Je třeba doříci něco k evropským volbám? |

Sdílet článek:

VÁCLAV KLAUS

Evropské volby, přesněji řečeno volby do Evropského parlamentu, by měly být každým z nás brány vážně, i když by mělo být jasné, že je tento „parlament“ parlamentem jen zdánlivým. Zdánlivým, neboť postrádá klíčový prvek parlamentního systému – lid (nebo jak říkají naši moudří řečtináři, demos) či občany. Skutečnými občany Evropy či Evropské unie nejsme. Jsme jen obyvateli Evropy, neboť žádný evropský národ neexistuje. Jsme Čechy, Němci, Italy, ale nikoli Evropany v tom podstatném – v autentickém pocitu sounáležitosti a v pocitu shodných „věcí veřejných“.

Přesto je Evropský parlament institucí, která se nás týká, která o něčem významném rozhoduje či spolurozhoduje, která naše životy ovlivňuje. Často sice funguje jen jako „převodní páka“ jiných zájmů a institucí, ale její vliv je velmi nenulový.

Strašlivě podceňujeme, že je většina rozhodnutí ve veřejné sféře už dlouho dělána mimo náš domov, že k nám přicházejí jako direktivy – pamětníci minulé éry si snad ještě pamatují, že byl komunistický, politický a ekonomický systém nazývám direktivním systémem, že i ony plány byly tzv. direktivy. Strašlivě podceňujeme, že i dnešní direktivy přicházející z EU musíme poslouchat a dodržovat. Ne-li, jsme pokutováni, jsou nám pozastavovány evropské toky peněz, jsme zbavováni možnosti podílet se na „evropském“ rozhodování.

Role národních vlád a parlamentů zůstává sice i v současnosti nenulová, ale hlavní věci našich životů předurčuje vláda a parlament Evropy – Evropská rada a Evropská komise. A spolu s nimi Evropský parlament. Běžný občan by to sice měl a mohl vědět, ale není tomu tak.

Tyto konkrétní „evropské“ volby nemohou v Evropské unii změnit nic podstatného, ale mohou vyslat signál. Signál velmi potřebný. Byla by jím zpráva, že si lidé v členských zemích Evropské unie přejí změnu. Že s tím, co dělá Evropská unie a jak se v ní rozhoduje, nejsou spokojeni. Že si přejí něco úplně jiného. Že chtějí, aby jim do jejich životů Brusel méně mluvil, aby si o všech podstatných věcech mohli rozhodovat sami. Že si přejí o všech podstatných věcech rozhodovat uvnitř základní politické jednotky, kterou je stát, často národní nebo budovaný kolem dominantního národa. Toto je politický plán, projekt, program dostatečný a pro drtivou většinu lidí srozumitelný. Tomu rozumí každý, na to nemusí mít magisterský titul z práv či ekonomie. A už vůbec ne z „politických věd“.

O věcech veřejných by měl rozhodovat někdo, na koho volič „dovidí“. Měl by o nich rozhodovat člověk, který „dovidí“ až k tomu, jak jeho rozhodnutí působí „dole“, na jednotlivé lidi. Měl by rozhodovat člověk, který je v kontaktu se svými voliči, který je jedním z nich, který žije jejich problémy a který je spolu s nimi sdílí. Měl by to být člověk zblízka, nikoli zdaleka. Problémů velkých, tzv. evropských, je strašně málo. I když nám evropeisté tvrdí opak. Drtivá většina lidských problémů je domácích, lokálních, regionálních, národních, nikoli evropských.

Evropská unie má zájem a pohled úplně jiný. Proto musí předstírat, že jde hlavně o celoevropské problémy. Nejsou-li, musí je vytvářet. Nebo i vymýšlet. Proto se tak věnuje údajné klimatické změně (a proto ničí evropskou ekonomiku svým Green Dealem), která je jistě nadlokální. Proto chce bojovat s Ruskem a s Čínou, což nemůže dělat žádný jednotlivý evropský stát. Proto si vymýšlí (a podněcuje) další globální hrozby. Proto si před časem vymyslela boj s covidem.

Varuji také před prázdnou láskou k evropské unii, která není ničím jiným než neláskou k domácím politikům, které vidí zblízka, zatímco ty evropské jen zdaleka. Na ty si „sáhnout“ nemůže. Může si někdo opravdu vážně myslet, že oproti našim Fialům, Rakušanům, lidovcům či Pirátům (o Pekarové snad ani nemluvě) jsou politici v jiných evropských zemích kultivovaní andílci, kterým nejde o nic jiného než o blahobyt lidí v daleké České republice?

Jsem přesvědčen, že se racionální volič musí snažit hledat v kandidátských listinách politika a politickou stranu a hnutí, kteří žádají, aby vznikla „jiná, jinak koncipovaná, na jiném principu založená Evropská unie“, a kteří vypadají, že v Evropském parlamentu nebudou na všechno jen mlčky kývat. Věnujme se tomu, kdo z našich kandidátů do evropských voleb je zárukou (či aspoň nadějí), že bude takový postoj zastávat.