Vražda „ctihodného” a oblíbeného anglického poslance Davida Amesse, kterého ubodal k smrti 25letý Brit somálského původu, tentokrát notně rozčeřila mediální vody. Zdá se, že přinejmenším pravicovým a konzervativním novinám dochází trpělivost s vyhýbavým a zbabělým postojem politiků, obávajících se nařčení z islamofobie. Té podivné léčky, kterou na politiky nastražili islamisté.
Nic takového jako fobie vůči islámu přece neexistuje. To pouze muslimové považují každou kritiku nejen koránu, ale i politického islamismu za nepřijatelnou.
Poprvé jsme toto nařčení snad slyšeli z úst ajatolláhů šíitské teokracie v Iránu po převratu v roce 1979.
Na Západě se ovšem muslimů ujala levice, která považuje toto náboženství „za atribut ponižované rasy a znevýhodněné menšiny”, již je nutno chránit před nenávistí. Navíc mají progresivisté politický zájem na imigraci nových voličů.
Bohužel pravice a konzervativci sekulární společnosti nebyli schopni svou kritiku politického islamismu, neřkuli islámu, ubránit.
Nápadně se to projevuje po každém atentátu. Politici se sice dnes už neodváží mluvit o náboženství, míru ani o bídě sociálního zázemí pachatele. Tak zjevné nepravdy nejsou obhajitelné.
Nicméně se ale politici snaží každé zmínce o islámu vyhnout a fanatismus útoku na náhodně vybranou osobu považují za teroristický čin pomatence.
Nedávno skončil proces s libyjským přistěhovalcem, vrahem tří mladých anglických homosexuálů v Readingu. Policie i politici přitom jejich sexuální orientaci a účel útoku zatajovali.
Na rozdíl od muslimského světa jsou atentáty fanatiků v západní společnosti poměrně ojedinělé, přestože je nenávist vůči bezuzdné svobodě a demokracii v islámských ghettech značně rozšířená.
V Anglii se už několik let skrývá jeden učitel pod policejní ochranou, aby nepřišel o hlavu jako jeho francouzský protějšek.
Londýnskému starostovi (muslim) se tak nemůžeme divit, když „tweetnul”, že (zavražděný) sir David zesnul (passed away), jako by zemřel přirozenou smrtí.
Je ale dost nepochopitelné, aby v parlamentní debatě nepadla jediná zmínka o zločinech islamismu.
Proto se tolik novinářů rozzuřilo. Nepřijatelné aspekty islámu je zapotřebí veřejně odsuzovat, je nutno s nimi bojovat, jinak nezmizí, píše Nick Timothy v Telegraphu.
A sekunduje mu ve Spectatoru Douglas Murray, anglická tolerance podle něj de facto podřizuje muslimská ghetta extremistům a poškozuje liberální muslimy. Samozvaným islámským organizacím a Britské radě muslimů pak uděluje legitimitu.
Problém je ovšem hlubší než kritika džihádistické ideologie.
Mnozí představitelé komunity se nijak netají svou nenávistí vůči homosexuálům, nijak nezakrývají misogynní postoj vůči ženám a antisemitismus, nemluvě o otevřeném rasismu a odmítání soužití s jinověrci i ateisty.
A valná většina muslimů si přeje, aby v Británii zavládlo právo šaría.
Nelze strkat hlavu do písku a přijmout doktrínu, že je každá kritika islámu útokem na muslimy, v pluralistické společnosti existují normy a instituce, jež umožňují soužití – rovnost před zákonem, demokracie, svoboda projevu a tolerance menšin.
První krok k vzájemnému respektu znamená dát muslimům jasně najevo, kde leží politická hranice liberální demokracie, aby pochopili, že nemá nic společného s náboženstvím. Není snad etika nadřazena každé víře?
Pokud západní společnost nedokáže trvat na základní morálce a bude se nadále podřizovat agresivní menšině, nemá šanci na přežití.
(13 votes, average: 4,69 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář