Na webu RT vyšel komentář Dr. Karin Kneisslové, bývalé rakouské ministryně zahraničních věcí (2017-2019 jako nestranička), který mě natolik zaujal, že jej dovoluji Vám předložit v plném znění. Podle dr. Kneisslové musí být politika boje proti změně klimatu součástí zodpovědné energetické politiky, ale nemůže zastínit všechny ostatní oblasti, což má za následek přetížené sítě, nedostatečné investice do energie z fosilních paliv a nakonec způsobí poruchy dodávek energie. To, o čem se před pouhými deseti měsíci debatovalo výhradně mezi odborníky, se nyní dostává do titulků po celém světě: zvýšení cen energií. Ať už je to ropný trh, kde se cena na jaře 2020 propadla pod nulu a nyní míří zpět ke 100 $ za barel. Nebo účty za elektřinu, které v mnoha domácnostech v EU způsobují dodatečnou zátěž až 40 %. Nebo dokonce obavy z nedostatečných zásob zemního plynu před zimou. Všichni mluví o vysokých cenách energií a jejich možném dopadu – od zavírání podniků po sociální nepokoje. Němečtí političtí představitelé dokonce vydali video, které veřejnost učí, jak vytápět své domovy svíčkami v případě výpadku proudu(!). Výpadek proudu trvající déle než 24 hodin – něco, co lidé v chudých zemích prožívají denně – by ve většině západních měst způsobil apokalypsu.
Ve Francii se vláda prezidenta Emmanuela Macrona stále ještě vzpamatovává z protestů Žlutých vest, které začaly v roce 2018 v důsledku vyšších daní z pohonných hmot. V Německu již podle údajů dr. Kneisslové platí domácnosti i průmysl ve srovnání se zbytkem Evropy obzvláště vysoké účty za elektřinu v důsledku obrovských poplatků za rozvodné sítě. Riziko sociální revolty v důsledku energetické chudoby není problémem třetího světa, ale je problémem mnoha členských států EU. V roce 2013 například bulharská vláda rezignovala po masových protestech proti vysokým cenám energií a klesající životní úrovni. Rozzlobení občané mohou svrhnout své politiky, pokud nejsou schopni dodávat dostupnou energii. Některé vlády ve střední Evropě to chápou a ne vždy jednají v souladu se současnými ambicemi Bruselu, který se hodlá co nejrychleji úplně odklonit od fosilních paliv.
Dříve to byl často hlad, který vyvolal předchozí revoluce v letech 1789 až 1917, současné revolty mohou nastat ve jménu ztráty energie a mobility. Dr. Kneisslová zde cituje svůj výrok: „V každém německém autě je žlutá vesta.“
V současnosti prý s úžasem hledíme na videa britských čerpacích stanic, kde lidé hromadí jakékoli palivo, které je ještě k dispozici, do plastových lahví. Britská vláda hovoří o chybějících 100 000 kvalifikovaných řidičích nákladních vozidel, kteří nyní nerozvážejí palivo pro čerpací stanice. V principu ale jde ale o poruchu dodávek energie. Zatímco v 70. letech byla ropná krize způsobena geopolitickými důvody – konkrétně díky konfliktům na Blízkém východě, stejně pak revolucí v Íránu v roce 1979 a dlouhou válkou mezi Irákem a Íránem – cena ropy nyní roste z mnoha „domácích“ důvodů. „Nic nepřijde z čista jasna; všechno má své důvody,“ píše dr. Kneissová. „A nikdy v historii nebylo nic monokauzálního, protože svět je trochu komplikovanější, než může tweet nebo titulek sdělit. Nejde jen o „chybějící“ řidiče nákladních vozidel ve Velké Británii nebo dokonce o „ruské vydírání“, jak některá německá média tvrdí už několik týdnů,“ píše bývalá ministryně. Je prokázané, že ruská energetická společnost Gazprom plní své smluvní závazky. Otázkou je, proč by ruské společnosti měly dodávat více zemního plynu nad rámec současných smluv, když zároveň Evropský parlament požaduje úplné oddělení od ruského energetického trhu a další sankce až po vyloučení Ruska ze systému SWIFT včetně mezinárodních plateb.
Skutečnost, že plynovod Nord Stream byl rozšířen o další potrubí (jako součást stavby Nord Stream 2), souvisí s poptávkou. Evropské energetické společnosti se tohoto konsorcia účastnily od roku 2017, protože existovaly a existují hmatatelné ekonomické důvody. Bohužel plynovod zpolitizovalo mnoho států EU a především USA. Výhodou dlouhodobých smluv o dodávkách je ale předvídatelná energetická bezpečnost.
V aktuální fázi přechodu z éry silně založené na fosilních zdrojích k éře nového „zelenějšího“ energetického mixu nastolil Green deal příliš krátké lhůty. Centrem všeho jsou emise a úplná dekarbonizace. Ve jménu aktivismu za změnu klimatu byly všechny ostatní aspekty, které by měly být součástí rozumné energetické agendy, odsunuty na okraj. Zdá se, jako by odpovědní politici jednoduše zapomněli na základy tržní ekonomiky – konkrétně nabídku a poptávku – které určují cenu. Když k tomu přidáme rostoucí konkurenci mezi zákazníky, neboť asijští spotřebitelé často platí vyšší ceny než evropští spotřebitelé, mohou výrobci zkapalněného zemního plynu (LNG) své tankery v krátkém čase odklonit do nejlépe platících destinací, a zejména v dnešní době omezených zdrojů energie jsou tito na východě, nikoli na západě.
Zkapalnění přeměnilo zemní plyn na globálně obchodovaný produkt, který dává jeho výrobcům na výběr. LNG přicházejícího ze Severní Ameriky k evropským dovozcům za účelem vytvoření alternativy k ruskému plynu, ubývá. Průmysl frackování v USA byl otřesen bankrotem a totálním obratem Bidenovy administrativy, která ukončila investice do fosilních paliv a vsadila vše na obnovitelné zdroje. Solární panely pro USA budou pravděpodobně „vyrobeny v Číně“. Éra ‚Big oil‘ v Americe, která se za Donalda Trumpa silně vrátila, jako by odešla. A cokoli se stále vyrábí v USA, je určeno pro domácí spotřebu, ne pro export.
Hlavním faktorem současné situace na trhu, kromě oživující se ekonomiky, tj. poptávky, je nízká nabídka. A to souvisí s nedostatečným rozvojem nových ropných a plynových polí. V průmyslu se posledních sedm let hovoří o „podinvestování“. Vzhledem k obrovskému tlaku politiků, zákonodárců a dokonce i soudnictví na to, abychom ukončili všechny investice do fosilních paliv, tyto velmi spolehlivé zdroje energie náhle chybí.
Navíc od roku 2008 dochází k silným cenovým výkyvům. V důsledku kolísání na burze a mnohonásobných poklesů cen – například na podzim 2008, poté v roce 2014 a nakonec na jaře 2020 – musely zejména mezinárodní ropné společnosti pozastavit nákladově náročné průzkumné projekty. Tyto projekty se akcionářům začaly zdát nerentabilní. Kdo je stále připraven riskovat a investovat do obrovských nalezišť ropy a plynu bez jistoty zisku? K tomu je zapotřebí odhodlání, technologie a prostředky. A to je spíše na východ od Suezu, ne na západ. Přesněji řečeno, děje se to severo-severovýchodně od Suezu. Říkávalo se už před více než 20 lety, že poslední barel ropy bude vytěžen v Saúdské Arábii, zemi s největšími nevyužitými snadno těžitelnými zásobami ropy. Ale věci se stále mění. Poslední barel ropy by mohl být vytěžen v Rusku, protože tam se stále rozvíjejí velké projekty.
Současná debata – a zejména otázka, jak se vypořádat s energetickou krizí v letech 2021/22, která by v případě opravdu chladné zimy mohla nastat – není o sporu mezi myšlenkovými proudy o změně klimatu. Je faktem, že v globálním měřítku jsme v transformaci. Otázkou však je: jak lze implementovat všechny aspekty bezpečného a dostupného zásobování energií s drahými emisními povolenkami a z části nerealistickými cíli pro průmysl? V důsledku nízké rychlosti větru nyní uhelné elektrárny opět naplno pracují, a to i v Německu, aby zajistily výrobu elektřiny. Emise CO2 prudce rostou, opět zejména v Německu, jako tomu bylo v prvních letech po energetickém přechodu v roce 2011.
K naléhavě potřebnému rozšíření elektrické sítě naopak zatím nedošlo. Podle současných propočtů prý bude muset být německá elektrická síť rozšířena o 25 % a komplexně obnovena. Oznámení pocházejí už z jara 2011, kdy kancléřka Angela Merkelová velmi překvapivě oznámila postupné vyřazování jaderné energie. V roce 2013 ministr životního prostředí Peter Altmaier řekl, že „zelená revoluce“ bude stát až bilion eur. Plán zahrnoval výstavbu takzvaných „elektrických dálnic“ vedoucích přes Německo od severu k jihu. Za ty roky se jich postavilo opravdu málo.
„Neměly by být ignorovány aspekty částečně neúplné nebo špatně provedené liberalizace trhu,“ pokračuje ve svých úvahách dr. Kneisslová, protože to je podle ní jeden z mnoha důvodů, proč by zabezpečení dodávek mohlo pokulhávat a proč se energetická chudoba stává v našich zeměpisných šířkách také obecným sociálním problémem. Menší dodavatelé energií již krachují, lhůty dodávek se prodlužují a naopak rostou účty za elektřinu.
Vrací se s plnou naléhavostí sociální otázka, a to hlavně v důsledku vysokých nájmů a nízkých mezd. Lidé se snaží zvládnout každý měsíc, jsou zatíženi dluhy. Pandemie covidu všechny stávající problémy ještě zesílila. Pokud nyní dochází k masivnímu zvyšování cen, cesta k sociálním nepokojům není daleko. Některé vlády, například ve Francii, si to uvědomují. Jiné, například v Německu, se zdají být odtrženy od reality. Energie zde nebyla vůbec volebním tématem!
Další zátěží pro lidi je návrat inflace. V posledních několika desetiletích téměř nedošlo k žádnému zvýšení cen; na rozdíl od 70. a 80. let minulého století nebyla inflace problém poslední doby. Nyní však ceny energií opět poskytují rozhodující inflační impuls. V Německu se inflace v září zvýšila na více než čtyři procenta. To je nad čísly stanovenými pro měnovou kontrolu eura. A starší generace až příliš dobře ví, že inflace je jako zubní pasta: jakmile je jednou z tuby, není možné ji vrátit zpět. Pouze Evropská centrální banka (ECB) říká, že přes veškerý tento vývoj není inflace problémem. Hlavním úkolem ECB je však stabilizovat euro. Šéfka ECB Christine Lagardeová si naopak myslí, že by banka měla mnohem více pracovat proti změně klimatu, čímž si získala přízeň veřejného mínění, ale překročila svůj mandát a narušila neutralitu banky.
„Nemůžeme se omezit na problém změny klimatu a učinit všechny ostatní aspekty životního prostředí, stejně jako ekonomiku a každodenní život, naprosto podřízené tomuto imperativu,“ to je základní postulát komentáře dr. Kneisslové. Nacházíme se zjevně v historicky zajímavé situaci, kdy poprvé není energetická politika poháněna technologickými inovacemi, na rozdíl od přechodu od uhlí k ropě nebo od ropy k jaderné energii – ale místo toho je zde nyní především politický tlak, který je velmi emocionálně poháněný. Vědecká fakta o mezích růstu jsou známa už desítky let, ale málo se toho udělalo a nyní nastoupili klimatičtí aktivisté a prosazují svou agendu.
Svůj apel na rozum končí dr. Kneisslová varováním: „Užíváme si ve většině Evropy příjemné babí léto, ale blíží se zimní dny – chladné, s malým slunečním svitem a bezvětřím, kdy přestávají fungovat obnovitelné zdroje výroby elektřiny a zvyšuje se nebezpečí výpadku proudu. K takové situaci došlo ve střední Evropě 8. ledna. Díky rychlému zásahu mnoha poskytovatelů sítí bylo zabráněno velkému black-outu. V německém tisku se o tom mluvilo jen málo. Pravděpodobnost opakování takovéto události se za současných podmínek silně zvyšuje. A všechny příčiny jsou zcela „domácí“. Není to chyba žádného z vývozců ropy nebo plynu.“
Pozoruhodné je, že své komentáře zveřejňuje bývalá ministryně zahraničních věcí Rakouska na webu RT. Mainstream pochybovače o klimatickém náboženství totiž na svých stránkách netrpí. Bývalá rakouská ministryně je autorkou řady knih. Například v červnu 2020 vydala dr. Kneisslová knihu s názvem „Diplomacie tvoří historii – umění dialogu v nejistých dobách“ (Olms Verlag, Hildesheim). Ústředním bodem knihy je heslo „Diplomacie znamená oddanost dialogu – bez ohledu na okolnosti“. Další knihou, rovněž vydanou v roce 2020, je „Mobilitätswende – Obrat v mobilitě“.
(9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment