Západ slábne a je to normální

V posledních letech se stále častěji mluví o proměnách mezinárodních vztahů směrem k mocensky více pluralitnímu řádu. Některé země na této koncepci vystavěly svoji zahraniční politiku (typicky Rusko), další k takovému procesu přistupují pragmaticky v rámci diverzifikace své zahraniční politiky (typicky Saúdská Arábie), jiné se snaží tento proces a jeho existenci popřít jako „dezinformaci“ (typicky Česko), nebo se mu postavit, protože je pro ně nevýhodný (typicky USA a západní země).

Jenom za poslední měsíce sledujeme víc než jeden znak toho, že svět se proměňuje před očima. Není to proměna rychlá, není lineární a rodí se pomalu a v bolestech. A nemusí být a nejspíš ani nebude dokonalá a ideální. Přináší s sebou rizika, včetně rizika globálního konfliktu. Právě tato hrozba, především možnost použití jaderných zbraní či dalších zbraní hromadného ničení, představuje, ve srovnání s historickými příklady přeskupování mocenských center provázenými válkami, nový kontext.

Před pár dny jsme mohli sledovat rozšíření neformálního seskupení nezápadních zemí BRICS, a to hned o šest kandidátů. I když BRICS má před sebou ještě hodně práce a například plány na zavedení společné měny jsou zatím spíše u ledu nebo v teoretických diskuzích, zájem o členství v tomto klubu ukazuje, že pro některé země má BRICS v současném kontextu svoji přitažlivost. Tyto země dávají najevo, že jim současné uspořádání sil, ve kterém si demograficky, ekonomicky a politicky slábnoucí menšina udržuje moc nad rostoucí většinou, v mnoha ohledech nevyhovuje.

Krátce před tím se objevila nová statistika, která ukazuje, že země BRICS už v kritériích hrubého domácího produktu a parity kupní síly překonaly země G7, které tvoří staré evropské velmoci a USA s Japonskem, jedinými dvěma zeměmi mimo starý kontinent, kterým se ve 20. století podařilo získat centrální postavení ve světovém systému. Oslabování západního centra je postupné, není lineární a je dlouhodobé, nicméně jen těžko se dá popírat. A co víc, z hlediska delších dějinných okamžiků je úplně normální. K pochopení globálního úpadku moci a postavení Západu není třeba citovat zrovna Osvalda Spenglera, mnohem lepší je přečíst si knihy sociologa Giovanniho Arrighi o přesouvání kapitalistických center.

Téma dedolarizace nabírá na významu, i když samotný proces je stále ještě v plenkách. Jeho motorem jsou sankce, což ukazuje, že z dlouhodobého hlediska jde o dvousečný nástroj. Nicméně jsou tu i další příčiny: především nereprezantivní složení řady mezinárodních finančních institucí, které ignoruje současné ekonomické změny, tj. vznik nových (opět nezápadních) hospodářských center a jejich ambice a zájmy.

V západní Africe se mezitím očividně hroutí neokoloniální panství Francie. Nejedná se o hezký dějinný proces, protože v jeho pozadí stojí vojenské junty, nicméně v rámci místního politického kontextu má svoji logiku. Potenciál této nové vlny dekolonizace je ze strategického hlediska velký, s neméně velkými důsledky pro Francii a její postavení ve světě i v Evropě.

Jen před pár dny Indie v symbolickém gestu oznámila, že se vrací ke svému historickému jménu Bhárát. Anglické pojmenování Indie bylo označeno za symbol nejen britského panství, ale také „otroctví“, které je tak znovu spojováno se západním kolonialismem. Stalo se to krátce poté, co Indie úspěšně přistála na Měsíci, zatímco tradiční vesmírná velmoc, Rusko, selhalo.

Na posledním zasedání skupiny G20 se znovu ukázalo, že nezápadní země vidí svět jinak a často dost odlišně od západních velmocí a chtějí se věnovat „svým problémům“, tedy těm, které nejsou definovány zájmy Spojených států, případně západního centra. Deklarace G20, a vůbec příprava summitu pod taktovkou Indie, ukázala, že Západ přestává být tím, kdo má nadvládu nad interpretacemi a tedy, že ztrácí autoritu.

Výmluvné je, do jaké míry se západním zemím v čele s USA nedaří ostatní přesvědčit o nutnosti vést sankce proti Rusku. Letošní deklarace G20 se dokonce vyhnula odsouzení ruské invaze na Ukrajinu, místo toho „chcimírsky“ hovoří o potřebě „spravedlivého míru“. Země G20 se letos znovu shodly na nutnosti dodržovat mezinárodní právo, suverenitu a teritoriální celistvost národních států, nicméně tato slova mají jen deklarativní význam. Válka na Ukrajině je případem porušování mezinárodního práva, tak jako jím bylo Kosovo, bombardování Jugoslávie nebo válka v Iráku. Bohužel o tom, jak vypadá respekt k suverenitě a mezinárodnímu právu v praxi, může vyprávět většina planety a hlavním obžalovaným z jejich opakovaného porušování jsou Spojené státy a další západní (neokoloniální) velmoci. Právě fakt oslabení západní autority, otevírá cestu k více či méně otevřené resistenci. Nutno dodat, že zatím jde spíš jen o odpor k pokrytectví, ke hře, že císař má krásné nové šaty, i když všichni vidí jeho nahotu. Podle The Financial Times prý v otázce Ukrajiny západní státy „přijaly ústupek“, aby zachránily relevanci seskupení G20, nicméně s ohledem na širší okolnosti se dá jen těžko potlačit pocit, že spíše zachraňovaly svou vlastní relevanci.

Rusko znovu odhalilo pravou tvář velmoci, která svoje suverénní velmocenské postavení staví ne na respektu k mezinárodními právu, ale schmittovsky na udělení si výjimky z pravidel, tedy použití vojenské síly vůči sousedovi. V podstatné části zemí globálního Jihu tento krok nebudí velké emoce a nevede k jednotné linii pod vedením USA. Spíše naopak vede k novému rození konceptu „nezúčastněnosti“. Důvody jsou nabíledni: těžko lze přehlédnout, že v ukrajinské válce a její genezi hrají od počátku výraznou roli USA; těžko lze nevidět, že odsuzování Ruska z Washingtonu zní spíš jako „zloděj křičí: chyťte zloděje“ než jako upřímná starost o univerzální pravidla a principy. Kdyby ale USA byly silné a jejich postavení nebylo opakovaně zpochybněno jejich vlastními chybnými kroky, byla by protiruská fronta v mezinárodní politice nejspíš mnohem silnější. Bohužel pokrytectví a ostentativní kázání vody a pití vína je sice politika relativně úspěšná, nicméně nikoliv dlouhodobě udržitelná, protože riskuje ztrátu důvěry v pravidla a spravedlnost.

Pro mnoho pozorovatelů a politiků v Česku nebo na Slovensku je současný vývoj důvodem pro vyjádření deklarativní loajality autoritě idealizovaného Západu, císaři v krásných nových časech, jehož nahotu pečlivě halí závojem našich vlastních snů, mýtů a nedostatků. V černobílém světě, kde je zlo na východě a dobro na západě, je hlavní strategií morální kýč s jeho odmítáním přijetí odpovědnosti v mnohem ambivalentnější (nejenom morálně) realitě šedých zón. Mimo poznávací možnosti těch, kteří privilegovaně utvářejí veřejné mínění, jsou i samotné pojmy nezápadní a protizápadní, které se významově zaměňují. Co pro nás bude znamenat globální úpadek Západu a nová decentralizace mezinárodního řádu se odsouvá do říše tabu a ti, kteří tabu narušují jsou prostě označeni za proruské dezinformátory.

Na druhou stranu je nepochybné, že naše vlastní role v proměnách světa a mezinárodní politiky byla vždy pasivní, v roli objektu nikoliv subjektu. Omezená suverenita je odrazem omezené subjektivity, a ta zase odráží naše materiální možnosti a postavení okraje či periférie. I v eurocentricky postaveném (vestfálském) mezinárodním řádu nám připadla spíš úloha, kterou v hrubší formě znají země globální Jihu. Nesamozřejmost naší moderní státnosti (dvakrát hrubou silou přerušené s požehnáním velmocí, a dokonce spojenců) nahrazuje všestranná imitace hegemona, která se ale v časech změn stává velkým hendikepem. Okrajovost pak pečlivě pěstuje český provincialismus. Metaforicky je „bílá kůže“ nejspíš hlavní překážkou hledání paralel a partnerů mimo západní svět a vůbec schopnosti jim lépe porozumět.

Tak či onak je jasné, že současné probíhající změny (se stále ještě velmi otevřeným koncem) budou pro Česko i Slovensko otázkou reakce a adaptace, nikoliv nějaké akce. O to důležitější je se na ně dlouhodobě připravovat bez slepého přilévání oleje do ohně velmocenského soupeření. Ukrajinská válka je dostatečně varovným znamením, že dostat se mezi Skyllu a Charybdu velmocenských zájmů vede k národní tragédii. Nicméně a bohužel, ani z této války se v českém prostředí zatím nepodařilo vyvodit závěry, které by braly v potaz širší a nepochybně rozporuplné a ambivalentní proměny současného světa.