Když dáváte lidem humor, a oni vám vrací smích, je svět hezčí pro všechny

SU/PETR JABLONSKÝ

Martina: Jsem ráda, že vás tady mám, protože 2. ledna potřebujeme, abyste nám do toho nového roku řekl: „Šup, šup, běžte do toho s radostí a se smíchem.“ Řekněte mi, musíte se do smíchu a do radosti často nutit?

Petr Jablonský: Ne, myslím, že to je lék na všechno. Když se člověk na problémy podívá s nadhledem, tak myslím, že je to ta nejlepší volba, protože kdybychom to nedělali, tak se někdy zblázníme. A lidi v poslední době – mám pocit – ještě víc humor kvitují, možná i satiru, když se člověk dívá na problémy politického rázu prostě okem humoristy. Lidi to mají rádi, já to mám rád taky, protože co jiného s tím můžete dělat?

Martina: Než se smát. Slova Bertolta Brechta jsou poměrně silná, výstižná. Jak to vidíte vy? Žijeme teď v zemi, kde se humor nevyskytuje, nebo v zemi, kde je humor ale opravdu potřeba?

Petr Jablonský: Hlavně v zemi, kde je humor opravdu potřeba. A myslím, že se naštěstí vyskytuje, ale je potřeba ho trošku hledat, protože ten humor, který se dneska dělá – musím říct – mě často moc nebaví, je to moc prvoplánová zábava, a já jsem přece jenom vyrostl na klasicích, na těch komicích, kteří měli všechno vypointovaný, každá druhá věta byl fór, pointa, a podobně. Stejně tak je to s improvizací. A tak jsem se učil od Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, a tak dále, scénky Felixe Holzmana, nebo Werich, a tak dále. Prostě to je úplně někde jinde. Takže já bych spíš řekl, že se dneska malinko těžko hledá ta kvalita.

Martina: To znamená, že nám humor hrubne? Nebo ztrácí pointu? Co se s ním děje?

Petr Jablonský: Vlastně obojí. Hodně hrubne, ztrácí pointy, je to založený na laciných záležitostech. Já mám prostě rád, a myslím, že v tom není puritánství, jakože bychom si řekli, že sprosté slovo do veřejného prostoru nepatří, to určitě ne – koneckonců i Cimrmani říkali, že když slovo „prdel“ má být ve hře jednou, tak je dobře, když tam zazní, protože když tam nezazní, pokud to vypointujeme tím, že na závěr dáme nějakou vulgaritu, tak to nebude mít ten účinek. Takže o tom to není. Prostě mi to často přijde nepřipravený, i improvizace. Tedy to, co se dneska vydává za improvizaci, mě to moc nebaví.

Martina: Petře Jablonský, vy jste začínal v devadesátkách, vy jste mlád, takže…

Petr Jablonský: No, tak mlád…

Martina: V devadesátkách jste si to oťukával. Já jsem se v té době bála – ze začátku – že satira najednou úplně zmizí, protože zatímco předtím jsme si pořád dělali legraci z komunistů, byly to Dikobrazy a podobně, tak potom všichni měli politiky rádi, a tak je oprašovali, že si z nich nechtěli dělat legraci. Myslíte, že devadesátky byly dobré období pro humor?

Petr Jablonský: Devadesátky byly skvělé období pro humor, humor se probudil, a vlastně to byla pro mě trošku inspirace, protože v době, kdy padl komunismus, rok 89, 90, tak mně bylo 10, 11 let, a najednou se smělo dělat si legraci i z politiků, a kdo neměl doma kazetu kolegy Izera, tak byl vlastně mimo – a my jsme ji měli taky, samozřejmě – a já jsem vlastně začal dělat už i politiky, už jako desetiletý, jedenáctiletý, kluk a už jako kluk jsem se o politiku zajímal. A myslím si, že bylo fajn, že skutečně doba byla otevřená humoru, a byla svobodná, takže člověk se skutečně mohl vyjádřit, nemusela jste přemýšlet, jestli náhodou někoho neurazíte, nebo jestli bude problém, nebo jestli s tím nebude mít problém někdo v televizní hierarchii. Přitom byly krásné pořady, třeba Česká soda, to je zcela úžasná záležitost, u které by dneska třetina neprošla, což říkal Petr Čtvrtníček, že už to nechce dělat, protože by mu dneska neprošla ani třetina věcí. Což chápu.

Cenzura je dnes automatická. Když chcete něco sdílet ve veřejném prostoru, tak vás kontrolují roboti.

Martina: A jak je toto možné? Jak je možné, že jsme si jednou nastavili takovou autocenzuru a cenzuru humoru, že už se nemůžeme smát věcem, ze kterých stydne krev v žilách? Protože na tom byla Česká soda postavena, na balancování na hraně, a místy za hranou.

Petr Jablonský: Samozřejmě, a o tom to trošku je. Když děláte humor, tak se prostě často stane, že se můžete někoho dotknout, nebo někoho urazit. Ale vším. Někdo říká: „Nemůžeme si dělat legraci ze smrti, nemůžeme si dělat legraci z nemocí“. Někdo řekne: „Nemůžeme si dělat legraci z politiky“, každý má nějaký názor, a když se budeme každému takhle přizpůsobovat, abychom náhodou někoho neurazili, tak nemůžeme dělat humor. To už potom budeme opravdu bez humoru.

Koneckonců, když vezmeme, že humor třeba vychází z grotesky, tak vždyť to bylo o tom. Protože groteska byla o tom, že s sebou plácnete na ulici. Takže devadesátky byly v tomhle fajn, že se smělo, a i když politici občas skřípali zuby, tak to prostě prošlo. Dneska se každý bojí, a dá se říct, že kde cenzura není, tak je vlastně automatická, protože když chcete něco sdílet ve veřejným prostoru, tak už vás kontrolují roboti. Takže máte text, a oni vám třeba řeknou: „My bychom i toto pustili, ale na YouTube, nebo někam, nám nepustí robot, protože tam je třeba nějaké slovo nevhodné – nedej bože. Dneska už pomalu nemůžete říct „černoch“ – je to nevhodné.

Martina: Tak si ještě představte, co bylo v České sodě, třeba jak maminka strčí černouška do vany, vytáhne blonďáčka a řekne: „Prací prášek Árijec.“ To byste dneska bručel, až byste byl černý.

Petr Jablonský: Ano, to je pravda – to byste neměla říkat, nebo vás taky zavřou, jo. Takže já si vážím každého ostrůvku svobody. Samozřejmě jsou takové ostrůvky, a já jsem rád, že už nějakých hodně pár let, s určitými přestávkami, pracuji třeba pro rádio Frekvence 1. Když jsem tam nastupoval, v době kolem roku 2000, tak mi řekli: „Šijte do nich. Když něco, tak my se za vás postavíme.“

Martina: A to už neplatí?

Petr Jablonský: Já bych řekl, že platí, že mi skutečně dávají svobodu. Já tedy samozřejmě mám určitou autocenzuru, ale spíš ve smyslu, aby to nebylo přes čáru za mě.

Martina: Aby to bylo vkusné? Nebo abyste si přeci jenom nenaběhl?

Petr Jablonský: Ne, ne. Myslím tím, právě jak říkám, abych zůstal tak nějak ve vkusu. Vedení je tam – teď už vlastně třetí – a musím říct, že pořád to tam je. A toho si cením. Stejně tak, jako teď děláme pořad na Extra.cz, který se jmenuje: To byl zase týden. A tam každý týden děláme nějakého politika, někdy i nějakého umělce, nebo někoho z veřejného prostoru, kdo se vyjadřuje, glosuje události posledních dní. A taky se to drží. Musíme si dávat pozor na toho robota, aby nám to pustil – tomu se nevyhneme, ale….

Martina: Takže určitá autocenzura tam samozřejmě funguje, takže víte, že určitá slova se nesmí říct. Ale řekněte mi, jak se dělá humor, když nesmíte urazit žádnou menšinu, žádné náboženství, nesmíte urazit ženy, nesmíte urazit blondýnky…?

Petr Jablonský: Já se to snažím dělat tak, že když to potřebuji, tak ten vtip udělám jako nějakou obezličkou, ale vlastně je to o tom, co mám vlastně rád. To není humor napřímo, na první dobrou, první signální, ale člověk si to v tom musí najít. Vlastně to dělali naši rodičové za komunismu: Prostě někdy to ani ti soudruzi „nevyčekovali“.

Martina: Dostáváme se opět mezi řádky.

Petr Jablonský: Jo, mezi řádky, lidi si to našli, lidi to pochopili, a je to vlastně o to cennější. Je pravda, že když jsem mluvil o tom nepříjemném robotovi, tak nevím, když budu dělat Okamuru, řekněme, a budu si chtít, řekněme, udělat legraci z toho, že třeba některé jeho názory jsou, řekněme, trošku za hranou. A já si myslím, že s každým politikem se dá v něčem souhlasit, třeba i s panem Okamurou. Ale pokud chceme udělat parodii na Okamuru, a používat jeho slovník – nebo naopak tak, že humor vzniká, když to celý převrátíte, když to uděláte ad absurdum – což znamená, že používáte slova, která se nehodí, třeba „černoch“, tak ten robot vám je nevezme, přestože vy si z toho vlastně chcete udělat legraci, a chcete ho shodit. Ale ten robot to neví. On si myslí, že to děláte proto, abyste uškodil naší krásné vlasti a abyste prostě v lidech zasel sémě rasismu a xenofobie.

Martina: Ale neuráží vás to, že vám váš humor, vaše nápady, cenzuruje robot?

Petr Jablonský: Tak samozřejmě. Ale co s tím můžete dělat?

Martina: To si nesmíte říkat. A kdybyste mi teď měl ukázat třeba pana Okamuru, toho už jsem od vás dlouho neslyšela. Dáte ho hned?

Petr Jablonský: Tak samozřejmě. (Napodobuje Tomia Okamuru) Klidně mohu říct, jestli tady na vašem rádiu mohu svobodně promluvit, tak samozřejmě není žádný problém, a protože tady mohu, tak mohu promluvit o migrantech, protože to je naše zásadní téma. Takže prosím vás, já bych chtěl hlavně říct, a to je hlavní teze, že Nobelovu cenu za mír by mělo dostat to Středozemní moře, protože přijalo nejvíce migrantů.

Často vidím komentář: Je to výborné, ale bohužel to není moc k smíchu, protože je to pravda

Martina: To byl šrapnel. Jak se říká v Cimrmanech: „To byl šrapnel, Hlaváčku.“ Nestane se vám někdy, že chcete říct Okamuru, a vlítne vám tam někdo jiný? Že zkrátka nastavení hlasivek, nastavení úst, že to všechno najednou nezapadne?

Petr Jablonský: To se nestává, protože v okamžiku, kdy se soustředím na daného člověka, tak se jím na chvilku stanu, a snažím se v něm přemýšlet. Vlastně je to role. Takže v tom okamžiku to přepne samo, protože to je jenom řemeslná technika.

Martina: Hodiny tréninku.

Petr Jablonský: Hodiny tréninku. A když už si potom řeknu: „Jo, tak tahle s tím už můžu jít ven“ a dál cvičíte hlas, tak už není důvod, proč by se tak stalo.

Martina: Já jsem vám na to moc času nedala, přesto tam pan Okamura vlítl hned. Ale řekněte mi, když se potkáváte s politiky, určitě na ně narážíte ve studiu a podobně – jsou vtipní? Umožňují, abyste si z nich dělal legraci? Nebo už to…

Petr Jablonský: Často dneska legraci dělají za nás.

Martina: Ale oni nechtějí.

Petr Jablonský: Potěšil mě jeden divák, který asi viděl pár věcí, co jsem dělal, a pod facebookový účet pana premiéra Fialy, napsal: „Pane Jablonský, já vám mockrát děkuji. Už jsem si myslel, že je to opravdový premiér naší země, skutečný premiér.“ Tak to někdy opravdu ulehčuje práci natolik, že člověk ani nemusí nic moc vymýšlet – je to tak absurdní. Teď pan premiér po letech zjistí, že byl venku, a tam je normálně levněji, a výhodnější zboží, a von to předestře národu, a nikdo neví, proč to dělá. Ale to vám tady, pane premiére, říkáme, nebo to už je ve veřejném prostoru známé několik let, a vy jste tady od toho, abyste s tím případně něco dělal. Tak to jsou neskutečný záležitosti.

Je pravda, že jsem třeba zažil na Frekvenci 1 speciál s Milošem Zemanem. A pamatuji si, že dramaturg, který to připravoval, mi jednou volal a říkal: „Viděl jsi, jak spálil ty trenýrky na Hradě? Hele, my už ho nepředstihneme, to už je zbytečný dělat nějakou satiru.“ Takže takhle jsme s tím skončili, protože někteří politici už nás prostě dokážou předběhnout.

Martina: Už vám takzvaně lezou do zelí.

Petr Jablonský: Tak někdy pomůžou. Často je komentář: „Je to výborné, ale bohužel to není moc k smíchu, protože je to pravda.“ Ale pořád se snažím z toho nějaký humor vykřesat, když to jde.

Martina: Já si vzpomínám, jak v devadesátkách byli politici vstřícní, uměli si i ze sebe udělat legraci, a kdykoli přišel do televize Jiří Dienstbier starší, starý pán, tak vždycky, i když jsme měli do vysílání třeba dvacet vteřin, řekl: „Martino, musím vám říct nový vtip.“ A vždycky mi ho řekl. A úplně poslední vtip si pamatuji dodnes, protože už se opravdu blížil rozhovor, zprávy, a on mi říká: „Martino, víte, jaký je rozdíl mezi českým a polským politikem?“ A já mu říkám: „Nevím pane – tehdy byl asi ministr.“ A on mi říkal: „Ten, že český, než namočí do dřezu, vyndá nádobí.“ A v tu chvíli už šla znělka, a už jsme šli do vysílání. A já jsem to po letech řekla jeho synovi, který je také politikem, a říkala jsem mu, že tatínek byl takto vtipný a že mě takto vždycky častoval, a jeho syn mi řekl vtip, který nebyl vtipný.

Petr Jablonský: Nevíte to.

Martina: Tento syn byl zapomenutelný, jako ten vtip. Tak se chci zeptat: Co je vlastně ideální podhoubí pro vznik humoru? Protože by se mohlo zdát, že čím hůře ve společnosti, tak tím pro humoristu lépe.

Petr Jablonský: Na jednu stranu ano. Satiru dělám rád, a rád využívám hlasy – dávám je do absurdních situací, a podobně. Ale jak tomu mám rozumět? Jestli je to dobře?

Martina: Já si myslím, že pro komika vašeho typu – v případě, že by tady byla demokracie, pořádek, slušní politici, slušní lidé, všechno by to klapalo – tak byste se musel přeškolit třeba na myslivce. Nebo tak.

Petr Jablonský: Tak v tom případě bych to nedělal, pokud by to nebylo zapotřebí. Já jsem vždycky měl takový přetlak – když třeba vidím, že se děje nějaká nespravedlnost, já jsem typická Váha – tak na to potřebuji nějakým způsobem reagovat, a potřebuji to sdělit. A je to terapie tím, že to člověk dá ven, a jsem rád, že mi to diváci a posluchači dávají zpátky a říkají, že je úžasný, že to řeknu za ně. A kdybychom byli v úžasné zemi, kde by bylo všechno v pořádku, tak budu prostě těmi hlasy říkat vtipy, a budu je třeba používat jinak, budu dělat úplně jinou práci. Nevím. Každopádně určitě pro ten humor, co dělám, jsou pochopitelně situace – jak jsem zmínil pana premiéra s nutellou – samy o sobě nahrávka na smeč, a to taková, že se to nedalo opomenout. Naštěstí se u nás pořád děje něco absurdního, takže se s tím dá pořád pracovat.

Martina: Když jsem dělala před časem na Slovensku rozhovor s Milanem Markovičem, tak říkal, že je prvním zakázaným porevolučním komikem.

Petr Jablonský: Ten byl úžasný, Markovič. Toho si taky pamatuji.

Pokud novináři, nebo i kulturní fronta, fandí nějaké straně, a komik z opačné strany barikády je v menšině, tak ho malinko udupou

Martina: Pořád ještě je – ale my tady o něm v Česku příliš neslýcháme, a možná ani na Slovensku – ale má svoji show. Řekněte mi, znáte nějakého dalšího zakázaného humoristu?

Petr Jablonský: Dneska se tomu vlastně těžko dá říct „zakázaný“. Někteří humoristé prostě jakoby tak nějak sejdou z očí, z mysli, a takhle, ale nedá se úplně někoho zakázat. To si zase nemyslím. Ale třeba někdo není tak úplně chtěný, řekněme – že prostě někde uděláte nějakou botu, a pořadatelé si pak řeknou… Nebo nevím, nerozumím tomu.

Martina: Co je pro komika „bota“?

Petr Jablonský: Já si myslím, že v tomto případě je to něco, co ve společnosti rezonuje negativně v bublině, ve které se třeba daný komik pohybuje. Nevím. To znamená, že hodně o tom rozhodují média, o tom, co bude venku, co nebude venku. Koneckonců je pravda, že některým kauzám se věnuje mnohem větší pozornost než jiným kauzám, a já jsem pro, aby se všem věnovala stejná pozornost. Takže když tady máme Čapí hnízdo, tak stejně tak jako Čapímu hnízdu by se novináři měli věnovat třeba kauze Dozimetr. A je pravda, že to je natolik zajímavá kauza, že by se jí šlo věnovat. A oni se jí až tolik nevěnují. A pokud tedy novináři třeba fandí – nebo třeba i kulturní fronta – fandí nějaké straně, a komik z opačné strany barikády je v menšině, tak oni ho trošku malinko udupou. Takže to myslím, že se dít může.

Martina: A vy jste se jako komik třeba Dozimetru věnoval?

Petr Jablonský: Já jsem se věnoval, a vždycky se věnuji tomu, co lidé oceňují. Je pravda, že v době, kdy to tady Andrej Babiš řídil v covidu – best of covid – a řídil tady vir, a podobně, tak jsem dělal Andreje, a lidi mi taky psali: „Vy děláte jenom Babiše, jste zaujatý.“ A teď mi zase píšou, že furt dělám Fialu, že si to nezaslouží, že dělá jenom to nejlepší. Ale na druhou stranu už je spousta posluchačů a diváků, kteří si všimli, že skutečně nikoho nešetřím. A to neznamená, když teď zrovna dělám humor, který ukáže na něco, co dělá premiér Fiala, nebo pan prezident Pavel, že fandím Babišovi. Tak to prostě vůbec není.

Dobrý příklad je, když jsem před rokem a půl dělal u Honzy Dědka pohádku, politickou pohádku, kde jsou zástupci ze všech možných stran, zleva, zprava, všichni tam mají svou roli – pohádka O perníkové chaloupce. A je neuvěřitelné – a mě to hrozně těší – že to vzniklo narychlo, napsal jsme to přes noc, a druhý den jsme to natočili s diváky na zámku v Nelahozevsi. A mělo to velký úspěch, má to neskutečný čísla na internetu: A co je neuvěřitelné, co mě překvapilo, že v komentářích pod tím – je jich tam nesmírná spousta – není snad jediný hejt, protože všichni oceňují, že vedle Babiše je tam Fiala, vedle Okamury je tam Zeman, a všichni.

Martina: Padni, komu padni.

Petr Jablonský: Padni, komu padni. A to lidé oceňují. A já si trošku na této nestrannosti zakládám, protože si myslím, že rozhodně nikdo není ani svatý, a nikdo není ani ďábel – prostě dělají politiku. Vždyť oni se koneckonců znají, oni si většinou tykají. Já jsem jednou dělal nachytávku, kdy jsem jako Miloš Zeman zavolal z redakce Blesku Miroslavu Kalouskovi, a Zeman mu říká: „Teď jsem viděl film o prezidentské volbě, a jak jste se tam o mně vyjadřoval, pane Kalousku.“ Kalousek tam řekl nějakou větu – kamery a mikrofony to zachytily – něco jako: „Já se z toho vožralýho prasete nezblázním.“ Něco takovýho tam řekl. A von mu to volal. A Kalousek říkal: „Ale vždyť já už se stavím do pozoru, pane prezidente.“ A já jsem si nejdřív myslel, že se nechytá, že to prokouknul, ale najednou pan Kalousek říká: „Ale teď vážně, Miloši, ty vole, vždyť tam byly kamery, to byla prostě vypjatá situace, přece bys nebyl tak malichernej.“ Tak já jsem nejdřív zjistil, že si tykají, Kalousek se Zemanem si evidentně tykají, protože to bylo opravdu niterné. Kalousek se najednou začal Milošovi svým způsobem omlouvat. A já, jako Miloš Zeman, jsem říkal: „No tak dobrý, Mirku, zapijeme to, a všechno dobrý, kdybys měl cestu, já jsem teďko v Holešovicích, tak že bys přijel na panáka.“ A on říkal: „Já teď jedu na nějakej blbej mítink, ale až pojedu zpátky. Dej někomu telefon – nepodezřívám tě, že umíš napsat SMSku – já se tam zastavim.“ Bylo to krásný, odsýpalo to, přirozený rozhovor. Pak jsem volal zpátky panu Kalouskovi, že to nebyl prezident, že jsem to byl já, a tam bylo asi deset vteřin ticho, a pan Kalousek říkal: A já jsem to samozřejmě objevil: Já jsem ihned poznal, že to je fejk: Jsem pro každou legraci. V pohodě.

Martina: To si ale občas musíte – když to tak pozorujete, posloucháte – musíte říct: Kam já se na vás všechny hrabu.

Petr Jablonský: Opravdu někdy zjišťuji neskutečné záležitosti.

Martina: To jsem samozřejmě nemyslela pejorativně vůči vám, ale tak, že občas skutečně život a politici píší neuvěřitelné skeče.

Petr Jablonský: Je to přesně tak.

Martina: Povězte mi, když máme druhého ledna, začíná nový rok, člověk má tendenci k předsevzetím: Děláte to také?

Petr Jablonský: No, vesměs to, takhle nedělám, protože když si dám předsevzetí, nebo se k něčemu rozhodnu, tak si sám před sebou nechci dělat z úst trhací kalendář. Když se k něčemu rozhodnu – není to rozhodně až na Silvestra. Já bych si na příští rok mohl něco předsevzít, ale musím mít pocit, že to opravdu chci zvládnout, abych si za čtrnáct dní, 15. ledna, neřekl: „Já na to kašlu.“ Ale nicméně, teď takový předsevzetí trošku mám, ale to nebudu říkat. Víte co, to se jako nevyplácí – veřejně to říkat. Chci si to nechat pro sebe. Ale dal jsem si, no.

V devadesátkách měli lidé v politice mnohem víc jasno – pravolevé dělení, a jediný nepřítel byl komunista. Humor měl jasné mantinely. Dnes, když děláte humor, můžete urazit nějakou skupinu.

Martina: Ale nějaká předsevzetí bychom mohli zkusit fabulovat. Jaké předsevzetí do nového roku si myslíte, že by si dali naši tři prezidenti, to znamená: Václav Klaus, Miloš Zeman a současný Petr Pavel? Dokázal byste to teď? Všecky tři?

Petr Jablonský: (Napodobuje Václava Klause) Tak já, paní Kociánová, si myslím, že si rozhodně žádná předsevzetí dávat nemusím, protože já jsem já. Víte, já jsem nikdy nedělal nic špatně, vždycky jsem všechno dělal podle nejlepšího vědomí a svědomí, protože to bylo moje vědomí a svědomí. Takže já si nemusím předsevzít vůbec nic. Zato občané, politici, novináři, ti by si měli předsevzít, že by mě měli více zvát do rozhovorů. Nechci vám radit, paní Kociánová, dlouho jsem nikde nebyl.

(Napodobuje Miloše Zemana) No, milý Václave, já osobně bych nebyl vůči své osobě až tak zaujatý. Podívejte se, mně je jasné, že občané, kteří mě dobře znají, vědí, že si rád přihnu nějakého toho alkoholického nápoje, ale zároveň si určitě všimli, že jsem si dal předsevzetí, že to omezím. No, a jsem opět štrajk, a myslím, že budu moci splnit předsevzetí, které jsem si dal, a to, že nebudu pít alkoholické nápoje. A když budu mít chuť dát si nějakého panáka, dám si místo panáka raději jablko. I když je to trochu těžký, sežrat každý den 60 jablek.

(Napodobuje Petra Pavla) Tak já myslím, že důležité je, dámy a pánové, aby byl řád a pořádek. A to bylo moje předsevzetí vždycky. Myslím si, že každý člověk by řád a pořádek měl mít v sobě. Já samozřejmě vím, že jsem minulý rok trošku zhřešil, a jel jsem například bez helmy. Takže nebudu jezdit bez helmy, protože je to nebezpečné, a byla by velká škoda, kdyby moje hlava utrpěla nějaké zranění. Nevím, proč někteří občané říkají, že by vůbec nepoznali změnu, kdybych hlavu neměl – tomu nerozumím. Ale přeji všem občanům, aby příští rok strávili v klidu a v pokoji, v řádu a disciplíně. Děkuji vám.

Tak možná tak.

Martina: Moje gratulace putuje k vám, Petře Jablonský. Povězte mi, když sledujete politiky, když sledujete jejich výroky, jejich kauzy, máte někdy nervy z toho, že se do politiky dostane někdo, kdo má tak banální hlas, že je vlastně nekarikovatelný?

Petr Jablonský: Samozřejmě, i to se stává, a stalo se to. Stalo se to za Sobotkovy vlády, kdy pan Sobotka byl prakticky neimitovatelný, a musel jsem z toho nějak bruslit. Ale řekl bych, že to není úplně nejdůležitější. Myslím, že důležitý je, aby člověk z každýho spektra politiky, jestli to vůbec dneska jde dělit na levo, pravo, ono se to tak různě…

Martina: Ono se nám to tak nějak – slilo.

Petr Jablonský: Vlastně když bych se ještě vrátil, tak vy jste říkala, že v devadesátkách to bylo o tom, že lidé měli v politice mnohem víc jasno – pravolevé dělení. A vlastně i před tím byl jeden jediný nepřítel, a to byl komunista. Takže jako by v podstatě měl humor jasné mantinely. A dneska, když děláte humor, tak můžete nějakou větší skupinu nějak urazit, protože už to není o tom, že lid má svého jednoho nepřítele – už se to vlastně ani nedělí na pravolevé spektrum – takže je to hrozně náročné. To jen abych se k tomu vrátil. Ale když máte ze spektra každý někoho, tak se to dá vždycky ňák udělat. Řemeslo, který dělám, je jenom nástroj. Jenom nástroj k tomu, aby člověk mohl třeba zkarikovat politika v určitý situaci. A když nemám toho, tak si vezmu jiného, a udělám to jinak.

Martina: Mně občas lidé říkají, že mě litují, protože musím neustále sledovat politické dění, naše, světové. Ale vy jste na tom možná ještě hůř.

Petr Jablonský: Já sleduji politiku opravdu, dá se říct, od raného věku, od malička skoro, a mě to neobtěžuje. Musím říct, že mě to poměrně baví, a někdy člověku až zatrne, když se dějí věci, který… A já moc nezapomínám, pamatuji si věci, takže si říkám: „Tato kauza úplně utichla, najednou nic, jako kdyby se nic nestalo, a ti lidé nechodí kanály, jako myslím, že na západ od nás je to tak minimálně, že když se stane nějaký průšvih, že se někomu na něco přijde, tak člověk prostě zmizí, na nějakou dobu zmizí do vězení. A tady mám pocit, že každému projde všechno.

Ale nicméně politiku sleduji. Třeba když byla prezidentská volba, tak jsem sledoval pana Pavla – a já už tušil, že to tak dopadne – takže se mě lidé už ptali, kdy budu Pavla dělat, a já říkám: „Tak sleduji to.“ Takže každou prezidentskou debatu jsem trošku nasával. A mě to neobtěžovalo, a bylo to docela i zábavné – Andrej Babiš versus Petr Pavel. To bylo docela zábavný. Takže mně to nevadí. Ale je to možná o úhlu pohledu. Já se fakt snažím, už dávno si věci neidealizuji, takže nejsem zklamaný. Spíš vždy říkám: „Dám ti šanci, ale nečekám od tebe žádný zázraky.“ Takže mě politik může jenom příjemně překvapit.

Martina: Koho v politice postrádáte hlasově, protože byl tak dobrý? Mimo jiné, devadesátky se nám řečovými vadami jenom hemžily, a ty jsou na imitování velmi vděčné. Tak kdo vám chybí, protože to byla záruka?

Petr Jablonský: Tak chybí. Samozřejmě jich bylo spousta: Václav Havel byl jeden z prvních hlasů, a vlastně první polistopadový politik, že. On měl i dobré dýchání, a podobně.

Martina: Mlasky.

Petr Jablonský: Samozřejmě. Tak to jsou klasici – ti nám zůstali: Spíš bych řekl, že mi chybí někteří politici ideově, a vlastně i lidé, kteří ideje měli. Protože já si myslím, že třeba Václav Havel skutečně dával lidem naději a nějakou životní filozofii, nějaký pohled, nějakou ideu, které – myslím, sám věřil. A myslím, že dnešní doba je taková – jak kdosi řekl, není to můj výraz – obalová doba, tedy že koukáme na obal, a to, co je uvnitř, už není tak důležitý. Jsou důležitější pohřby než člověk, kterého pohřbíváme. Je to prostě povrch, všichni jdou po povrchu, a ideály se vytrácejí, úplně se ztrácej. A politici nás v tom ještě podporují, protože my to podporujeme. Prostě je to taková doba. Koneckonců, jak kdysi napsal Ferdinand Peroutka, že každý národ má takovou vládu, nebo takové politiky, jaké si zaslouží. Tak takové máme.

A ta doba nastala počínaje Václavem Klausem, protože Miloš Zeman to pak dovedl úplně, dá se říct, k dokonalosti, že prostě, jinými slovy říkal: Pojďme dělat ekonomiku, pojďme dělat byznys, je nám jedno, jestli v Číně porušují nějaká lidská práva. Je nám jedno, jak je to v Rusku. My prostě chceme prostě ekonomicky prosperovat, a nebude se ohlížet nalevo, napravo. Tak to je ta exaktní politika, ve který chybí trošku nějaký ideály. A to si myslím, že tady chybí – pro mě – nějaký ideál, jakýkoli. Ale jde o to: Chleba nebude levnější, chceme tohle, chceme mít tohle, chceme mít tohle. A tím to končí. A není to o nějakých myšlenkách, nebo o směřování tohoto státu.

Martina: A to se dá jen velmi těžce zkarikovat a velmi těžce parodovat – viďte.

Petr Jablonský: Je to tak.

Martina: To znamená, že vám nechybí ani tolik hlasy, jako myšlenky a ideje.

Petr Jablonský: Ano.

Martina: A ideály.

Petr Jablonský: Ano. Je to tak.

Martina: Ideologií si užíváme dost.

Petr Jablonský: To je něco jiného. Ideologie je něco jiného, ale ideály jsou důležité: Někam směřujete – to je motivace. Když chcete v životě něco dosáhnout, tak musíte mít motivaci, a jak ji nemáte, tak nikam nesměřujete, a přežíváte ze dne na den. Takže je to určitě věc, která ve společnosti chybí. Když jsem mluvil o Václavu Havlovi, tak mu můžou lidi vyčítat různé věci, jsme jenom lidi, že jo. To znamená, někdo mu vyčítá amnestii, někdo mu vyčítá humanitární bombardování, někdo mu vyčítá prodej Lucerny, ale myslím, že Václav Havel –cokoliv dělal – tak si myslel, že to je to správné, že to dělá pro národ, pro stát, a že to je dobře. On si na rozdíl od jeho nástupců nehrál ve smyslu: Tady tomu se potřebuji pomstít. Tady toho kamaráda potřebuji nějak podpořit. Rozumíte mi?

Člověk, kterého imituji, mě musí nějak zajímat, motivovat

Martina: To znamená, ale také to byly devadesátky – a kdo ví, jak by politik tohoto střihu obstál v dnešní době.

Petr Jablonský: Tak Václav Havel nebyl politik. Možná tím to bylo, že to byl úplně jiný styl politiky. Dneska to už jsou ostřílený profíci, který vědí, jak se v tomhletom pohybovat. Koneckonců František Ringo Čech, se kterým hraji divadlo, mi říkal: „Já jsem vstoupil do tý politiky, a teď za mnou přišli zleva, a říkali: „„Franto, budem dělat byznysy. My tady děláme takový byznysy, a když se do toho zapojíš, tak budeš mít.“ A já jsem říkal: „Já nechci. Já jsem tady, abych dělal něco pro lidi.“ A přišli zprava, jestli s nima nechci dělat byznys, a já je taky poslal někam. A voni si pak řekli:“ Vždyť je to debil, co ten tady dělá.““ To parafrázuji, jak to Franta říkal. Tak to prostě je, že tam člověk jde s tím, že: „Patřím sem, do týhle frakce.“ A každej tam jde tak trošku s tím, že: Kariéra, moc, peníze.

Martina: Takzvaně si zanořit brčko.

Petr Jablonský: Tak, tak. Zní to jako klišé, ale skutečně to asi tak bývá.

Martina: Ale – víte co mi teď došlo? Že naše vysílání je dnes výrazně genderově nevyvážené. To by si na vás mohly leckteré dámy, nebo soudružky, posvítit, protože my jsme tady ještě nepředstavili žádnou političku.

Petr Jablonský: Tak já jsem dělal Petru Buzkovou. (Napodobuje Petru Buzkovou) Petra Buzková, ministryně školství, mládeže a tělovýchovy. Já jsem byla velice výrazná v devadesátých letech, a měla jsem krásný hlas. Taky jsem dlouho vydržela, i když teda je pravda, že pan Zeman mě neměl rád. Ale myslím si, že moje největší éra slávy byla kousek po roce 2000. Pamatuji si, že to bylo krásné období přesto, že jsme se neměli rádi. Takže i do dneška si mě lidé pamatují, já jsem za to ráda, a zdravím je tady – prosím – z vašeho rádia. Díky za pozvání.

Martina: Petra Buzková, vzhledem ke specifičnosti své výslovnosti, kterou miluji, byla vděčný materiál. A co ty současné? Pochytil jste je?

Petr Jablonský: Prosím vás, já teď na tom právě dělám. První hlas, který bych chtěl udělat, je Alena Schillerová, protože ta mi přijde zajímavá jak hlasem, tak projevem. A řek bych, že má budoucnost, protože ona skutečně, myslím, až nebude hnutí ANO, rovná se Andrej Babiš, tak bude předsedkyní. A myslím, že má před sebou ještě kariéru. Takže tam to má smysl.

Martina: A ty stávající? Mám tomu rozumět tak, že to smysl úplně nemá?

Petr Jablonský: Je to velká otázka, protože já si prostě myslím – přestože Markéta Pekarová Adamová obhájila křeslo předsedkyně TOP 09 – spoustu voličů, který třeba volí tuto stranu, prostě nepřesvědčuje, že na to má. Možná se mýlím. Rozumíte.

Martina: A hlasově?

Petr Jablonský: Hlasově to není nic moc. Pro mě.

Martina: Není to příliš mnoho karikovatelné.

Petr Jablonský: Ano, je to špatně karikovatelné. Samozřejmě, výrazné oči by potom ve vizuálu byly zajímavé, ale…

Martina: A co ministryně obrany?

Petr Jablonský: Tam mám podobný názor. Političky nám začaly chodit – to je dobře. Ale ženy se obecně velice těžko imitují, a je to víc práce. Já si velice dávám pozor, se kterou si začnu.

Martina: A také jsem si teď všimla, že vás daná osobnost musí nějakým způsobem zajímat, oslovovat.

Petr Jablonský: Určitě.

Martina: A když to tam není, tak se do toho nerad pouštíte. Rozumím tomu správně?

Petr Jablonský: Je to tak. Je to zase o motivaci. Třeba takhle mě přesvědčil Jiří Paroubek. On tenkrát nastoupil do funkce – pamatuji si, byl jsem na cestě autem právě do rádia – a dával první rozhovor, a dotčeně říkal (Napodobuje Jiřího Paroubka): „No podívejte se, já, když se dívám v té televizi, co tam je za pořady, třeba v té veřejnoprávní televizi pořad – jak se to jmenuje? – Stalo se – nebo co, a pak je tam ještě ten druhý – Budování státu – nebo jak se to jmenuje. Tak, prosím vás, já tady budu snad platit veřejnoprávní poplatky, a pak se budu na sebe dívat, jak si ze mě někdo dělá legraci? To jsou pořady, které bych samozřejmě okamžitě zrušil.“ Mimochodem, ty pořady taky do dvou měsíců skončily. Ale tím, že se Jiří Paroubek pustil hnedka na začátku svého úřadování ve funkci premiéra na tento tenký led, vlastně svobody slova, tak jsem si říkal: „Jo, máš to mít.“ A já jsem ho už za týden jel. A neměl to rád. Jeden kolega v rádiu, který mu pouštěl nahrávku, mu říkal: „Poznal jste se, jak vás pan Jablonský…?“ A on říkal (Napodobuje Jiřího Paroubka): „Tak to vůbec není o tom, jestli jsem se poznal. Tak, jestli toto má být humor – tak každý se musí něčím živit. Jestli se pan Jablonský živí tady tím.“ Takže politici jsou vesměs ješitní, takže nemají moc rádi, když si z nich člověk dělá legraci.

Rád imituji Luďka Sobotu. Má svůj názor, je velice chytrý, přemýšlivý. Mám ho rád jako člověka, mnohokrát mi pomohl.

Martina: Vy neimitujete jenom současné politiky, ale také herce, lidi z našeho života, a to i ty, kteří zde třeba mezi námi už nejsou. Kterou osobnost máte rád jako člověka, a vlastně i jako hlas, takže si ho pořád mazlíte, protože chcete, aby byl ve vašem podání brilantní?

Petr Jablonský: Já si myslím, že asi to bude Luděk Sobota (Napodobuje Luďka Sobotu): Já jsem, vážení přátelé, náhodou, já jsem tady šel vokolo, a já jsem si říkal, co to tady je. Ale co to jé? Co to je, todleto? A voni říkali, budeš tady s paní Kociánovou, si pokecáš, plác plác plác. A Luďka mám rád z mnoha důvodů. Zaprvé mi Luděk vždycky pomohl z nějaké šlamastiky. Když se něco stalo třeba na jevišti, nebo když člověk potřebuje vybruslit z nějakého společenského trapasu, tak uděláte Luďka, a všechno to projde, Luďkovi to projde. Za druhé jsem vyrůstal na jeho scénkách, zejména s Miroslavem Šimkem, protože tradiční spojení hloupého blbce a chytráka, to jim výborně fungovalo, a těmito jejich skeči, scénkami, jsem pak bavil spolužáky už v devadesátkách – už v té době prostě to pro mě byl určitý vzor. A vlastně oba. Protože oni – jak jsem si myslel, a potom mně to Luděk říkal – skutečně pracovali tak, že se sešli, Luděk řekl námět, a udělal fórky a kostru scénky. A pointu většinou dělal pan Šimek. Takže oni se takhle krásně doplňovali. A to fungovalo kdekoliv, v jakýkoliv společnosti.

A zatřetí, jsem se s ním poznal osobně, a protože je to člověk, který má svůj názor, je velice chytrý, přemýšlivý člověk, tak bylo hrozně fajn, když mi po roce 2004, když pan Šimek umřel, volal, že mu je líto, že už nestihli s panem Šimkem objet republiku, a zopakovat úspěchy scének, který dělali v Návštěvních dnech, tak mě požádal, jestli bych s ním nějaký z těchto scének nenacvičil, nebo nenazkoušel, a že bych tedy já byl za pana Šimka. A bylo to úžasné, když jsem pak jezdil na jeho chatu a učil jsem ho jeho vlastní scénky. On už si je nepamatoval, a kolikrát se pobavil nad svými vtipy, a říkal (Napodobuje Luďka Sobotu): „Já nedokážu pochopit, jak mě zamlada mohly napadat takovýhle krávoviny.“ Takže to bylo hrozně fajn. A vlastně dodneška pořád jezdíme Návštěvní den u Miroslava Šimka, a má to už přes sto repríz, a je to fajn, a Luděk je pořád dobrej.

Martina: Překvapte mě. Řekněte mi hlas, který bych od vás nečekala.

Petr Jablonský: Těžko říct, co byste ode mne nečekala.

Martina: To musíte vyzkoušet, a já vám pak řeknu, jestli jsem to čekala.

Petr Jablonský: Tak třeba jako novinářce bych mohl říci hlas novináře, který se dal do služeb české politiky, a jako každému novináři, který se dal do služeb české politiky, se mu to krutě vymstilo. Je to váš kolega: Znáte mě, ne. Neříkejte, že jste mě nepoznala.

Martina: Počkejte…

Petr Jablonský: Neříkejte mi…

Martina: Jsem blízko, jsem blízko…

Petr Jablonský: Tak vám poradím: Věci veřejné, Na vlastní oči…

Martina: A vidím vás, Radku Johne, vidím vás. Tak to jste mě překvapil.

Petr Jablonský: „A ještě do devadesátek – úžasný Ota Černý: A co občan, paní Kociánová, co na to občan? Jsem rád, když se ptáte.“ Spousta hlasů. Jestli poznáte tento hlas, schválně: Taky z devadesátek, taky jsem byl výrazný politik, možná jste mě měla někdy taky na rozhovoru.

Martina: Pane Sládku…

Petr Jablonský: Děkuji mockrát. Vidíte to.

Martina: Ano potkali jsme se.

Petr Jablonský: To jsou hlasy, který jsou už trošku zapomenuté, ale dělám je rád, a občas si je někdo i přeje. Nebo jestli vás napadá někdo z nějaký sféry, třeba.

Současná forma cenzury je zákulisní. Někdo jde za vedoucím pracovníkem v televizi, v rádiu, v médiu, a vysvětlí mu, proč by nebylo vhodné a dobré, aby pořad pokračoval.

Martina: Tak samozřejmě asi umíte Vlastu Buriana?

Petr Jablonský: Samozřejmě, ale je pravda, že Vlastu Buriana nerad dělám, a už jsem ho dlouho ani nedělal, protože tito klasici, tito prvorepublikoví umělci, byli opravdu doménou Václava Faltuse, kterého jsem – tak trošku, řekněme – nástupce. A já jsem to respektoval, a on si na tom taky trošku zakládal, takže se spíš soustředím na hlasy, na osobnosti třeba z politiky, a na současníky, protože prostě si myslím, že každý máme i v naší profesi něco.

Martina: Když to řeknu lidově, takzvaně jste si nelezli do zelí.

Petr Jablonský: No jasně.

Martina: Každý jste byli na něco specifičtí. Řekněte mi, chodilo na vás více udání pro urážku na cti, a podobně, v devadesátkách, nebo spíše teď?

Petr Jablonský: V devadesátkách jsem v podstatě nebyl činný.

Martina: Ano, máte pravdu.

Petr Jablonský: Já jsem začínal opravdu později, řekněme až na úplném konci devadesátek, vlastně kolem roku 2000, takže jsem rozdíl nezažil, a myslím, že to je pořád podobné. Ale to nebylo o tom, že by byly žaloby za urážku na cti, protože si myslím, že to, co jsem dělal a dělám, nikdo nemůže považovat za urážku na cti, protože já jim maximálně nastavím zrcadlo, a to prostě zákon umožňuje. Tam vlastně není moc velký prostor na nějaké žaloby. Spíš politik – a stalo se to – jde za vedoucím pracovníkem v televizi, v rádiu, v médiu, a vysvětlí mu, proč by nebylo vhodné a dobré, aby pořad pokračoval – něco na někoho vím, a tak dále. Takže buďto se něco slíbí, nebo se vyhrožuje, a to je zákulisní jednání mezi řediteli a politiky, a podobně.

Ano, to existuje, je to současná verze cenzury. Ale já jsem u toho živě nikdy nebyl, slyšel jsem to zprostředkovaně, i o mých pořadech. Údajně se to stalo u dvou pořadů. Nicméně, slyšel jsem to od pana režiséra, a v druhém případě od paní produkční, takže v tom byli docela zainteresovaní, a nemyslím si, že by mi nějakým způsobem kecali. Takže důkazy pro to nemám, ale údajně se to takhle děje.

Když dáváte lidem humor, a oni vám vrací smích, je svět hezčí pro všechny

Martina: Cítíte se na jevišti před mikrofonem svobodně? Nebo občas slyšíte, jak si Bretschneider píše na manžety?

Petr Jablonský: Určitě potřebuji svobodu k tomu, abych na jevišti pořád nemusel myslet na to, jestli někoho náhodou neurazím. Říkám – vtip je vtip. Já si prostě myslím, že když je vtip dobrý… Když jsme se bavili o České sodě, tak ano, někdy to možná bylo na hraně, ale vždycky to mělo pointy, vždycky to bylo vtipné, a o tom to je. A když to má ještě nějakou nadstavbu, tak je to úplně geniální. Ale abych přemýšlel, jestli můžu říct tady tohle, nebo támhle – to opravdu ne. Nestává se mi to, nikdo mě nějakým způsobem neomezuje, aspoň nemám ty zkušenosti, že by mi někdo říkal: „Tady to radši nedělej, nebo tady to.“

To je spíš někdy v soukromý sféře: Jedete vystoupit na večírek firmy, a tam řekne pan ředitel, že by byl nerad, abyste dělal tady to. Tak klient je klient, už jste jednou tam, tak řeknete: „Jestli nesmím dělat Zemana, tak jedu pryč. To ne.“ Ale jinak se dá říct, že tam, kde vytvářím své věci, tak myslím, že svoboda je. A kdyby tam svoboda nebyla, tak bych tam nebyl.

Stalo se mi, že jsme třeba vytvářeli nějaký pořad – námět, a tak dále – a už jsem cítil: „No dobře. Ale víte, my bychom nechtěli moc do politiky, protože my se tady bojíme.“ Tak to jsem od toho šel radši rovnou. Já mám nejradši, když se rovnou nastaví pravidla, řeknu: „Hele, když budu dělat satiru, tak nelze, abych ji dělal třeba jenom na jednu stranu. Takhle to nechci.“ A buď s tím zaměstnavatel souhlasí, nebo ne. Co už je i otázka toho, proč vlastně ve velkých televizích takový pořady jednak nejsou, a jednak tam nejsem já.

Martina: A tím jsme už naznačili mnohé.

Petr Jablonský: Takže tak.

Martina: Petře Jablonský, máme před sebou nový rok, a nikdo neví, co přinese. Co byste si vy osobně přál?

Petr Jablonský: Já bych si přál, aby se lidi pořád dokázali smát, i prostě přes nepřízeň osudu, která nás každého stíhá. Každá doba je těžká, i ta současná, tak aby neztráceli humor a smích, protože, když jsou lidi dobře naladěný – zažívám to na vystoupeních, představeních, tak je to krásný, když se vám to vrací. Když dáváte lidem humor, a oni vám vrací smích, tak je svět najednou hezčí pro všechny. Možná to zní jako klišé, ale ono se potom lépe žije, lépe se dýchá. Takže nevím, co víc si přát. Samozřejmě zdraví, kopec srandy, a samozřejmě, když budou nějaký peníze, tak to bude fajn.

Martina: A teď to nechám na vás, a ještě poprosím, abyste prostřednictvím jakékoliv osobnosti z vašeho portfolia popřál našim posluchačům dobrý rok.

Petr Jablonský: Myslím, že na závěr by to mohl být někdo, kdo, dá se říci, je apolitický. Já jsem přátelé, zpíval jak za minulého režimu, tak i za současného, ale myslím si, že jsem vždycky dělal svým posluchačům radost. A proto bych vám chtěl popřát krásný rok, třeba s mými písněmi. Neztrácejte naději a zpívejte si: Oči má sněhem zaváté, v duši má chladný stín. Rampouchem srdce prokláté, co z toho mám, že žiju sám? Neodpovím. Krásný rok 2024.

Martina: Karle i Petře, moc vám oběma děkuji. Bylo mi moc milo, a myslím, že s vaším humorem možná ne úplně všechno zvládneme, ale rozhodně nám u toho bude lépe na světě. Díky moc.

Petr Jablonský: Já děkuji za pozvání. Hezký nový rok. Nashledanou.

PETR JABLONSKÝ