. Tak jsem odešel, a aspoň jsem napsal tenhle dopis, ne jako něco, co by stigmatizovalo, nebo co by se snažilo někoho urazit, nebo někoho ponížit, ale čistě jako něco, co je podle mě důležitý fenomén ve společnosti.
Martina: Je to jistý druh studentokracie?
Jiří Černický: Studentokracie? Nevím. To je něco pod povrchem, co se občas objeví. A když řeknu, že mě to otravuje, tak jsem boomer, jsem člověk, který to bere na lehkou váhu. Protože já skutečně musím přiznat, že to beru na lehkou váhu, a nějak zvlášť mě to netrápí. Spíš mě to otravuje. Ale ti mladí, co přijdou po mně, tak ty to nebudou smět vůbec brát na lehkou váhu, a musejí to opravdu řešit, a musejí to řešit konsenzuálně se studenty, a nesmí se na ně dívat svrchu. Musejí jim udělat tu službu, protože pedagog je služebník. Já to beru, tak jak to je, a je to i hezké, není to nic problematického. Ale když budete muset tu službu brát vážně, tak to vůbec nebude jednoduché. Ani pro pedagoga, nebo zejména pro pedagoga. Tak jsem rád, že jsem z toho pryč, že nemusím tyhle věci řešit.
Studenti se bojí, že když jim řeknu, že mají nějaký problém, tak je tím budu stigmatizovat, a před ostatními budou vypadat jako slaboši
Martina: Když to ještě malinko rozpitvám, tak hlavním důvodem, proč jste se rozhodl, že už nebudete narážet hlavou do zdi, protože tak jste to pravděpodobně v určitém okamžiku začal vnímat, bylo to, že jste si uvědomil, že vy sám to nemůžete změnit, nebo že vám tam zkrátka není hezky? Nebo proto, že se prostě dostavil úpadek ve vzdělání, u kterého nechcete asistovat?
Jiří Černický: Taky. Ale v první řadě jde o to, že se nechci nechat od nikoho oklešťovat nějakými konvencemi, které mi připadají, že nejsou až tak důležité. Rozumíte? Jsou to kolikrát malichernosti. Pro mě to jsou kolikrát opravdu bláznivé věci, které by mě v životě nenapadlo, že bych mohl vůbec řešit. Když řeknete studentovi, který je na tom špatně a všecko mu vadí, že by se to mělo řešit, a on vám opáčí, ať nemluvíte o něm, že to je osobní, tak si říkám, že víme všichni, že to je problém, nejenom tvůj, ale i támhletoho a támhletoho. Tak proč se o tobě nebavit? Protože on se necítí konformně, a když se bavím o něm, tak on se cítí poníženě? Ale když se o tom nebudeme bavit, tak to nevyřešíme. Tak mám o konkrétní osobě mluvit abstraktně? On se bojí, že když mu řeknu, že má nějaký problém, tak že ho tím budu stigmatizovat, a on před ostatními bude vypadat jako slaboch.
Martina: Mohl jste kritizovat jejich práci?
Jiří Černický: Postupně čím dál míň, protože zřejmě pedagogika upřednostňuje pozitivní přístup. Já jsem vždycky upřednostňoval pozitivní přístup, ale když jsem viděl, že je práce nedostačující, tak jsem se ji snažil analyzovat a říct, proč je nedostačující. Nikdy to nebylo líbí, nelíbí. To v žádném případě. Jde o to rozkrýt, v čem je hendikep dané práce. Jestli student docílil toho, čeho docílit chtěl, jestli použil správné médium, správné výrazivo, a tak dále. To jsou všecko věci, který se dají řešit beze sporu.
Ale postupem času jsem zjistil, že když jsem začal říkat, že je to takové a makové – a nikdy jsem to nedělal tak, že bych jenom stigmatizoval – tak se studenti začali ohrazovat, že si z toho nemají co vzít, když jim říkám o hendikepech jejich práce. Ale to je cesta umělce, tohle překonat. Když budu chtít být dobrý na housle, tak musím cvičit. Nebo když budu chtít dobře malovat portrét – to nepřijde samo o sobě. Musím drilovat. A teď si ještě vezměte nějakou volnou práci: To máte nějakou ideu, a není snadné ji vyjádřit tak, aby se to vyjádřilo funkčně, produktivně. Mnohdy se pohybujete s výrazem na tenkém ledě, protože tam jde o emoce, a tak dále. Čili pro mě vždycky bylo důležité nadchnout studenta, a pak se s ním relativně, a co nejdříve posouvat. A to někdy může i bolet, když jste v tomhle náročný. Ale čím dál víc vidím, že tahle bolest je nechtěná. Že se nechce bolest, překážky se dávají stranou, a dělá se, že nejsou problémy, a někam se zalézá. A to si pak připadám bezbranný, a že nemůžu moc pomoct.
Martina: Určitě se to nedá říct o všech studentech.
Jiří Černický: To v žádném případě.
Tíhnutí studentů ke vzdělání je čím dál slabší. Když budeme stavět jen na osobních emocích, tak z umění bude jenom terapie.
Martina: A proto se ani má otázka nedá takto vnímat. Ale obecně, klesá úroveň vzdělání studentů vysokých škol, podle toho, co jste mohl osobně pozorovat?
Jiří Černický: Obecně nevím, nemám vhled. Já vnímám, že tíhnutí studentů ke vzdělání je čím dál slabší. Říkám to já, Jirka, sám za sebe. A je to taky jeden z důvodů, proč jsem odešel ze školy, protože mám pocit, že když nemáte možnost se o vzdělání opřít, tak je jalové se bavit o umění. Vzdělání je objektivno, kde může dojít k analýze, kde se můžete vztahovat ke znalostem, a můžete na tom něco stavět. Když budeme stavět jenom na osobních emocích, tak umění bude jenom terapie. Může takový být, samozřejmě, ale podle mého názoru je váha takového umění slabší, a já osobně v něm vidím menší hodnotu.
Martina: To znamená, že pak už to není umění, které by bylo fundamentální, ale je to jakási arteterapie jednotlivých studentů?
Jiří Černický: Ano. Myslím, že nejsme jenom hromádka emocí, ale že máme také myšlení, že jsme myslící tvorové, že můžeme analyzovat, přemýšlet ve vrstvách, můžeme používat kombinatoriku. Především musíme vědět, co se v umění odehrálo, a na tom stavět. Není možné stavět tak, že to odsuneme stranou, protože je to pro nás bolest, když víme, kolik toho bylo naděláno, takže nás to spíš limituje. Ne, my musíme vědět, a to nás naopak musí nakopnout. Vždyť máme bohatství vědomostí, ze kterých můžeme něco konstruovat. A ne, že nevíme nic. To pak bude spíš slabší umění. Cítím, že vzdělání je absolutně zásadní věc, a je čím dál víc nechuť ke vzdělání. Studenti nevěděli základy. Studentka, která nezná třeba Malicha, arte povera, nebo množství ohromných hvězd, které vám lezou ušima, protože vám je všichni cpou. To třeba jenom na Twitteru.
Martina: A ještě bych řekla, že součástí umění, kromě vzdělání, kromě invence, a toho, čemu říkáme osobní talent, vklad, je i řemeslo.
Jiří Černický: Ale řemeslo, to je jedna z mála věcí, která tam zůstává. Řemeslo se můžete vycvičit. Když budete chtít být řezbář, nebo se naučit na počítači, tak to dáte. Někdo má menší talent, někdo je zručný. Řemeslo je součást umění, ale není nejpodstatnější. Když máte touhu se něco naučit, tak se to naučíte. Ale jde o myšlení, o ideje. Jde nabrousit ideje tak, abyste byl úspěšný umělec, abyste si nahodila řetěz kreativity. To je to, co se musíte naučit. To je to zlato, které my umělci máme. Myšlení. A to je daleko složitější. To je to, co mě vlastně nejvíc baví, a to co mě vlastně nejvíc chybí.
Martina: Pane profesore Jiří Černický, my jsme zažili roční pokus s alternativním základním školstvím, kde se děti nehodnotily známkami, ale jenom ústně. A rodiče začali posléze prosazovat, aby bylo odstraněno i toto ústní hodnocení, že to děti stresuje a že je to vytahuje ze zóny komfortu, a vzbuzuje v nich dojem, že jsou neustále pozorovány a posuzovány. Řekněte mi, je toto problém? Já teď hovořím jenom o základním školství, ale je toto problém i vysokého školství, že odvolávání se studentů na diskomfort je možné velmi rafinovaně zaměnit třeba za slovo lenost, nebo pohodlí?
Jiří Černický: Myslím, že tohle je malinko něco jiného. Podívejte se, já jsem taky hendikepovanej, jsem dyslektik a neměl jsem to jednoduché. Když mám číst na veřejnosti, přeskakují mi písmenka. Nedělám to rád, a musím to dělat, protože jsem spisovatel. Není to jednoduché, člověk musí bojovat, nesmí se toho bát. No tak udělám trapas, to se nedá nic dělat. Čili já to naprosto respektuji, a jsem pro to, aby se s tím pracovalo. Myslím si, že když někdo má nějaký takový problém, tak se mu musí ulevit. Ale nesmí se mu ulevit natolik, aby toho zneužíval. Ale jsem pro to, když někdo opravdu třeba špatně čte, nebo má poruchu vnímání – protože jsou lidi, který můžou přemýšlet útržkovitě, ale to neznamená, že jsou hloupí – že jim musíme dát stejnou šanci, aby docílili podobných výsledků, jako lidi, který to nemají, protože toho můžou společnosti hromadu dát. Jen nesmíme ty, kteří mají dysfunkce, dát na okraj společnosti. To vůbec ne.
Ale tady bych řekl, že to, co komunikuji já, je spíš ulehčení si práce. Třeba se často potýkám s tím, že studenti nemají samozřejmě peníze, chodí na brigády, takže nechodí do školy. Máte konzultace, ty jsou jeden, nebo dva dny v týdnu, a studentům řeknete, že tam musí být, že jsou součástí ateliéru. Vy přijdete v devět, přijde jich třetina, a ostatní chodí jak do samoobsluhy, protože je to moc nezajímá. Nezajímají je názory ostatních studentů – ptal jsem se jich – nezajímá je, co ostatní studenti, nebo já, řeknou na jejich práci. Ale gros výuky je, že všichni sedí dokola, a všichni se učí od všech. A čím víc jich tam bude, tak tím víc si dají. Ale když šulíte, a názory nikoho jiného vás nezajímají, a jdete se tam jenom na hodinku otočit, tak asi nechcete, aby vám někdo něco na vaši práci řekl. Leckomu o to ani nejde, on si chce třeba jenom kreslit, nebo jenom malovat, bez nějakých kontextů a vztahů. Jenom si dělat terapii, aby neměl úzkosti.
Snaha pojmenovávat studenty nějakým neutrálním výrazem je absurdní. Jsou tím poškozovány ženy a muži, kteří chtějí být označováni jako ženy a muži
Martina: Říkal jste, že když se zveřejnil váš dopis, tak vám začali psát nejrůznější další pedagogové, že mají podobné zkušenosti, podobné zážitky, a vytvářejí si vlastní ulity, utíkají se sami do sebe. Ale řekněte mi, psali vám spíš učitelé z humanitních oborů, anebo i z technických?
Jiří Černický: Z obojích. Kupodivu začali hned. Nejdřív jsem začal číst Facebook – já nemám normálně Facebook, ale upozorňovali mě, jak je to živé, kolik je tam reakcí. Pozor, nedělám si vůbec iluze, že tam píší jen lidi, které to pálí. Můžou tam být lidi, který to nepálí vůbec, a kterých se teto svět vůbec nedotýká. Nedělám si nárok, abych popisoval stav celé společnosti, to vůbec ne. Já jsem napsal mou zkušenost, a že to vzbudí takový ohlas, jsem vůbec nečekal. Věděl jsem, že se to děje ve světě, to jsem věděl, a že je to tam i horší než u nás.
Nedávno jste taky musela vidět článek, že ze Sorbonny vyhodili pedagožku, protože nechtěla pojmenovávat studenty nějakým neutrálním britským výrazem. To je úplně absurdní. Když chci pojmenovat ženu, že je žena, tak mám mít možnost ji tak pojmenovat. A najednou se studenti chtějí, v rámci, dejme tomu spravedlnosti, pojmenovávat neutrálním výrazem, aby nikdo nebyl poškozený. Ale tím poškozují ženy, které chtějí být pojmenovány jako ženy, a muže, kteří chtějí být označeni jako muži. Já nebudu chtít neutrálním výrazem v cizím jazyce pojmenovávat ženu, která chce být pojmenována jako žena. Já vás chci pojmenovávat tak, jak vy chcete. Když chcete: „Redaktorka tohohle zařízení,“ tak já vás tak budu poslušně oslovovat. V tom je ten problém. Tam je ta změna. A ta sem přijde. A tu pedagožku ze Sorbonny vyhodili. To je nejprestižnější francouzský ústav na vzdělání. Tak, co to je?
Martina: Co to je?
Jiří Černický: Přijdu do ateliéru a řeknu, že na mě tato událost na Sorbonně působí jako Absurdistán. A oni řeknou… jeden z mých studentů, homosexuál – zase, nemám vůbec nic proti homosexuálům – řekne: „A proč ne?“ To je jeden z mých studentů. Tak jsem zase znejistěný a řeknu: „To ti řeknu, proč ne. Protože stigmatizuješ holky, kterým se říká holka.“ A on se přichechtne a odejde. Tečka.
Já mám právo homosexuály neřešit. Držím jim palce, jsem na jejich straně, jsem liberál, ale jejich problémy řešit nemusím, protože to nejsou moje problémy.
Martina: Mimochodem, u nás ve společnosti tato témata bublají. Dokonce vznikla, možná jste to zaregistroval, iniciativa transsexuálů „Nemluvte za nás“, kteří vyčítají aktivistům silnou ideologizaci tohoto tématu, a zejména to, že svým působením jim jde spíše o moc, vliv, a ne o pomoc. Že svým chování rozeštvávají lidi, a tváří se, jakože takto vystupují všichni transsexuálové. Ale ono to tak není. Bojíte se, že toto rozdělování společnosti bude pokračovat?
Jiří Černický: Nebojím, protože já mám svobodu být mimo tyhle problémy, a snažím se sám sebe před tím chránit, nezabředávat do toho. Čili opravdu tím, že jsem vystoupil ze školy, tak jsem – nikdo není svobodný – určitě svobodnější. Čili já mám úplnou selanku, a ponechávám si svou devadesátkovou svobodu. Mám úžasnou ženu, děti, prostě budu si užívat života. Hlavně budu tvořit, dělat to, co si myslím, že je podstatné. Protože to je jejich problém.
Byla taky tendence některých studentů, abych se stal součástí nějakých diskurzů, které nejsou moje téma. Ale já mám právo být mimo tyhle diskurzy. Já mám právo neřešit homosexuály. Já jim držím palce, jsem na jejich straně, protože jsem liberál, ale jejich problémy řešit opravdu nemusím, protože to nejsou moje problémy. Když někdo přijde, a bude chtít, abych se vyjádřil, jestli jim držím palce, a jsem na jejich straně, tak řeknu: „Ano. Ale já za vás nebudu dělat váš aktivismus. Nemusím. Jsem svobodný.“ Kdysi dokonce Havel řekl, teď se to řadě lidí vůbec nemusí líbit, nebo Klausovi se to nemusí líbit, když budu konkrétní, že nemusím volit. Na mně je přece, jestli můžu, nebo nemusím volit. Já nemusím volit, když nechci, a nikdo nemá právo mě stigmatizovat, že jsem nevolil, že jsem neangažovaný, nebo já nevím jaký. To je moje volba. A dokonce to říkal Havel: „Nenechme se strhnout politiky, kteří nám neustále říkají, co máme dělat, že politika musí být středobodem našeho života.“ Nemusí být. Třeba může být středobodem našeho života umění, nebo vesmír. Někdo se může zabývat přírodou. Proč politika? Samozřejmě jsou chvíle, kdy musíme zabrat. Když se láme chleba, a je totalita, tak samozřejmě volme. Ale jinak je to na nás. Nenechme se politiky zotročit.
Martina: Pane profesore Jiří Černický, teoreticky si neumím představit svobodomyslnější prostředí, než je prostředí univerzit. Notabene ještě v rámci univerzit uměleckých oborů. A vy přesto – abyste si udržel svobodu, kterou jste teď popsal – univerzitu opouštíte.
Jiří Černický: Ano.
Martina: To je pro mě špatné znamení.
Jiří Černický: No, to máte smůlu.
Martina: Já? Nebo společnost?
Jiří Černický: Ne, po mně určitě neštěkne ani pes. Já nejsem vůbec důležitý. Rozhodně netřískám dveřmi, jenom nechci tyhle věci řešit, protože, nesmí se to tak říkat, pro mě jsou to malichernosti, a já se tím nechci zabývat. Myslím, že jsou důležitější věci. A proto si uvolňuji čas na věci, které já sám potřebuji dodělat. Dodělat to, co chci.
Humor otvírá hromadu věcí a dělá duši lehkou. A já bez toho nemůžu žít.
Martina: Ano, vy odejdete, protože si to, jak jste sám řekl, můžete dovolit, máte jiné umělecké možnosti, jak zabezpečit sebe, rodinu. Máte co dělat, tak odejdete. Pak odejde možná nějaký další váš kolega, pak se někdo uzavře do ulity, někdo bude švejkovat, aby to vydržel, protože nemůže odejít. Řekněte mi ale, kam taková výchova dětí může vést?
Jiří Černický: Nevím. Já nejsem pesimista. Nechci z toho dělat nějakou tragédii. Za prvé, já odejdu, a vůbec nic se nestane. Za rok po mně nikdo nevzdechne. Za měsíc po mně nikdo nevzdechne. Nebude nic. Už nikdo nebude vědět, jestli jsem někdy existoval – myslím ve škole. Bude tam nový pedagog, a ten se bude řešit. Čili, odejdu, a vůbec nic se nestane. Teď je tam po mně skvělá holka, myslím, která půjde studentům na ruku. Třeba ne, nevím, já ji zas tak úplně dobře neznám.
Martina: Řekl jste: „Půjde studentům na ruku.“
Jiří Černický: Tak proč ne. Půjde jim na ruku.
Martina: Něco jiného je vyhovět, a něco jiného je vést.
Jiří Černický: To je složité. Já sám nedokážu odhadnout, jestli se to řítí do takové… od toho jsou filozofové, zase úplně jiné obory. Já jsem umělec, a dost často pracuji s hyperbolou, s nadsázkou. A jsem volnomyšlenkář. Já si můžu dělat, co chci, karikatury a tak dále. Ale nejsem vědec, nemám statistiku, nemám data. To prostě ne. A predikce? Nejsem futurolog, to není moje zaměstnání. Já jsem svobodný, a to je moje ohromná výsada. To je pro mě to úplně nejdůležitější, že si můžu říkat opravdu o lecčems, co chci. Samozřejmě mám pud sebezáchovy, a nehodlám se vrhat do propasti. To je jasné. Ale pro mě je třeba humor naprosto zásadní. Humor otvírá hromadu věcí a dělá duši lehkou. A já bez toho nemohu žít.
Martina: Vy jste řekl: Já mám svobodu slova, ale nebudu se vrhat do propasti. Do jaké míry tedy můžete být se svojí svobodou slova obecně skutečně volný?
Jiří Černický: Musím vycítit, co se děje ve společnosti. Do jaké míry půjdu se společností a proti společnosti, a co ona taky unese. A vím, kam můžu zajít. A když nevím, tak narazím. Taky se z toho nezblázním. Taky byly některé moje výstavy zakázané. A jestli je to dobře, nebo špatně? A zase se z toho nezblázním. Zakázané byly některý výstavy, které byly velmi problematizované. Ale to je moje profese. To je můj úkol, jako umělce, proto tady umělci jsou. Ale třeba se to mění, a třeba se to odrazí. Třeba jsou tady umělci, aby dělali hezké obrázky. Třeba teď bych řekl, že určitá část téhle generace má tuhle ambici dělat hezké obrázky.
Protože jsem vystoupil ze školy, nejsem v žádné bublině. Jsem v reálném životě, a tady je to parádní.
Martina: Ve svém dopise jste také napsal, že se vše zrelativizovalo, rozmělnilo, a vaříme z něčeho, co skoro neexistuje. To je také často opakovaný vjem při popisu situace na středních, vysokých školách, už jsme se o tom bavili, především tedy na západ od nás. Řekněte mi, čím to je? Co se všecko zrelativizovalo, rozmělnilo? Na jakých hodnotách teď tedy mohou…
Jiří Černický: Teď se bavíme o škole?
Martina: Ano.
Jiří Černický: Relativismus je ve společnosti běžný, to je jasné. Relativismus je funkční. Zase, nejsem vědec, ale ve fyzice – fyzika je důležitá – platí zákony relativismu. Ale už Einstein říkal, že když aplikujeme relativismus do společnosti, tak tam to nefunguje. Teď řeknu kravinu: Když před otcem mé ženy řeknu, že ji miluji, a on začne pitvat, jestli je to pravda, nebo ne, že je to relativní, tak je to blbost, protože ji prostě miluji, a hotovo. To relativitě nepodléhá nijak, a je to směšné.
U toho, o čem se bavíme, mám pocit, že se z toho stává jakoby arteterapie, že je to něco, co je jeden z důležitých proudů nejenom v naší společnosti a u studentů, ale i v globálu. Dělá se umění, které je úspěšné, je na velmi dobrých výstavách, ale úspěšné, jako prodejné. Protože vypadá i dobře na prodej. A na to si taky musíme dát pozor: Máte obraz, který vypadá jako růžová mašle, a stojí třeba 10 miliónů. Já zvedám obočí, ale leckde je to prostě uchopitelné, a pro určité lidi je to prostě skvělá šance si takový obraz koupit. Já tomu nerozumím, ale tahle tendence tady je, a netýká se jenom naší školy.
Martina: A myslíte si, že to souvisí s tím, o čem se mluví stále častěji, a o čem filozofové říkají, že to je prostě klasický generační vývoj? Hovořím o obavě z rozpadu vyšších lidských a společenských hodnot. Jak to vnímáte vy, jakožto učitel, jakožto profesor, umělec?
Jiří Černický: Morální hodnoty a tohle… do toho bych se nepouštěl. Ty by bylo laciné. Hodnoty z pohledu boomera, devadesátkám – pro mě je to umění. Je spousta skvělých umělců, kteří dělají dobré věci. Ale to, o čem se tady bavíme, to je pro mě slabota, a já to nemusím konzumovat. To je tak všechno, co k tomu můžu říct. Protože mám na výběr hromadu kvalitních věcí, zaplať pánbůh, a užívám si. Tohle jde čím dál víc mimo můj obzor. Jenže já to musím třeba konzultovat. Když někdo udělá něco, co mi připadá takové a makové, a já se k tomu musím vyjádřit, a nemyslím si o tom nic moc dobrého, a musím se k tomu vyjádřit pozitivně, tak je mi to nepříjemné, a jsem v úzkých, a musím jakoby lavírovat. A to je nepříjemné.
Martina: Rozhodl jste se vlastně pro jakési stáhnutí do své vlastní vnitřní emigrace? Rodina, přátelé.
Jiří Černický: Vůbec ne. Ježíšmarjá, to je bublina školy. Tím, že jsem vystoupil ze školy, tak v žádné bublině nejsem. Jsem v reálném životě, a tady je to parádní.
Možná společnost dnešní rovnostářství socialistického typu potřebuje. Ale není to demokracie, je to rovnostářství.
Martina: Řekněte mi, jakou máte radu, jak společnost ozdravovat, jak ji eliminovat od konvenčnosti, o které jste řekl, že ji u mladých tak úplně nechápete?
Jiří Černický: Já myslím, že to ovlivnit nejde. Nechme je, ať si tu konvenci užijí. Myslím si, že to je pro ně důležité. Nevím, může se stát ledacos. Třeba starší lidi mi říkají, že to tady bude sto let. Že společnost rovnostářství tohoto typu potřebuje. Není to demokracie, je to rovnostářství. Tyhle lidi třeba mají problémy s velkým hvězdami, které je otravují svou arogancí, a chtějí, aby se úspěch rozmělnil do lidí, kterých je daleko víc, a aby nikdo moc nezářil. Takže já myslím, že mají dostat šanci, aby si to zkusili, a bůhví, co se stane. Buď tady bude dlouho, nevím, nechci to zlehčovat, nějaký typ socialismu, spravedlnosti jejich typu, proč ne.
Nebo se taky může stát, že se někdo naštve a začne radikalizovat jinak. Že ho přestane tahle nuda bavit, a začne být radikální jinak. Bude to třeba za dvacet let, nebo za sto, a kňourání, když to řeknu hodně zle, nebude v módě. Ale berte mě, prosím vás, s velkou nadsázkou, nechci zase stigmatizovat. Je to můj devadesátkový, blbý humor, který se dnes nenosí. Takže chci říct, že to beru velmi vážně, a myslím, že to je přirozený vývoj, a nechal bych, aby to bylo, jak to je. Ale jsou alternativy, které jsou skvělé pro mě, pro boomera. Mám úžasné možnosti, kterými se můžu vyřádit.
Martina: Řekl jste: Možná to sklouzne k nějakému rovnostářství socialistického typu…
Jiří Černický: Je to tíhnutí k rovnostářství.
Martina: Ale tomu jsme říkali totalita.
Jiří Černický: Ale třeba jo, třeba ne. Jsou rovnostářské skupiny, u kterých to může fungovat. Nejsem sociolog, třeba v malém měřítku v kibucech, Ale nesmí se to rozšířit na celou společnost, jinak je to totalita. Nesmíme nikomu nic nařizovat. Ale když má někdo touhu být rovnostář, a udělá kolem sebe skupinu, která to cítí stejně, a bude mít štěstí, že to není nějaká sekta, která si potom vezme prášky, a celá se vyvraždí, tak třeba může tenhle ráj fungovat. Proč by ne. Co já vím. Dneska mi žena říkala, že v Indii je nějaký takový ráj. Já ho neznám. Je to velmi prestižní ráj, kam si vás pozvou, otestují si vás, jestli jste tohoto ráje schopni, jestli tam budete symbioticky fungovat, abyste to tam nerozložila. Já jsem ten poslední, kdo by někomu něco nařizoval. To je věc lidí.
Já si budu vybírat lidi, studenty, kamarády, se kterými se chci stýkat. A s těmi, se kterými se stýkat nechci, se stýkat nebudu, a tím to hasne.
Martina: Vy jste v říjnu 2020 řekl, že nejdůležitější je láska k bližnímu a radost ze života. To je ta cesta?
Jiří Černický: To není nic křesťanského. Láska k bližnímu je přirozená lidská věc. Já třeba sázím na nějakou komunitu. Neříkám komunitu socialistickou, ale nějakou, ale…
Martina: Vy žijete v Libni.
Jiří Černický: Já žiji v Libni, a řekl bych, že tam je dobrá komunita lidí. Chodíme na zahrádku, grilujeme a opečováváme velmi prostým způsobem své okolí. A taky jsem to říkal studentům, že když cítíme, že se svět řítí do záhuby, třeba ekologicky, tak můžeme buď být aktivisti, přivazovat se na komín, a dejme tomu něco vyburcovat, anebo to můžeme řešit neviditelně aktivně. Říkal jsem jim příklad francouzského animovaného filmu „Stařec, který sázel stromy“. To je pro mě způsob, který, myslím, je produktivní. Vezmu žalud, strčím ho prostě do země, chodím ho zalévat, a udělám neskutečné množství práce, která je velmi užitečná. Já to říkám jako obraz, prosím vás, ne že začnou všichni sázet žaludy.
Martina: Hlavně, aby vám to někdo nenařídil.
Jiří Černický: Přesně tak. Když budu chtít něco neviditelně dělat pro společnost. Protože pro leckoho je velmi nemilé, že není vidět. Ale já si myslím, že právě tohle neviditelné pomáhání společnosti, to nejprostší, nejjednodušší, vlastně nejvíc mění svět.
Martina: Pane profesore, přišlo za vámi hodně studentů, kteří vám řekli: „To nás moc mrzí, že jdete pryč?“
Jiří Černický: A já to nechci takhle komentovat, protože si myslím, že to je jakoby uslzené. Já totiž ve studentech, kteří jsou skvělí, protože jsou to mí kamarádi, nic neztrácím. Já se s nimi budu vidět dál. Ani nechystám nějakou velkou rozlučku. Takže já si budu vybírat lidi, studenty, nebo kamarády, se kterými se chci stýkat. A ty, se kterými se stýkat nechci, s těmi se stýkat nebudu, a tím to hasne. A mám jich spoustu a skvělých.
Martina: Pane profesore Jiří Černický, já vám moc děkuji za rozhovor a za to, že jste v sobě našel tu kuráž, a věci, které vás pálí, sepsal, a podle toho se zachoval. Díky moc.
(7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Je otázka, zda by lidé typu sněhových vloček, tedy neschopní se vypořádat emocionálně s problémy reálného života, měli mít právo studovat na vysoké škole, protože patrně budou selhávat i následně v zaměstnání.
No samozřejmě, každý, i imbecil má mít možnost studovat co chce. Ovšem pouze za své.