Václav Klaus: Úvodní slovo k prezentaci knihy „Sebedestrukce Západu 2.0: Pád zrychluje“

A nejen to. Jsme přesvědčeni, že se za toto relativně krátké období pouhých tří let svět zase evidentně posunul. Námi tehdy diskutované, v našich očích nesmírně nebezpečné vývojové tendence prudce akcelerovaly. To nás vedlo k napsání sborníku nového, s názvem, který byl doplněn slovy „Pád zrychluje“. To, že pád zrychluje, je sukus naší nové knížky.

V té první jsme napsali, že jsme svědky „frontálního útoku na západní civilizaci“ a že – v důsledku toho – „Západ jako svobodný svět, chránící tradici a právo lidí žít si podle svého, přestává existovat“. Dodávali jsme k tomu, že se ti, kteří Západ destruují, snaží „vybudovat na jeho troskách novou utopii, zelenou, rovnostářskou, kontrolující myšlení i jednání každého z nás“. To jsou tři roky stará slova. Na těch trváme.

Na obálce předchozí knihy byla padající americká Socha svobody. Zdálo se nám to adekvátní, neboť tehdy byl tento proces nejzřetelnější v Americe. Teď jsme zvolili – v obou případech ve spolupráci s Milanem Knížákem – evropský symbol, známou florentskou Michelangelovu sochu Davida, znehodnocenou zelenou barvou. Chceme tím zdůraznit, že právě tato zelená barva je pro nás barvou dneška. Měla to ale být ošklivější zelená, tato vypadá docela mírumilovně. Dnes nás tolik netrápí barva rudá, i když víme, že moc rozdílné nejsou. Dnešní únik mnoha dnešních politiků k barvě rudé považujeme za jejich neodvahu postavit se nebezpečí dnešnímu.

Někomu se může zdát, že to tak hrozné ještě není a že nadpisem knihy strašíme čtenáře. Strašit nechceme.  Chceme však důrazně vyzvat veřejnost, aby otevřela oči a aby to, co se děje, začala brát vážně. Moc se mi líbí nedávný výrok odvážného německého autora Thilo Sarrazina „Woher kommt ihre Ruhe?“, česky „kde se bere váš klid?“ Obracel se takto na své německé spoluobčany. Nám jde o naše české spoluobčany. Jejich klid nás nesmírně zneklidňuje.

Mohu Vás ubezpečit, že autoři textů, které Vám dnes předkládáme, klidní nejsou. Hrozíme se blížící se společenské katastrofy. Její, dnes už dobře viditelné předzvěsti jsou všude kolem nás. I když k nám přicházejí s určitým časových zpožděním, naši Bartošové, Pekarové-Adamové, Rakušanové a bohužel i Fialové, dělají všechno pro to, aby toto zpoždění bylo co nejkratší.

V poslední době často odkazuji na Huxleyho knihu „Brave New World“. Je ostatně zajímavé, že český překladatel této knihy v závěru 60. let, snad si to někdo vzpomíná, zvolil název „Konec civilizace“. Už dlouho si v našem institutu říkáme, že je v dnešním kontextu Huxley relevantnější než Orwell. Ten byl bezpochyby zásadnější za komunismu. Pro svou letošní anglickou knížku jsem si proto dovolil zvolit název „Brave New West“.

Trváme na tom, že to, co se na Západě děje, není odnikud importováno. A ani nám to není zvnějšku vnucováno. Je to „home-made“. Proto ono – pro nás klíčové – slovo sebedestrukce. Větev, na které sedíme, si podřezáváme sami.

Ve své kapitole této knížky jsem si k diskusi vybral tři témata, která jsou – v mých očích – třemi hlavními mechanismy dnešních sebedestrukčních procesů.

Je to, za prvé, vítězné tažení zelené ideologie, založené na klimatickém alarmismu a vedoucí k bezprecedentní indoktrinaci lidí (a zejména dětí) touto antihumánní ideologií, tímto novým náboženstvím. Je to, za druhé, tragický omyl ideologie multikulturalismu a jejího důsledku, kterým je nás v Evropě ničící masová migrace. A je to v neposlední řadě chování „svobodného“, ničím nespoutaného, bohatstvím „zpovykaného“ člověka, který se nemusí starat o svou holou existenci, o své elementární přežití, a který proto necítí žádné povinnosti, nýbrž pouze svá práva a své nároky.

Mne – jako ekonoma – mimořádně trápí právě ona nárokovost, která je popíráním fenoménu vzácnosti jako definiční charakteristiky existence člověka na Zemi. Zároveň popírá můj třicet let starý imperativ, který jsem tehdy zformuloval jako „dopočítávání do jedné“. Postoje a chování progresivistů likvidují přirozenou pokoru člověka, zdravý selský rozum, normálnost, slušnost. K tomu musíme společnost vracet.

Nic z těchto věcí tu ale teď nebudu podrobněji rozebírat. Nejsme na akademické konferenci. Dnešním setkáním se pouze snažíme nastolit téma a upozornit na naši knížku. První „sebedestrukci“ jsme psali před válkou na Ukrajině, a ani teď není tato válka předmětem této knížky, i když považujeme za evidentní, že je součástí sebedestrukčních procesů soudobého Západu. Bez nich by k této válce pravděpodobně nedošlo. Zúžení diskuse o této válce na jeden její moment, na Putinův vpád na Ukrajinu dne 24. února 2022, je záměrně provedeným zjednodušením tamního tragického vývoje, který jsme sledovali celá tři desetiletí po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu. Všechno k tomuto neštěstí směřovalo.

Brzy po vydání této naší knížky propukla válka další, tentokráte na území Izraele a Palestiny. Ani tuto válku bychom neměli trivializovat. Určitě ji nelze zužovat na dnešní střet izraelské armády s Hamásem. Je to ve skutečnosti další kapitola války arabského světa s Izraelem, nebo války Izraele s arabským světem. Ani to ale není předmětem naší dnešní diskuse.

Po dokončení druhé sebedestrukce jsme začali zřetelně vidět, co všechno jsme vynechali. Proto jsme si řekli, že bude třeba brzy napsat Sebedestrukci 3.0. Přejme si, aby mezitím nedošlo k další tragické válce.

Vznik dnes prezentované knihy vyprovokoval text Jiřího Weigla „Směřování dnešních pokrokářských elit je třeba zásadně odmítnout“. Proto je jen logické, že jako prvnímu předávám slovo právě Dr. Weiglovi, řediteli našeho institutu. Dříve než to udělám, musím vysvětlit, proč jsme k dnešním úvodním proslovům vyzvali jen čtyři z autorů sborníku. Nevěděli jsme, jak zařídit, aby nás tu dnes na podiu mohlo sedět osm. Určitě po novém roce zorganizujeme další diskusi, v níž promluví Tomáš Břicháček, Filip Šebesta, Michal Semín a Pavel Ryska.