Rusko v globálním světě

Nepřidával pozdně sovětským občanům optimismu ani marxistický postulát o nerovnoměrnosti ekonomického rozvoje různých států za kapitalismu, který zaručoval, že včera zaostávající se zítra mohou prodrat do čela, ani údaje historických vědy, které odůvodněně dokládaly, že nejen za kapitalismu, ale i během celých dějin lidstva, se včerejší ekonomičtí lídři snadno stávají outsidery.

Na vině může být i změněná poptávka, i geopolitické změny, zavírací přístup k dříve otevřeným trhům, i ekonomická kataklyzmata, i lidský faktor (jeden nerozumný panovník je někdy schopen pohřbít úspěchy desítky geniálních předchůdců).

Pokud pozdně sovětští lidé nevěřili ve schopnost SSSR dohnat alespoň Japonsko, tak po rozpadu SSSR občané Ruska a jiných postsovětských zemí měli starosti nikoli o to, aby někoho dohnali, ale o obyčejné přežití v podmínkách,  které pro to vůbec nebyly příznivé.

Nicméně asi dvacet pět roků po rozpadu Svazu už v Rusku koloval vtip o Obamovi, kterého po smrti Bůh pustil na Zem, aby se podíval, jak se tam cítí Amerika a který se raduje z její imperiální moci, dokud nedostane účet za pivo – jeden rubl čtyřicet pět kopějek.

Mezi vtipy o Japonsku a o Obamovy uplynula celá epocha, během níž Rusko v geopolitickém a sociálně-ekonomickém plánu už nemělo kam padnout níž, ale potom se znovu pozvedlo nad svět, který upadl do chronické deprese. Přičemž je třeba poznamenat, že pokud je obnovení Ruska záležitost rukou adekvátního vedení a obětavé práce obyvatelstva, tak jeho vstup na přední pozice by se nikdy nekonal, kdyby se ekonomiky, které ho dříve předháněly, nedostaly do úpadku.

Je to jednoduché pochopit, když si představíme zjednodušený svět. Pokud máte jednoho pracovníka, a váš konkurent jich má deset, tak ho nejen nikdy nedohoníte ani s ostatními srovnatelnými podmínkami, ale budete za ním zaostávat stále více, i když budete pracovat co nejobětavěji. Deset lidí nejen bez námahy vyrobí víc, než jeden člověk, jim se ale ještě narodí desetkrát víc dětí a bez vypětí je vychovají, zatímco jeden se bude zmítat mezi prací a rodinným problémy. Pak bude prudce zvětšená společnost už jenom zvyšovat odstup od svých méně úspěšných sousedů.

Situaci může změnit buď kataklyzma, nebo inovace. Ale, jak víme, v případě s naší současnou historií, geopolitičtí oponenti Ruska neprožívali žádná ojedinělá hrozná kataklizmata mimo zbývajícího lidstva. Rusko také nepoužívalo žádné strategické inovace, schopné okamžitě vynulovat převahu dosaženou konkurenty za sto let. Takovou strategickou inovací by se mohl stát přechod na zemědělství, zatím co celý svět by se zabýval lovem a sběrem, nebo vznik kapitalistické ekonomiky v Rusku za podmínky, že zbývající státy by žily v podmínkách klasického feudalismus.

Ale k ničemu podobnému nedošlo. Ovšem, někde do roku 2014 byl v Rusku zaznamenáván dost rychlý růst obnovy, nicméně relativně nedávno bylo Rusko s to dosáhnout objemu HDP RSFSR dob SSSR. Nyní podle mnohých aspektů Rusko (samo) už předbíhá celý SSSR, je to však málo na to, aby odstup od států ke konci 80-ých let minulého století, které předběhly SSSR “navždy” a poté se ještě třicet let dynamicky rozvíjely, byl úplně nivelizován, ale podle mnohých ukazatelů (lékařství, vzdělání, životní úroveň, komfort měst, ozbrojené síly) Rusko předběhlo velkou část Západu.

A tak je vstup Ruska na přední pozice ve světě (a to dnes trpce přiznávají dokonce naši západní “přátelé a partneři”) důsledek nejen a dokonce ne až tak předstihujícího růstu vlastní ruské ekonomiky, jako degradace samotného Západu. Zatímco Rusko “dohánělo Japonsko”, samotné Japonsko, ale zvláště USA a Evropa se řítily do pozdní sovětské minulosti.

Obrovskou chybou Západu bylo přijetí levých ideologických postulátů. Ty, samozřejmě, značně zjednodušovaly řízení elektorátu, což dovolilo levo-liberálním globalistům z Demokratické strany USA a jejích evropských spojenců přiblížit se k získání monopolu na moc. Dokonce v těch dobách a v těch státech, v nichž globalisté z nějakého důvodu moc ztráceli, místní vlády (dokonce i když byly pravo-konzervativní svými názory) byly nuceny následovat neosocialistické/neokomunistické postuláty svých levičáků.

Taková volba vládnoucích seskupení se na první pohled jeví nepřirozenou, ale ve skutečnosti byla podmíněna reálně vzniklou situací jak ve světě, tak i v těchto státech.

Za prvé, Západ díky vykořisťování celého zbývajícího světa nahromadil obrovské bohatství, jež se zdálo být nevyčerpatelné.

Za druhé, díky uznání dolaru (a potom částečně i euro) světovou valutou, přičemž nejenom rezervní, ale i valutou, obsluhující všechny obchodní dohody, Západ dostal možnost dlouhou dobu tisknout peníze, nekryté vlastní výrobou, aniž by se přitom rozběhla inflace. Zbytečné peníze se zužitkovaly v mezinárodních rezervách a v obsluze globálního obchodu. U Západu vznikla fikce neomezeného kreditu, tedy schopnosti natisknout tolik peněz, kolik je třeba právě nyní.

Za třetí, na pozadí celého tohoto dobrodiní se průměrný občan USA nebo země EU stal krajně vybíravý na práci nebo mzdu. Vzhledem ke snížení porodnosti vytvořila taková vybíravost nedostatek pracujících rukou hned v mnohých oborech prakticky ve všech západních zemích. Otázka byla vyřešena podporováním masové migrace levné pracovní síly z bývalých kolonií, jejíž životní úroveň se  udržovala tak nízká, že jakákoliv práce a jakýkoliv výdělek na Západě se zdál být vrcholem blaha.

Za čtvrté, politici levého zaměření velmi rychle vyhodnotili potenciál tohoto neoproletariátu. Pokud se ruští bolševici (a je následující asijští komunisté) opírali ve svém boji o málo kvalifikované dělníky, kteří v prvním pokolení opustili vesnici, a také o rostoucí vrstvu venkovské chudiny, vyvolanou demografickým bumem, a pak hromadným zabavováním půdy zemědělců, tak se nynější západní neokommunisté opírají o z bývalých kolonií přivezený neoproletariát, který byl dokonce vzdálenější tradičním západním kulturám, než byla cizí kultuře ruského predrevolučního města ruská spodina začátku 20. století.

Agitace nynějších západních levičáků, jakož i jejich předchůdců, byla zaměřena na nejvíce lumpenizované vrstvy, věřící, že když “se vezme a rozdělí”, tak všechno budou mít všichni navždy. Ve skutečnosti, to “všechno”, třeba v podobě  místnosti v “buržujském bytě” v roce 1917, třeba v podobě sociálních almužen černošským povalečům v USA v roce 2017, se jenom tak nepovalovalo vedle skutečného blahobytu a zdálo se být důstojným pouze na pozadí předchozí chudoby. “Chruščovki” se tedy zdály být vrcholem blahobytu pro sovětské lidi, které stěhovali z baráků, suterénu a zvýšeného suterénu. Tudíž, objektivně levičáci všech dob a národů mají zájem na zhoršení situace širokých lidových mas, na marginalizaci kvalifikované práce, neboť to rozšiřuje jejich sociální základnu. A používá se tato sociální základna pro revoluci nebo jako potřebná politická síla pro zabezpečení vítězství v “demokratických volbách”.

Vlastně chyba, udělaná vládnoucími elitami Západu, leží v intervalu mezi “reaganomikou”/thatcherismem a vrtulníkovými penězi Bena “Vrtulníku” Bernanke. Pokud si Reagan a Thatcherová si plně uvědomovali, že jejich finanční politika je půjčkou u budoucích pokolení a omezovali své chutě, a také se snažili dohlížet na to, aby se prostředky vkládaly do reálného sektoru, tak jejich nástupci se rozhodli, že Západ je dost bohatý, že se vůbec nemusí zamýšlet nad nepříjemnou budoucností.

Tehdy mezi západními a prozápadními ekonomy získala popularitu teorie “nekonečného úvěru”. Někteří, zvláště horliví apologeti “konce historie” dokazovali, že Západ zpracoval opravdový model “všeobecného blahobytu”, u kterého není důležité kolik lidí a jak pracuje, důležité je, aby stát zajistil všem minimální kapitál (“vrtulníkové peníze”, které Bernanke sliboval “když bude třeba” rozhazovat z vrtulníku). Počítalo se s tím, že stát bude zabezpečovat marginály penězi, a zvyšovat tím spotřebitelskou poptávku, díky čemuž se bude zajišťovat všeobecný hospodářský růst.

Schéma pouze nebere v úvahu nutnost, že někdo se musí zabývat  reálnou výrobou. Ve výsledku si národ uvědomil, že se nemusí pracovat, ale dostávat tolik nebo o trochu méně, než když se od rána do večera hrbíš v práci. Avšak s ohledem na daňové a další sociální výhody pro “nezabezpečené” vrstvy obyvatelstva se ukázalo, že nepracovat je v mnohých případech výhodnější, než pracovat.

Od tohoto okamžiku se příliv spodiny z kolonií začal doprovázet rychlou lumpenizací vlastního obyvatelstva zemí Západu. Počet těch, kteří nechtějí pracovat, ale jíst začal růst geometrickou řadou, západní pracovní etika se začala zapomínat, a západní ekonomický a politický systém se začal rozpadat.

USA byly s to pomocí Maršalova plánu a podobných plánů zvednout z ruin poválečné západní Evropu, Japonsko, Republiku Korea, Tchai-wan. Přitom mnohem bohatší kolektivní Západ nedokázal navrhnout nic alespoň trochu podobného postsovětským a postsocialistickým zemím. Nejúspěšnější z nich (jako Polsko a Česko) prostě trochu zchudly, nehledě na odepsání dluhů a dotací v hodnotě sto miliard euro každé z nich. Nejneúspěšnější (Ukrajina, Moldávie, Bulharsko) se ponořily do bezútěšné chudoby.

Stalo se to proto, že v roce 1945 a v roce 1995 jsme měli co do činění s různými západy. Západ v roce 1945 sázel na výrobu, na kvalifikované dělníky a inženýrské kádry. Západ roku 1995  je sázkou na zájmy bank, které se naučily dělat peníze z peněz obejítím reálného sektoru, a na lumpenizované vrstvy pracujícího obyvatelstva. Jako lumpenoligarchická mrtvola Západ plodí spodinu a oligarchy likvidováním střední třídy, reálné výroby, vědy a kvalifikované pracovní síly ve všech zemích, kterým se nepoštěstilo dostat se z jeho vlivu.

Přední představitelé západního světa se hroutí stejně, jako se hroutí Ukrajina, pouze pomaleji, jelikož na rozdíl od ní měli donedávna slušný finanční polštář bezpečnosti, který je držel nad vodou. Ne bezdůvodně už v USA zafungoval i majdan (BLM), konal se i státní převrat během posledních voleb podle majdanové technologie, a stále větší počet obchodních společností, vysokých škol, společenských organizací a dokonce státních struktur, dohlíží na to, aby formovaly svůj stát ne na základě požadavků na profesionalitu, ale na základě principu kvót. Pokud se chcete dostat tam, kam nepatříte, vymyslete si unikátní gender a požadujte, aby vás vzali, jelikož právě takovou kvótu nemají určitě zaplněnou (vždyť jste takový unikátní buzerant).

Holt, Západ se pokoušel penězi uhasit ekonomické a společenské problémy, v důsledku čehož se ty pouze přiostřily. Stejně tak, jako naši domácí levičáci před sto lety se západní levičáci dnes dostali do situace, kdy proto, aby mohli pokračovat v politice uspokojení spodiny na účet státu, potřebovali najít někoho, kdo bude pracovat a doplňovat rozpočet tohoto státu.

Možnost tisknout nekryté peníze vyvrcholila v důsledku pomíjivosti světa, pomíjivosti světových ekonomik a pomíjivosti jejích potřeb v každém jednotlivém momentálním okamžiku. Kdyby USA vymezovaly emisi dolaru hranicí růstu globálního HDP, mohly by obstát déle. Ale kreditní západní ekonomika, přivázaná nikoliv k reálné výrobě, ale k bankám, žádala stále větší a větší množství nových peněz.

Potřeba rostla po exponenciále. Nemohla ji ukojit ani emise v rozmezí růstu světového HDP, ani vykradení třetího světa. A ještě k tomu se USA střetly s odporem Ruska a Číny vůči své kořistnické globální nadvládě a prohrály boj o světové prvenství.

Vnější zdroje pro zajištění levého experimentu na Západě prakticky nezůstaly. Na tomto pozadí diskriminace bílých, v rámci ideologie BLM a praxe “zrušení” vypadá jako instinktivní pokus vládnoucích elit, jak přinutit kvalifikované kádry pracovat v západní ekonomice podle kolchozního principu (“za čárky”). USA se zatím neodvažují zavést podle vzoru SSSR pracovní povinnost a trest “za příživnictví”, ale problém je třeba nějak řešit. Bílý muž je dosud nejkvalifikovanějším kádrem – základem západní ekonomiky. Přitom jeho reálný příjem ustavičně klesá ve prospěch rostoucí vrstvy spodiny a už nyní je docela srovnatelný s příjmem relativně úspěšné rodiny ze spodiny (nejúspěšnější spodina se už dokonce prodrala mezi milionáře).

Motivace bílých mužů k práci na Západě klesá. A tak je třeba je přimět pracovat za pár halířů, jinak systém padne. Odsud vnuknutí o věčné vině bílého člověka před celým zbývajícím světem. Dokonce ti, kdo se nenechali sníst lidojedy za to mohou, jelikož lidojedi ve výsledku trpěli podvýživou. Bílému muži říkají: jsi na vině vůči všem na tomto světě a pouze svědomitou prací, bílý suprematisto (“buržouste uprskaný”), můžeš odčinit svou vinu vůči utlačeným menšinám (“světovému proletariátu”).

Zatím se ještě levičáci a k nim přimknuté neadekvátní elity radují, že bylo nalezeno východisko: místo černých otroků, obsluhujících bílý kapitalismus epochy původní akumulace, budou bílí otroci, obsluhující černý socialismus epochy nezvratného ožebračení.

Stát si však, vůči svým elitám, když nalezl jako by vnitřní zdroj, zabezpečující ekonomickou stabilitu systému, může klidně vydechnout.

Ale pravda to není. Nejenom proto, že dopad vynucené práce vždy deptá. Svobodná rolnická hospodářství i za cara živili, i nyní živí Rusko a celý svět, zatím co v zemi “vyspělých” kolchozů se obilí (i další potraviny) masově nakupovaly v zahraničí. Nějaké zbytky bývalé pracovní etiky ještě přinutí americké obyvatelstvo víceméně efektivně pracovat v nejbližší několika desetiletích.

Mnohem větší nebezpečí hrozí politickému systému. Menšiny již ovládly všechny niky, kromě horních pater státního aparátu, kde pořád ještě převažují “bílí suprematisté”. Ale není to nadlouho. Je pochopitelné, že za stávající ideologie a davu hlasujících “menšin” jsou kvóty na menšiny v kongresu a ve vládě otázkou nejbližší budoucnosti. V principu lze bílým vůbec zakázat, jako viníkům ve všech smrtelných hříších, zastávat státní funkce, jak volené, tak i jmenované (zároveň jim zamezit získání vzdělání, aby vykoupili hříchy předků). Pokud v USA a EU ještě nezavedli institut zabavování, neznamená to, že nezavedou, prostě se k tomu zatím nedostali, ale ani doba nenastala.

Právě levičácká ideologizace veškerého západního života si se Západem zle zažertovala a doslova ho přinutila zavést finanční a společenské mechanismy, které přivedly k progresivnímu rozkladu západní společnosti a státu, k ekonomickému úpadku a ve výsledku umožnily obrozujícímu se Rusku dostat se na přední pozice ve světě.

Nyní mají mnozí krajané tendenci se povýšeně dívat na Západ a bavit se tím. Nicméně je třeba chápat, že nebezpečí levičáckého trápení visí i nad námi.

Za prvé, Rusko před nedávnem prožilo sedmdesetiletý levičácký experiment a v naší společnosti je dost apologetů té či oné doby levičácké minulosti. Někdo chce žít jako za Lenina, někdo jako za Stalina, někdo “v chruščovské oblevě”, někomu se líbí “brežněvská stagnace”, a někdo dokonce blábolí o gorbačovských “glasnosti a zrychlení”. Samozřejmě, tito lidé chtějí zlepšenou verzi minulého života, ale podporovat budou kdyby něco levičáky, kteří jim neřeknou, jelikož většinou ani sami nechápou, že je to možné buď tak jak to bylo, nebo ještě horší, jelikož všechny peripetie naší minulosti, od represí, po rovnostářství, deficit a speciální distributory  jsou důsledek ideologizované společnosti, jejíž vytvoření je možné pouze s tvrdou totální státní kontrolou.

Za druhé, jak tomu bylo i dříve, v naší společnosti je dost lidí, kteří se domnívají, že rozhodně celá západní ideologie levo-liberální globální tolerance v její současné podobě se pro nás nehodí, ale jednotlivé její části, nebo ona samotná v přepracované a adaptované podobě má zrnko opodstatněnosti. Tito lidé aktivně propagují své ideje, částečně se sbližují s nostalgujícími po různých variantách sovětské minulosti.

Za třetí, náš neformální spojenec, Čína, do nedávné doby klidně budující kapitalismus s rudým praporem a pod vedením KS Číny, deklaruje během posledních měsíců na úrovni nejvyššího vedení určité změny, vedoucí k prudké ideologizaci čínské politiky a ekonomiky. Čína správně hodnotí západní hrozbu jejím zájmům v Asijsko-tichooceánském regionu a oznámila nutnost přípravy na válku. Avšak prvními kroky na cestě k této přípravě byla ideologická omezení a razantní omezení svobody hromadných sdělovacích prostředků (bez oficiálního zavedení vojenské cenzury nebo jiných opatření), a také žádost, aby Číňané prudce omezili své materiální potřeby.

V principu by všechna tato omezení vypadala přirozeně v předválečném období, kdyby se zaváděla jako dočasná státní politika, ale nezavádějí se na zákonodárné, ale na ideologické úrovni, tedy jako prvek “uvědomělosti”. Přitom “uvědomělost” každého bude kontrolována shora a regulována pomocí prémií a postihů. Takže tato opatření získávají trvalý a posvátný charakter, málo čím odlišný od sovětské totální ideologizace nebo od ideologizace současného Západu.

Za čtvrté, v ruských společenských vědách je hodně stoupenců nejrůznějších (ve své většině levicových) státních systémů, ale nynější úspěšný ruský státní systém se prakticky nezkoumá, posuzuje se jako dočasný jev, dokud se zázračně neobjeví “skutečný cíl” a “státní ideologie”.

Tedy, jak uvnitř země, tak i kolem nás bude v nejbližších letech, a možná i desetiletích dost zájemců o popostrčení Ruska k levičácké ideologizaci (třeba v západní, třeba v čínské, třeba ve své “zvláštní” ruské variantě). Hesla spravedlnosti jsou vždy ve společnosti žádána, a posoudit následky svého úsilí ke spravedlnosti může společnost, zpravidla, pouze zpětně.

Z mého hlediska, když už obyvatelstvo tak sní o ideologii, státu stojí za to začít zavádět “ideologii” nevměšování. Uvnitř země to znamená, že se můžete modlit ke komunistickým svatým a stavět jim památníky, ale přísně v rámci svého hospodářství, své obecní komunity nebo svého městského úřadu, na základě rozhodnutí většiny. Můžete vytvářet s přáteli podniky, založené na komunistických principech a dokazovat, že klasikové byli v právu a že komunistické rovnostářství snadno vyhrává v produktivitě práce nad kapitalistickou diferenciací. Analogickým způsobem, v rámci platného zákonodárství, lze budovat se stejně smýšlejícími přáteli (tak, aby to nepřekáželo sousedům) “Rusko, které jsme ztratili”, upřené do 19. století.

Opakuji, ne provádět klání v tisku a internetu, obviňovat se navzájem z prodejnosti a hrozit oponentům tresty světskými i božími, ale realizovat svou společensky-ekonomickou koncepci v praxi, věcně dokazovat, že je lepší. Ať se k vám dobrovolně připojí celá zem, když uvidí, jak dobře žijete a bude tak chtít žít rovněž. Ale pokud si někdo zachce žít jinak, jeho práva musí být zachována. Pokud však začnete provádět násilné obracení všech na vaši víru, je nutno vás hned izolovat od společnosti asi na deset let a povinně budete studovat společenské vědy a světovou historii (zkouška je povinnou podmínkou propuštění).

Co se týče politiky zahraniční, tak těch komu se nelíbí, jak Moskva klidně pozoruje sebedemolici konkurentů, kdo si přeje popohnat tento proces vojenskou cestou, jelikož si v dětství dost nenahrál na válku a nenaradoval se z hrdinských činů, toho je třeba nuceně na náklady státu zabezpečovat vybavením, ozbrojovat, zařazovat do nějaké “soukromé armády” a odeslat ho tam, kde tvrdí hoši za svou krev dostávají těžké peníze. Ať je jim dobře.

Lidem je třeba dovolit dělat to, co chtějí, ale bez škody pro společnost. Ať se zabývají působením škod na individuálním nebo kolektivním základě. Konec konců, náš úkol a naše povinnost vůči budoucím pokolením je uchovat formát trvalého nerušeného rozvoje Ruska na co možná nejdelší dobu.

Rostislav Iščenko