VLADIMÍR PIKORA
Čím dále častěji čtu o nějaké regulaci EU, kterou buď nechápu, nebo ji dokonce považuji za od základu nezdravou. Například Ministerstvo práce a sociálních věcí nyní chce na základě regulace EU donutit soukromé firmy k tomu, aby lidem sdělovaly, jaký plat má jejich kolega.
To je úplně šílený nápad. Máme zde trh práce, kterému chybí lidé a zaměstnanci si mohou diktovat podmínky. My jim teď dáme ještě další nástroj, aby si řekli o větší plat, ačkoli firmě více nepřinesou. Když firmy přestávají být konkurenceschopné, představuje to pro zaměstnavatele obrovský průšvih. Řada věcí se u nás vyráběla kvůli dobré kvalitě a rozumné ceně, jenže teď bude práce příliš drahá. Trh se tím nevrátí do rovnováhy přirozeně, ale uměle administrativně. My přitom potřebujeme platy a mzdy zvyšovat vyšší produktivitou, nikoli byrokracií. Toto netržní řešení se někde musí odrazit.
Každému podle jeho potřeb aneb ubijme podnikání
Regulace vychází z toho, že za stejnou práci má být stejná odměna, což zní férově. V praxi je to ale naivní řešení, protože nejsme stejní a neodvádíme stejný výkon. Tento navrhovaný systém ušlape snaživé. To, že se někdo snaží, se neprojeví v jeho mzdě, protože by to mohlo pobouřit jeho kolegu, který sice tolik práce neodvedl, ale peněz chce mít stejně, přičemž samotná firma na dva drahé zaměstnance nemá.
Aby firma tuto dotazovací šikanu přežila, bude muset najmout nové experty, kteří budou zaměstnancům sdělovat, proč mají v souladu se zákonem nižší mzdu než kolega. To je další přítěž pro firmu. Jsem docela zvědav, kolik lidí kvůli tomu budou muset zaměstnat velké banky a kolik je to ve výsledku bude stát.
To je přesně ta věc, před kterou dlouhodobě varuji. Politici neustále hází podnikatelům klacky pod nohy novou a zbytečnou byrokracií. Nelze se divit, že české firmy odcházejí podnikat třeba do Indie. Stát zase strká prsty do něčeho, do čeho mu nic není. Výsledkem je větší prorůstání vládní byrokracie s ekonomikou, jako by to snad byl nějaký přínos.
V tržním mechanismu bohužel není odměna spravedlivá
Odměna pochopitelně není dána tím, kolik máme škol a kolika jazyky mluvíme. Firmy odměňují podle přínosu, takže na vysokou mzdu neexistuje žádný nárok. Plat je vždy o dohodě, která musí být zajímavá a přínosná pro obě strany. Tady se ale vytváří progresivní mechanismus, že mzda musí být dobrá hlavně pro zaměstnance, pro zaměstnavatele už nikoliv. To je naprosto netržní a člověk se musí ptát, jak někdo na něco tak komunistického přišel. Za takovou legislativu by se nemuseli stydět ani nejlevicovější piráti.
EU mi přijde schizofrenní. Na jednu stranu dbá o našeho blaho, když hájí naši anonymitu skrze GDPR, což je podle mě jen zbytečná byrokracie a přínosné to není, ale na druhou stranu chce zveřejnit něco tak soukromého, jako je mzda. To jde proti sobě. Teď zbývá snad už jen povinné zveřejňování lékařských zpráv.
Nejšílenější je to, že se zaměstnanec bude moci domáhat svých práv i zpětně. Takže když zjistí, že kolega bral po tři roky o pět tisíce více než on, firma mu musí doplatit 180 tisíc Kč, aby mu vykompenzovala tuto nespravedlnost.
Zajímavé je i to, že v inzerátech bude muset zaměstnavatel uvádět jasnou mzdu. To zní opět hezky, ale je potřeba se nad tím znovu zamyslet. Hledáte člověka za jasně danou částku a najednou se vám ozve expert, o němž jste si ani netroufli uvažovat a byl by ohromným přínosem pro firmu. Dáte mu původně nabízený plat, nebo mu budete chtít dát vyšší odměnu?
Chápu, že legislativa byla vymyšlena proto, aby sjednotila mzdy mužů a žen a aby nikoho nenapadlo dělat mezi zaměstnanci rozdíly. To je ale špatné řešení. Muži a ženy na mnoha pozicích nepřinášejí firmě takový přínos, aby mohla dát všem stejně. Proč bojujeme proti gender pay gapu udavačstvím, a ne přínosem pro firmu?
Navíc v některých odvětvích, jako je IT, tolik žen nepracuje. Ženy naopak velmi často pracují třeba jako sestry v nemocnici, kde jsou mzdy mnohem nižší. Přirozeně tak vznikají rozdíly mezi muži a ženami, což ale není nic zlého. Není to něco, s čím je potřeba bojovat tímto způsobem.
Pracovní nadšení zvýšíme, když budeme vědět, že ti, co se nesnaží, berou stejně jako snaživí?
Výsledkem toho, že budu vědět, kolik bere kolega, bude jen naštvání mnoha lidí, až jim někdo řekne, že mají kratší praxi než kolega, který přitom vlastně nic nedělá. Bude to mrzení, až se někdo dozví, že už ztrácí tempo nebo je už starý. To jsou věci, které nechceme slyšet. Připomíná mi to situaci Mela Gibsona, který v jednom oblíbeném filmu slyšel, co si ženy myslí. Na první pohled je to určitě skvělá schopnost. Hrdina ale brzy dojde ke zjištění, že je to vlastně spíš peklo. Myslím, že s touto nesmyslnou regulací apelující na závist to bude podobné.
Zdá se mi, že firmy v poslední době málo bojují o svůj prostor na světě. Nechají schválit kdejakou hloupost, která jde zjevně proti jejich zájmu. Kde jsou ti lobbisté z různých svazů a asociací? Pokud firmy nebudou bojovat, budou se jednoho dne divit, až ve společnosti zavládnou zaměstnanci, protože je to tak údajně spravedlivé.
Zajímavé je, že nelze vše házet na EU, která po nás mnohdy tak brutální zásahy do tržní ekonomiky ani nepožadovala. To jen my jsme zase papežštější než papež. Proč?
Při stávající zběsilé regulaci budou buď všichni z ČR utíkat, nebo se budou snažit ještě více využívat roboty a umělou inteligenci. Vyšší nezaměstnanost pak levicový úředník zase vyřeší nějakou neslýchanou dotací.
(28 votes, average: 4,96 out of 5)
Loading... 
Pokud se něco tají, tak je to vždy aspoň trochu špatnost. Tím nemyslím třeba ozbrojené složky, kde je utajení některých informací základem jejich práce. Pokud zaměstnavatel lpí na tom, aby si mezi sebou zaměstnanci nesdělovali své platy, tak to většinou je ze strachu, že ti, co podepsali špatnou smlouvu (nízký plat) zjistí, že se nechali napálit a začnou vyžadovat větší plat. Na druhou stranu je zaměstnanci houby po tom, kolik dává zaměstnavatel jeho kolegovi. Takže zveřejnění platů zaměstanců nevidím jako nějaký velký problém. Myslím, že by to pročistilo vzduch. Zaměstnavatel by měl být schopen vysvětlit, proč někoho odměńuje lépe nebo hůře a zaměstnanec by věděl od čeho se při jednání o platu odrazit.
Hlavně je to privátní záležitost mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a žádná “legislativa” jim do toho nemá co kecat.
Zaměstnanec nesmí být otrok. To pak končí revolucema a ty smetou špatné, ale i to dobré. Otrok je podle mě ten, co pracuje a stačí mu to akorát na bydlení, jídlo, oblečení a není schopen z toho nic ušetřit. Zaměstnavatelům jsou tyhle věci u zadku a dokonce bych řekl, že čím lépe se mu daří, tím menší má morální kredit. Zveřejnění platů zaměstnanců může pomoct zaměstnavateli ten kredit úplně neztratit. Jsem línej popsat celý mechanismus, ale nevidím to jako problém pro ekonomiku země. Spíš naopak.