Falešné sliby kanadského veřejného zdravotnictví |

Sdílet článek:

Kanadská socializovaná zdravotní péče je selháním, měřeno proti tomu, co vláda slibovala, že poskytne. Tom Kent zkušený vládní politik v době, kdy byl přijat v roce 1966 Medical Care Act popsal vládní cíl takto: “Cíl veřejné politiky byl dosti jasný a jednoduchý… zajistit, aby lidé dostali péči, když ji potřebují bez ohledu na jiné záležitosti.” Nicméně, podle výzkumu Fraserova institutu mediánová hodnota čekání pacientů v Kanadě na akutní ošetření udávaná praktickými lékaři k datu aktuálního ošetření, byla v roce 2018 19,8 týdnů ve srovnání s 9,3 týdne v roce 1993. Čekání na akutní ošetření (operace) má smrtelné následky: „Soudci Nejvyššího soudu Kanady poznamenaly, že pacienti v Kanadě umírají vlivem čekání na universálně dostupnou zdravotní péči. “Fraserův institut “odhadl, že mezi 25 456 až 63 090… kanadskými ženami mohlo zemřít, jakožto výsledek zvýšené čekací doby mezi roky 1993 a 2009.” Když cena něčeho klesne, zatímco ostatní věci se nemění, poptávka naroste. Protože socializovaná zdravotní péče je založená na dluhu a na daních, je cena v okamžiku poskytnutí služby nulová a poptávka tak dramaticky vzroste. Nabídka musí být přidělována, protože by se nikdy s poptávkou při nulové ceně nesetkala. Vláda si byla v roce 1966 plně vědoma základních ekonomických principů. Její slib poskytovat péči “kdykoliv bude potřeba,” byl vždy falešným slibem, záminkou pro rozšíření moci a dosahu vlády na účet tisíců mrtvých Kanaďanů.

Kanadská socializovaná zdravotní péče – jednoduchá definice

Každý rok vás státní moc donutí k nákupu produktu, který nechcete anebo nepotřebujete, za cenu, kterou ročně diktuje, vybírá a konfiskuje. Potom stát často odmítne dodat produkt bez náhrady za vaši kupní sílu, zatímco vám zakazuje nákup náhradního produktu, kdekoliv v jeho vlastní jurisdikci.

Falešné předpoklady

Kent popisoval universální zdravotní péči: “… mnoho chudších lidí ještě nedostalo péči, když ji potřebovali.” V nedokonalém světě, je pravděpodobně pravdou to, že někteří lidé neobdrželi péči, když ji potřebovali. Nicméně, rostoucí bídné výkony socializované zdravotní péče nám dávají podnět k pochybnostem, zda více lidí postrádá přístup k péči v soukromém systému, než za současného systému. Bývalý americký kongresman Ron Paul, lékař povoláním, napsal: “Před tím, než programy [Medicare, Medicaid] začaly existovat, každý lékař rozuměl, že on anebo ona má odpovědnost směrem k méně úspěšným a volná lékařská péče pro chudé byla normou. Stěží si je někdo tohoto dnes vědom, protože se to nehodí do typického scénáře vlády, která nás zachraňuje před predátorským soukromým sektorem… tisíce soukromě financovaných charit poskytovalo zdravotní péči pro chudé. Pracoval jsem v ambulanci, kde nebyl nikdo odehnán kvůli nedostatku financí.” (http://www.canadian-healthcare.org/page6.html) Kanadská zkušenost odráží americkou zkušenost popsanou Paulem.

Náklady zdravotní péče

V ranném 20. století byla lékařská péče soukromá a mnoho Kanaďanů mělo smlouvy s lékaři o poskytování roční lékařské péče v ceně jednodenní mzdy. V roce 2018 kanadské socializované zdravotnictví stálo přibližně 4 389 dolarů na hlavu. Zvažme domácnost se dvěma pracujícími rodiči se dvěma dětmi a konzervativně (vysoký odhad) přepokládejme, že tato domácnost měla mediánový příjem 100 tisíc dolarů v roce 2018. Roční příjem (260 pracovních dnů) znamená 385 dolarů denního příjmu nebo 193 dolarů na pracujícího. Tak jsou náklady socializované zdravotní péče pro každého z rodičů 23 pracovních dnů (4 389 dolarů/193dolarů), nebo-li okolo jednoho kalendářního měsíce. A mezi tím musí odpracovat ještě 46 dnů, aby zaplatili za zdravotní péči pro své děti.

Náklady na socializovanou zdravotní péči v roce 2018 byly 23 násobkem nákladů na soukromou zdravotní péči na začátku 20. století, měřeno tím, jak dlouho člověk musel pracovat, aby zaplatil zdravotní péči. (Opět snažím se být konzervativní a nezahrnuji soukromé náklady na zubaře v roce 2018, alternativní praktiky pro příklad přírodní léčitele, předepisování léků, soukromé pojištění pro ne-nemocniční/lékařské služby atd., vše to by zvedlo náklady na hlavu o zhruba 50 %).

Navíc mezi roky 1997 a 2019 “náklady na pojištění stran veřejné zdravotní péče průměrné kanadské rodiny vzrostly 3,2 krát rychleji než náklady na jídlo, 2,1 krát rychleji než náklady na oblečení, 1,8 krát rychleji než náklady na bydlení a 1,7 krát rychleji než průměrný příjem.” Pozoruhodné, vládní intervence v těchto čtyřech oblastech jsou mnohem menší než ve zdravotnictví. Běžná námitka vůči této analýze zní takto: “Vyšší náklady na zdravotní péči nejsou zaviněny vládním monopolem. Spíše odrážejí stoupající náklady na moderní lékařskou technologii.” Tento argument je neprůkazný. Je zde mnoho komplexních produktů – pro příklad počítače – kde konkurence a technologické inovace vedly k nižším cenám. Ano, to je typický nenarušovaný trh.

Omezená nabídka

Konkurence na lékařském trhu byla omezena – tak narostly ceny – politiky, byrokraty a elitářským lékařským establišmentem po tak dlouhou dobu, že jsme zapomněli lekci naších předků, kteří nebyli tak pošetilí, aby se pokoušeli zavést kritéria pro licencování. Jak napsal Ronald Hamowy v knize “Canadian Medicine, A Study In Restricted Entry“ (str. 125): „I přes aktivity universit potlačit neregistrované lékaře, veřejnost pokračovala během 19. věku v pevném odporu proti stíhání praktických lékařů. Ani neuvěřili univerzitním ani lékařským časopisům, když se utvrdili v tom, že jejich kampaň proti ‘šarlatánům’ nebyla určena k oddělení … vzdělaných lékařů od těch nekvalifikovaných… mnoho obzvláště chudých Kanaďanů trvale konzultovalo nelicencované lékaře, jejichž poplatky byly nižší, a kteří se nejevili být méně kompetentními pro předepisování léků, než jejich registrovaní kolegové. Snaha profese potlačit tyto doktory nebyla motivována zájmy na zlepšení kvality lékařské péče, která se nabízela veřejnosti, ale z touhy po menší konkurenci, která by obratem zvýšila jejich příjmy.”

Co je kuriosní, byli mezi našimi předky někteří zásadoví politici. V roce 1851 lékařský establišment načrtl zákon, který by mu zajišťoval moc regulovat skrze licence počty osob, kterým by bylo legálně povoleno praktikovat medicínu. Parlament tento zákon zamítl, když jeden politik nabídl náhradní zákon, v části jeho úvodní paragrafu čteme: (Hamowy, str. 322): “… zkušenost ukazuje, že uzákonění donucení neodradilo nekvalifikované osoby od praktikování lékařství, chirurgie a porodnictví, ale naopak takovéto uzákonění má často ten efekt, že brání dobrodějům, dobře kvalifikovaným, aby propůjčili svoji pomoc k ulehčení fysického utrpení a je tak výhodné a řádné odvolat takovéto donucující klauzule v jakémkoliv zákoně, který nyní v Horní Kanadě platí…”

Lékařský establišment nakonec dostal to, co chtěl, když byli zásadoví politici vykázáni do menšinové pozice, kde zůstávají dodnes. Nicméně, zdá se, že voliči, věří, že výkony vlády jsou nadřazené podnikatelům na trhu. Tak dlouho dokud ignorují moudrost svých předků, jsou kanadští voliči nakonec zodpovědní za falešné vládní sliby a za smrtící stisk zdravotní péče.