Poslední linie obrany!

Bari Weiss je americká autorka, do roku 2020 novinářka The New York Times, odkud odešla na protest proti omezování svobody slova radikálními členy redakce. Níže najdete zkrácený přepis její přednášky k uctění památky členky Federalistické společnosti Barbary Kay Olsonové, která zemřela jedenáctého září 2001 v letu č. 77.

Ve chvíli, kdy se Američané 7. října 2023 probudili, bylo jasné, že to, co se seběhlo během našeho spánku, je něco jiného než potyčky, které Izrael svedl během své pětasedmdesátileté historie. Tohle byl pogrom a jeho cílem byla genocida. Byl to výjev z mnoha míst, odkud Židé kdysi utíkali – výjev z nacistického holokaustu a z evropských pogromů před Farhúdem, masakrem spáchaným v roce 1941 na Židech v Bagdádu, a po něm. Dnes lze stěží uvěřit, že na počátku dvacátého století byl Bagdád ze čtyřiceti procent židovský. To vše nám připomíná, že existence státu Izrael je nezbytná.

Sadistické skóre

Teroristé Hamásu pronikli přes hranice do jižní části Izraele pěšky či na skútrech. Dorazili na náklaďácích, osobními auty či na paraglidingovém padáku. A přišli s plánem – povraždit, zmrzačit a zohavit každého, koho najdou. A také ten plán provedli.

Tihle kozáci měli chytré telefony. Volali svým rodinám a chlubili se, že povraždili Židy. Tati, tati, já jich zabil deset! Jiní ta jatka filmovali kamerami od americké firmy GoPro. Další použili mobilů svých obětí a sdíleli záběry z jejich mučení a vraždění na svých facebookových stránkách. Tohle všechno uvádí teroristy v nadšení! Ani jeden z těch, kdo ty nezveřejněné snímky viděl, nepřehlédne, jak škodolibě se ti řezníci radovali.

Někteří Izraelci 7. října doslova zmizeli – strašlivý žár je tak sežehl, že dobrovolníci ještě stále prohledávají kosti a zbytky zubů, aby je identifikovali. Víme však, že Hamás v této chvíli drží jako rukojmí v zajetí dvě stě lidí a že jich během těch hrozných hodin povraždili více než 1400 lidí. Mezi mrtvými je asi třicet amerických občanů. Mezi rukojmími je jich nejméně deset.

To vše je důvodem bezprostředních analogií, které lze vztáhnout k 11. září.

Jako tehdy zasáhli teroristé své oběti překvapivě za jasného modrého rána.

Jako tehdy útočníkům záleželo na předvedení svého krutého divadla.

Jako tehdy si teroristé připsali ke svému skóre sadistické body: nepřipravili nás jen o drahocenný život našich bližních, nýbrž i o náš vlastní pocit bezpečí a jistoty. Něco v nás změnili.

Mezi těmi dvěma masakry nevinných lidí z 11. září a 7. října, které jsou pro vrahy západní civilizace symbolické, se však projevil jeden rozdíl: reakce, jaká po té hrůze následovala.

Užiteční idioti Hamásu

Po katastrofě z 7. října – což se po 11. září nestalo – totiž přišla hned 8. října katastrofa jiného druhu: mravní a duchovní, která se začala naplno rozvíjet v západních zemích dokonce ještě před identifikací oněch tělesných pozůstatků mužů, žen i dětí.

Na ulice hlavních měst se vyhrnuli lidé, aby to vraždění oslavovali.

V Sydney se u opery shromáždili lidé, kteří zvesela volali: „Židy do plynu!“ Podobný jásot se ozval v ulicích Berlína, Londýna, Toronta i New Yorku.

Nato vyrazila chicagská organizace „Black Lives Matter“ – „Na černých životech záleží“ – s paraglidingovým padákem jako symbolem svobody. Potom se na našich univerzitách objevily plakáty vyzývající ke zničení Izraele. Pak začalo drancování našich kanceláří ve městě New Yorku s výkřiky „se Židy do prdele“ a „s Izraelem do prdele“. Načež začala bojůvka na Harvardu vytvářet bezpečné prostory pro studenty podporující Hamás.

A pak, jako se po blesku ozývá hrom, vyskočila úmrtnost Židů. V Los Angeles protestující stoupenci Hamásu zavraždili devětašedesátiletého Žida za jasný hřích – mávání izraelskou vlajkou. Palcový titulek NBC ovšem sdělil    pouze: „Muž zemřel po úderu do hlavy během izraelských a palestinských demonstrací v Kalifornii“.

Levičáci bojující za „sociální spravedlnost“ – ti, kteří se nás snažili přesvědčit, že „slova znamenají násilí“ najednou jako jeden muž prohlašují, že skutečné  násilí bylo vlastně nezbytné. Že znásilňování Židovek byl legitimní odpor. Boj za svobodu.

Rektoři univerzit – kteří se vyhnuli povinnosti jasně morálně odsoudit třeba Putinovu válku proti Ukrajině – nás krmí vyhýbavými řečmi o tom, že situace je tragická a „složitá“, a jak je prý třeba chápat „obě strany. Jako kdyby mezi nevinnými civilisty a džihádisty existovala nějaká rovnocennost.

Nejděsivější ze všeho však byli mladí lidé, kteří vyhlásili podporu nikoli nevinným obětem hamásovského terorismu, nýbrž Hamásu.

Na Univerzitě George Washingtona, pár kilometrů odtud, promítali studenti na univerzitní budovy obřím písmem „Sláva našim mučedníkům“ a „Osvoboďte Palestinu od řeky až k moři“.

Na manhattanské soukromé vysoké škole Cooper Union se museli židovští studenti před bojůvkou mlátící do dveří zamknout  v knihovně.

Profesor Kolumbijské univerzity Joseph Massad prohlásil vraždění za „úžasné“. Profesor Russell Rickford (Cornellova univerzita) je prohlásil za „energizující“ a „vzrušující“.

Na Harvardu podepsalo více než třicet skupin studentů petici, která objevila způsob, jak připsat židovským obětem vinu za jejich vlastní smrt – izraelský režim je prý plně odpovědný za veškeré násilí.

Na Princetonu skandovaly stovky studentů „globalizujte intifádu“, což může znamenat jen jedno: celosvětovou honební sezónu, kde štvanou zvěří jsou Židé.

Na Newyorské univerzitě drží studenti plakáty hlásající „Ukliďte zeměkouli“ s kresbami židovských hvězd v popelnicích.

Mladí lidé, kteří jdou s dobou a uvádějí ve svých životopisech zájmena, kterými je mají ostatní oslovovat, nejenže vyřvávají hesla z kultu smrti a genocidy, nýbrž také strhávají fotografie žen a dětí vězněných v současnosti v tunelech vyhloubených pod Pásmem Gazy. A činí tak s potěšením. Smějí se. Vysmívají se devítiměsíčnímu miminku unesenému rodičům.

Tím strhávají – nebo se o to aspoň snaží – podstatu obecné lidskosti, nebo tím dokonce popírají, že vůbec došlo k zajetí nějakých rukojmí. Anebo se možná snaží vymazat památku na rukojmí, která si podle nich nezaslouží záchranu… nebo si to vlastně zasloužila.

Nebo možná – a říkám to jako matka děťátka, jehož tvář vidím ve tváři každého zajatce – se snaží strhnout Boží obraz, který je v základu našeho civilizovaného pojetí důstojnosti každého lidského života.

Kde to začalo?

Snadno lze odpovědět, že lidské bytosti povražděné sedmého října byli Židé. A že antisemitismus je nejstarší světovou nenávistí. A že se v každém pokolení objevuje někdo, kdo nás chce pozabíjet. „Snažili se nás vyhladit, nevyšlo jim to, pojďme se najíst,“ jak říká jeden starý židovský vtip.

Jenže to není úplná odpověď. Šíření antisemitismu je totiž – jako vždy – příznakem.

Pronikne-li antisemitismus z hanebné periférie na veřejnost, netýká se to Židů. Nikdy se to netýká Židů. Týká se to všech ostatních: okolní společnosti či kultury nebo dané země. Je to předběžný varovný systém – znamení, že se hroutí sama společnost. Že umírá.

Je to příznak mnohem hlubší krize – krize, která vysvětluje, jak nyní – po dvaceti a několik málo letech od 11. září – reagují vzdělaní lidé na projev surovosti: nikoli obranou civilizace, nýbrž obranou barbarství.

Před dvaceti lety jsem se začala střetávat s ideologií, která vede lidi strhávající plakáty. Před těmi dvaceti lety jsem byla studentkou vysoké školy, jež se pustila do psaní o světonázoru, který ještě neměl jméno a krčil se tehdy kdesi v koutku – a který, jak to vypadalo, se příčil všemu, čemu mne učili od dětství.

Postmodernismus a postkolonialismus vypadaly jako slovní hříčka a jako intelektuální hry – taková malá skládanka, která vám pomůže cokoli „rozložit“. Ale to, co se po čase naskytlo mému pohledu, už nemělo ambice zůstat jen nějakou akademickou „bokovkou“. Nechystalo se to na nic menšího než na rozložení naší civilizace zevnitř.

Snaží se to zvrátit samotnou představu o tom, co je správné a nesprávné.

Nahrazuje to základní ideje dobra a zla novými kategoriemi: bezmocné (dobré) a mocné (zlé). Převrací to spoustu věcí. Barvoslepost nahrazuje posedlostí rasou. Ideje identitou. Diskusi udavačstvím. Přesvědčování veřejným ostouzením. Právní řád zuřivostí luzy.

Lidé v tomto novém řádu obdrželi autoritu nikoli na základě uznání jejich talentů, těžké práce, toho, co vykonali nebo čím prospěli společnosti, nýbrž podle zvráceného měřítka definovaného radikálními ideology na základě znevýhodnění, jaká jejich skupina vytrpěla.

A tak jsem, jako ještě nedostudovaná vysokoškolačka, s hrůzou přihlížela a volala na poplach, seč mi síly stačily. Dospělí, které jsem znala, mi většinou říkali: „Ano, já vím, není to nic skvělého, ale  nebuď taková hysterka. Univerzity přece byly odjakživa semeništěm radikalismu. Až si mladí lidé najdou svou cestu do světa, jistě se tahle ideologie rozpadne“, slibovali.

Mýlili se..

Začalo to univerzitami

Během minulých dvou desetiletí jsem viděla, jak ten zvrácený světonázor pohltil všechny důležité a smysluplné instituce amerického života. Začalo to univerzitami. Pak se to z univerzit přelilo do kulturních institucí – včetně některých mně dobře známých, jako třeba The New York Times – a také do každého významnějšího muzea a dobročinné společnosti a také do médií. Uchytilo se to skoro v každé důležitější korporaci. Je to uvnitř našich škol – středních i základních.

A postihlo to i samotnou oblast práva; to pro Federalistickou společnost nebude žádným překvapením. Vidíte-li, jak na Stanfordské univerzitě ukřičeli federální soudce, vidíte tuto ideologii. Vidíte-li, jak lidé pokřikují kolem obydlí některých soudců Nejvyššího soudu, takže si tito jsou nuceni zjednat nepřetržitou ochranu, vidíte její logiku.

Tato ideologie ovládla americké instituce tak masivně, že je pro některé lidi skoro těžké ji postřehnout – protože je všude.

Ve světonázoru, který neposuzuje férovost podle příležitostí, nýbrž podle výsledků, se skrývají pro Židy očividné a zřejmé hrozby. Jestliže nevyhnutelným výsledkem zaujatosti tkvící v samotném systému je nedostatečná reprezentace, pak nadměrná reprezentace – a Židé tvoří jen dvě procenta americké populace – budí dojem, že nejde o talent nebo tvrdou práci, nýbrž o nezaslouženou výsadu. Konspirační závěr pak nemá daleko k nenávistnému vypodobnění Židů jako malé skupiny dělící se o neprávem nabytý zisk, o který oloupili vykořisťovaný svět.

Tvrzením, že zásluha a vyniknutí jsou sprostá slova, však netrpí pouze Židé. Trpí tím každý z nás. Týká se to těch snaživých z každé rasy, národnosti a třídy. Proto budí podezření například úspěšnost amerických Asiatů: procentuální zastoupení je zanedbatelné, bilance příliš vysoká… Začali jako chudí přistěhovalci, to je příliš málo. Tak komu jste všechen ten úspěch ukradli?

Dekolonizace není jen fráze. Je to vážně míněný politický názor, který slouží k ospravedlnění násilí.

Chcete-li pochopit, jak bylo možné, že vydavatel Harvard Law Review mohl fyzicky zastrašovat židovského studenta, nebo že veřejná obhájkyně práv strávila nedávno celý večer strháváním plakátů s unesenými dětmi, tedy odpověď zní: mysleli si, že je to spravedlivé.

Jejich morální kalkulace je tak surová, jak si jen lze představit: oni vidí Izraelce a Židy jako tak mocné a úspěšné „kolonizátory“, že jsou až zlí; Hamás je slabý a stigmatizovaný jako barevní lidé, a ti jsou přece dobří. Ne, vůbec nezáleží na tom, že většina Izraelců je „barevná“ (jedná se o potomky Židů ze severní Afriky a Blízkého východu) .

To mimino? Je to především kolonizátor, dítě až v druhé řadě. Ta žena unesená za účelem usmrcení? Je to smůla, že k tomu muselo dojít, ale je to bílá utlačovatelka.

Toto je ideologie vandalismu v pravém smyslu slova – Vandalové vydrancovali Řím. Je to ideologie nihilismu. Neví nic o tom, jak se staví; ví jen, jak se strhává a ničí.

A tolik, tolik… už toho strhala. Co civilizace, kterou vnímáme jako něco tak přirozeného jako kyslík? Její vybudování stojí tisíce let, tisíce podnětů k pokroku, tisíce rizik, tisíce zapomenutých obětí. Vandalové však s tím vším dokáží udělat rychlý a krátký proces.

Reagan říkával, že svoboda nikdy není od zániku vzdálena víc než o jedno pokolení. Totéž lze říci o civilizaci.

Pokud může z té noční můry, která začala sedmého října, vůbec vzejít něco dobrého, tedy to, že nás ten otřes probudil. Víme, jak je to těžké, kolik je toho v sázce. A není to teorie. Je to realita.

Co s tím?

Především: dívat se. Obnovit svou schopnost dívat se a přiměřeně rozpoznávat. Musíme se dívat, co je za hesly a propagandou, a zaostřit na to, co máme před očima.

Nejprve věnovat pozornost tomu, co se právě stalo. Na barbarství, které spáchal Hamás.

Podívat se, jakou reakci to vyvolalo. Provést inventuru, do jaké hloubky ty lži a hniloba pronikly. Jak zle na tom jsou v tomto boji síly civilizace. Jak došlo k tomu, že právě ti nejvzdělanější, s nejčistokrevnějším rodokmenem propadli takovému morálnímu zmatení.

Chceme-li svět uvidět takový, jaký je, musíme vnímat rozdíly mezi dobrým a špatným. Lepším a horším. Bolestným a bezbolestným. Bezpečím a nebezpečím. Spravedlivým a nespravedlivým. Přáteli a nepřáteli.

K tomu, abych věděla, že připoutat děti k jejich rodičům a upálit je zaživa je ryzí zlo, nepotřebuji žádný „kontext“, stejně jako nepotřebuji lekci z dějin arabsko-izraelského konfliktu, abych věděla, že izraelští Arabové, kteří toho dne zachránili spousty židovských Izraelců, jsou spravedliví.

Podívejte se na své nepřátele a na své spojence.

To říkám spíše sama sobě než vám. Mnozí z vás to bezpochyby pochopili už přede mnou. Pro mnoho lidi však, jak se zdá, nejsou přáteli a nepřáteli ti, které za ty či ony považovali před 7. říjnem. Nahlédnout, kdo jsou vaši přátelé a nepřátelé, může znamenat vzdát se lecčeho hezkého. Harvardu. Nebo klubu. Nebo vašeho předplatného New York Times… Tady se asi vlamuji do otevřených dveří…

Dochází vám to: to, že věci – to, co pro nás mívalo prestižní postavení – nejsou podstatou našeho života. Hodnotu nám nedává Harvard a Yale. Dodáváme si ji sami. A něco, co je mimo nás.

Pokud jde o rozpoznávání spojenců, uvedu jako příklad sebe. Jsem lesba, a jsem umírněně pro právo na potrat. Vím, že v tomto sále jsou někteří, podle nichž by moje manželství nemělo být legální. A to je v pořádku, protože všichni jsme Američané, kteří chtějí nižší daně.

Teď ale vážně: Jsem tu, protože vím, koho mohu v boji za Západ považovat za své spojence. A mými spojenci nejsou ti, o kterých by si někdo při pohledu na snadno dostupné, vnější známky mé identity mohl představovat, že jimi jsou. Mými spojenci jsou lidé, kteří věří, že Amerika je dobrá. Že Západ je dobrý. Že lidské bytosti – nikoli kultury! – byly stvořeny jako sobě rovné, a že mluvit o tom má podstatný význam pro to, abychom věděli, zač bojujeme. Amerika a naše hodnoty za ten boj stojí, a to je prioritou dne.

Za prvé: pátrejte po dobru

Newyorskému majiteli kavárny Aaronu Dahanovi dali všichni baristé výpověď poté, co 7. října vyvěsil z okna izraelskou vlajku a začal sponzorovat Červenou hvězdu Davidovu (Magen David Adom – izraelská obdoba Červeného kříže).

K zavření jeho podniku však nedošlo – právě naopak. Dodavatelé mu poslali zdarma celé náklady zrnkové kávy a šálků. Členové židovské komunity u něj začali zdarma pracovat na směny. Na šálek kávy stáli lidé fronty kolem bloku. Za jediný den kavárna vydělala pětadvacet tisíc dolarů!

Zrovna tento týden přicestovali do Izraele američtí kovbojové ze středozápadu a Skalistých hor: jejich cílem je pomoci na polích a s dobytkem izraelských farmářů zabitých během minulého měsíce. Jaký protiklad vůči falešné „solidaritě“ s Hamásem, kterou vidíme na našich univerzitách a v centrech měst! Toto je podstata Západu: svobodné společnosti musí držet pospolu.

Neznamená to – jak řekl myslím James Woolsey – přesně, že jsme teď všichni Židé. Platí i opak: Izrael je zrcadlem Západu a Spojených států, jejichž zakladatelé viděli svou obdobu v biblickém národě; odtud vzešla i inspirace moderních sionistů, jejichž truchlící potomci dnes vzhlížejí k Americe – s vděčností, ale i se znepokojením, protože vnímají, že je před nimi boj na dvou frontách.

Za druhé: musíte si vynutit platnost právního řádu.

Vlna zvolených tzv. „progresivních prokurátorů“ prokazatelně vedla k obrovskému ohrožení právních norem a pořádku v městech po celé Americe. Ukazuje se, že nevynucování práva nesnižuje zločinnost. Zvyšuje ji.

Není náhoda, že mnoho právě těch aktivistů, kteří naléhali na zrušení policie, nyní veřejně obtěžuje Židy. Každému je třeba stejné ochrany – nejen před zneužitím zákona, nýbrž i před silami vyvolávajícími chaos a násilí. Během uplynulých deseti let došlo v Brooklynu k ostudnému počtu násilných útoků na ortodoxní Židy, které byly správně identifikovány jako zločiny z nenávisti. Jde však i o obyčejné zločiny, k nimž by, ať už je jejich motivace jakákoli, při dodržování zákona pravděpodobně docházelo mnohem méně.

Maskovat se při protestech je v mnoha státech nezákonné, aby se z toho nestal pokus o hromadné zastrašování po vzoru Ku-klux-klanu. Inu, možná je to dobrý nápad, možná špatný. V nedaleké Virginii však ten zákaz náhodou platí. Přesto – jak nedávno zdůraznil David Bernstein v blogu Eugena Volokha – byli v areálu Fairfax (původním areálu Univerzity George Masona, kde je nyní její hlavní středisko základního výzkumu – pozn. překl.) při nedávném shromáždění „Studenti za spravedlnost v Palestině“ skoro všichni protestující maskováni a zahaleni. Byli za porušení zákona potrestáni? Mám podezření, že ne, to bychom se o tom byli dočetli.

Kdyby účastníci těchto shromáždění své tváře neskrývali, nedávaly by ty sešlosti tak snadno podnět k vypuknutí násilí. Nedovolte tedy, aby se tento zákon – ani žádné jiné – vynucoval jen výběrově. Nemohou-li si tak počínat zastánci nadřazenosti bělochů, mělo by to platit i pro Antifu nebo pro sympatizanty Hamásu.

Za třetí: už žádné měření dvojím metrem při slovních projevech.

Pro veřejné univerzity platí ústavní zákaz omezování svobody projevu na základě jeho obsahu. Právě toho se však dopouštějí.

Zeptejte se kteréhokoli konzervativce – pár jich teď znám –, který se pokusil promluvit na některé veřejné univerzitě, načež mu napařili „bezpečnostní poplatek“ nebo jeho projev jakoby nic přesunuli z univerzitního areálu do nějaké malé místnosti, kam se vejde jen nepatrně posluchačů… zeptejte se, zda veřejné univerzity kvůli obsahu promluv neomezují svobodu projevu.

Soukromým univerzitám zákon omezování projevu dovoluje. Nesmějí si však omezení vynucovat diskriminačním způsobem. Jenže to dělají.

Například právnická fakulta na Yale. V roce 2021 pozval student práv Trent Colbert kolegy ze studií do svého „doupěte“ na „oslavu dne Ústavy“, který pořádaly Federalistická společnost a Sdružení studentů práv z řad domorodých Američanů. Trvalo pouhých dvanáct hodin, než byl obviněn z diskriminace. Colberta si předvolali na kobereček a pohrozili mu, že pokud nepodepíše omluvu, kterou sepsali jeho jménem, bude ze studia vyloučen. Děkanka právnické fakulty také zaštítila svou autoritou prohlášení, v němž odsoudila Colbertův jazyk. Proč? Protože termín „doupě“ prý podle některých stížností vyvolává rasistické asociace s domy, kde se užívá kokain. (V originále „trap house“ – skutečně se jedná o místa prodeje a konzumace drog, nicméně v daném kontextu jde zjevně o nadsázku… – pozn. red.)

Když ale několik týdnů po útocích Hamásu oné děkance napsali židovští studenti a podrobně popsali, jakého antisemitského vitriolu se jin dostalo, obdrželi od jejího zástupce konvenční odpověď, v níž byli odkázáni na služby studentské svépomoci.

S jistými studenty se jedná v rukavičkách jako s mrňaty. Jiní musí od spolužáků a profesorů spolknout kdejaký myslitelný projev nenávisti. Univerzity se snaží získat si oblibu přednáškami, kterým dávají přednost, a rasovými hierarchiemi, které zavedly. Je to sprostá hra a měly by za ni být hnány k odpovědnosti.

Za čtvrté: bojujte, bojujte, bojujte!

Studujete-li dějiny a sledujete, kde stáli Židé – jak se jim dařilo lépe, ale obvykle hůř – pochopíte, jak si stojí kultura, země a civilizace. Zda je na cestě vzhůru, nebo na cestě dolů. Zda své svobody rozšiřuje, nebo zda je omezuje.

Kde kvete svoboda, kvetou Židé. Kde se oslavuje rozmanitost, jsou Židé oslavováni. Kde se svobodě myšlení, víry a projevu dostává ochrany, existuje tendence i k ochraně Židů. A kde se takové ctnosti považují za hrozby, bude se i na Židy hledět stejným způsobem.

Nic však není zaručené. Správné ideje se neprosadí vlastní silou. Potřebují hlas. Potřebují zástupce.

Je načase hájit naše hodnoty – hodnoty, které učinily tuto zemi nejsvobodnější, nejsnášenlivější společností ve světových dějinách – bez rozpaků a omluv.

Levicový intelektuál Sidney Hook, který se rozešel s komunisty a své paměti nazval Out of Step (Vybočit z řady), měl ve zvyku naléhat na lidi kolem sebe, aby „stále reagovali nebo si stěžovali“ a nepřipustili tak situaci, kdy se klamu nikdo nepostaví na odpor,

Příliš mnoho jsme toho nechali bez odporu. Tváří v tvář nečinnosti se vinou strachu nebo zdvořilosti rozšířilo příliš mnoho lží. Už ani jednu!

Tvořte budoucnost!

Nesedět v pátek při slunce západu u šabatové večeře je pro mne něčím velice neobvyklým. Doufám tedy, že mi dovolíte zakončit malým citátem z Tóry. Zítra budeme v synagoze číst úsek z První knihy Mojžíšovy, kde Abrahamova manželka Sára umírá ve zralém stáří – ve věku sto dvaceti sedmi let. V Bibli čteme, že zemřela v Kirjat-arbě – nynějším Hebronu – v kenaanské zemi. Čteme, že po jejím odchodu „Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji“.

A hned další verš pokračuje slovy: „Pak od zemřelé vstal a promluvil k Chetejcům: ‚Jsem tu u vás host a přistěhovalec. Dejte mi u vás do vlastnictví hrob, kam bych zemřelou pohřbil.‘“

Takže tím prvním, co dělá Abraham, je koupě pozemku pro pohřbívání, a tím druhým nalezení manželky pro Izáka.

Zesnulý velký rabi Jonathan Sacks, kterého znát bylo pro mne požehnáním, nám o tomto sledu událostí říká: „Abraham slyšel, jak na něj volá budoucnost. Sára zemřela. Izák neměl manželku. Abraham neměl půdu ani vnoučata. Nevolal v hněvu ani v úzkosti k Bohu. Místo toho slyšel, jak mu tichý, nepatrný hlas říká: Další krok závisí na tobě. Musíte vytvořit budoucnost, kterou já naplním svým duchem. Tímto způsobem Abraham přežil svůj otřes i zármutek.“

Takto přežila celá pokolení Židů. Tak přežijeme i my všichni.

Je pro mne velikou ctí být zde a hovořit na tomto místě na počest někoho, kdo se odvážně zastával věcí, na nichž záleží nejvíc, a koho zavraždili nepřátelé všeho, zač my bojujeme.

Její památka ať se stane požehnáním. Pro mne jím je.

Mluví-li tradiční Židé o zavražděné, užívají dalšího výroku: Hašem jikom dama. Pomstiž Bůh její smrt.

Odplatu necháváme na Bohu. Boj však náleží nám všem. Zvláště jde-li o něco tak cenného, že má smysl za to bojovat.

O Barbaře její manžel Ted jednou řekl, že „Barbara byla Barbarou, protože jí Amerika – tak, jako žádné místo na světě – dala prostor, svobodu, kyslík, povzbuzení i inspiraci, aby mohla být, čímkoli být chtěla“.

Neexistuje žádné místo jako tato země. A není žádné další Ameriky, k níž by bylo možno se utéci, pokud tato jediná selže.

Povstaňme tedy. Povstaňme a bojujme za naši budoucnost. Je to náš životní boj – a boj za život každého z nás.

Originál zde