Proč tak hloupě

Jeden kamarád mi pravidelně posílá odkazy na sloupky Ondřeje Neffa. Posílá mi je s určitou dávkou zlomyslnosti, protože ví, že mě tím trochu naštve. Slaboduchých servilních příspěvků demaskujících každého, kdo by snad znevažoval dokonalost našeho kolektivního liberálního vůdce, je plný internet. Není pod nimi ale podepsán spisovatel a intelektuál, jehož práce v husákovských letech zformovala celou generaci kluků (zejména jako popularizátor Julese Verna).

Nicméně je to příležitost k zamyšlení, kde se bere davový primitivismus liberální oligarchie (nové aristokracie). Nebo jinými slovy, k zamyšlení, jak je možné, že současný režim nemá vlastní intelektuální elitu. To je totiž jeden z rozdílů mezi režimem současným a starým režimem komunistickým.

U společenských jevů tomu bývá tak, že za jedním jevem je celá řada sil, která společně působí určitým směrem. To znamená, že jeden jev má řadu vysvětlení. To znamená, že následující výklad není vysvětlením úplným. Nicméně přesto snad pomáhá lépe porozumět.

Většina sociologů posledních generací pracuje s předkladem, že každý člověk má určitý osobní kapitál. Tím mohou být peníze, vysoké IQ, jiné schopnosti, specifické zkušenosti, fyzická krása, kontakty apod. Přesně, každý z nás má kombinaci různých druhů kapitálu. A je pochopitelné, že každý usiluje:

1. Navyšovat svůj kapitál nebo ho aspoň udržovat. Hromadit majetek, učit se nové věci, vytvářet vztahy apod.
2. Prosazovat ve společnosti takové uspořádání, které zvýhodní právě ten druh kapitálu, ve kterém je silný. Někteří by nejraději společnost, kde by byli lidé hodnoceni podle kombinace vysokého IQ a agresivity. Jiní by raději žebříček podle fyzické síly. Jiní (nebo spíš jiné) podle krásného úsměvu a velkého poprsí. Jiní podle počtu let strávených řemeslnou prací. A tak dále.

Pokud dojde ke změně politického režimu (jako došlo v posledním desetiletí v České republice), je základním kapitálem intelektuálů loajalita k režimu. Čím vyšší a čím déle prokazovaná servilnost, tím bohatší člověk je. Nejde jen o délku, ale také o hloubku loajality. Jak často připomíná Martin Konvička, souhlas s něčím docela chytrým není žádná zásluha. Zásluha je veřejně souhlasit s něčím úplně debilním.

Jenže to by mohla být jen jedna dimenze. V rámci tohoto davu by se mohli těšit zvláštnímu postavení ti, kdo ještě vedle toho mohou nabídnout skutečnou vzdělanost a kultivovanost. Ti, kdo strávili roky četbou tlustých knih, přemýšlením o složitých věcech, pěstováním intelektu, shromažďováním rozsáhlých knihoven, kultivací ducha apod. Pokud se taková skupina zformuje, má samozřejmě zájem, aby se na tyto věci hledělo. Aby se mnohaletá investice vyplatila a aby se jim mohl rovnat jenom ten, kdo taky investoval mnoho let do své kultivace.

Jenže to předpokládá, že nový režim své vzdělance má a že tato skupina není příliš malá. Což pro většinu nových režimů není problém. I komunisté si po roce 1948 mohli přivést své levicové intelektuály, mezi nimiž bylo mnoho osobností prvotřídní kvality.

Současný režim je unikátní tím, že si žádné vzdělance přivést nemohl. Respektive pár jich bylo, ale byla to skupina tak malá, že nedokázala ovlivnit poměry. Proto je ministrem zahraničí bakalář Lipavský a ne nějaký liberál nebo neokon, který strávil čtyřicet let studiem mezinárodních strategií a napsal o tom pět knih. Takového člověka prostě nemají.

Když se tedy najde někdo, kdo v životě přečetl pár složitějších knih, musí své znalosti pečlivě skrývat.

To na vysvětlenou, proč tolik hlouposti a primitivismu. A také k tomu, proč ti, kdo by se mohli od davu pubertálních aktivistů odlišovat dubovými knihovnami a hloubkou vědění, raději opakují primitivní hesla.

Mimochodem, to, že na straně opozice vzdělané osobnosti jsou, to ještě neznamená, že tam nehrozí něco velmi podobného. Což je jedním z důvodů, proč existuje Jungmannova národní akademie. Existuje, aby povzbuzovala lidi k investování do vzdělanosti a moudrosti a aby to brali jako svůj kapitál. I kdyby jim to mělo přinést „jenom“ víc sebeúcty a lepší porozumění světu.