LIBOR ČÍHAL
V Česku, Německu a ve Francii můžeme pozorovat nepřekonatelnou názorovou bariéru až za hrob, z neznámých důvodů tato nesmiřitelná forma názorového rozdílu neexistuje např. v Itálii, Rakousku a v Řecku. V Řecku se tradiční levice a pravice europeizovaly, moc se neliší a předávají si vládu. O extrémní levici, tj. komunisty, by byl ve středové levici zájem, ale komunistické bossy mainstreamová europeizovaná politika nezajímá, voliči jim zajistí parlamentní křesla a lídři operují starými dobrými termíny amerického imperialismu a zotročením lidu Evropskou unií. Tradiční středová levice je obviňuje, že dobrovolnou separací od konkrétní politiky, tím ovšem myslí mainstreamové termíny politiky, nahrávají Mitsotakisovi, který se tváří pravicově. Extrémní pravice, kterou mají být Sparťané, Vítězství a Řecké řešení, by byla ochotna ke spolupráci s jinými, ale Mitsotakis a jeho lidi hlásají podobně jako němečtí lidovci CDU, že napravo od nich nic nemá právo na existenci. Podobnost pouze formální s Německem, kde lidovečtí bossové excelují v potencování nenávisti proti AfD, jejich poslanci v Bundestagu dokonce přichází s iniciativou tuto jedinou německou opozici zakázat. V Řecku, kdysi zakázali pravicové Chrysi avgi, ale dnes žádný typ politické nenávisti neexistuje a už vůbec ne, že by někdo musel tajit koho volí, jak je běžné v Německu a bohužel i v Česku.
Řekové zdaleka neoplývají tak vysokým stupněm technické inteligence jako Češi, i když po dlouholeté likvidaci českého školství ministerskými chudáky to asi už neplatí, na rozdíl od Čechů mají vysoký stupeň inteligence národního uchování, kterému je ve společnosti vše podřízeno. Silná pro-unijní rétorika zde má jiný obsah než je české otrocké chápání. Stát čelí permanentnímu tureckému nebezpečí a nemůže existovat bez spojenců, Řekům je jasné, že před třemi lety Mitsotakis podlým způsobem podrazil Putina, ale v daný moment přitakání západním strukturám bylo z pohledu národního existenciálního pocitu nezbytné. Řekové vidí v Rusku dlouhodobého garanta své státní existence, nikdy nezapomněli, jak se kdo zasloužil o jejich nezávislost a jak to popisuje Dostojevský ve svém Deníku, až přijde čas „dobrého manažera“ Mitsotakise pošlou tam kam patří a do vlády přijdou proruské síly, konečně s tím počítá i ruská strana.
Do jaké míry může být normální stav, kdy politický názorový rozdíl se nadřadí nad všechny ostatní společenské a lidské vztahy s nebezpečím jejich totální destrukce a vypuknutím občanské války? Extrémně nebezpečnému dobovému momentu nahrává situace, že nám vládne politický odpad, kterému paměť nenajde paralelu. Ovšem i tady musíme odpustit takovým monstrům jako je Lipavský nebo Fiala a nikdy nezapomenout na slova Písma. Vládnoucí klan je motivován ke své zradě na národu posty v nadnárodních strukturách popř. přímějšími požitky odpovídající konkrétní míře zrady a korupce. Tito lidé vyrostli v povrchním konzumním systému, vyškolili se ve snadném školním procesu a ztotožnili se s jeho frázováním. Rezonují banálními konstrukcemi západních struktur a na tomto postavili českou politiku nejen zahraniční, ale jak je zřejmé i ekonomickou.
Ovšem ani to nevysvětluje typ tak silné nenávisti této kasty k normálnímu občanovi tradičních názorů, důvod má hlubší kořeny. Tato kasta pluje na povrchu a nenávidí to, co není schopna pochopit. V rétorice vládnoucí kasty se operuje termínem svoboda, ale obsah pojmu posunuli, svoboda pro ně znamená sloužit a přitakávat EU a NATO. Nesmiřitelnost se mohla zrodit až v okamžiku, kdy se v druhém táboře, a tady nehraje roli politická barva, konstituoval hlavní bod jeho usilování – svoboda se všemi důsledky tohoto pojmu, nemusí to být explicitně vysloveno, ale je to tu. Je zajímavé pozorovat, jak se boj obou táborů přesouvá z oblasti čistě materiálních výhod do ideovějších oblastí, argument o tom, že pro naši prosperitu je EU nezbytná, postrádá zajímavost.
Levný ruský plyn nám nastartuje ekonomické parametry, Fico jednal s Putinem právě o tom – ovšem cítíme, že tato argumentační rovina už není důležitá, intuitivně chápeme, že obnovením vztahů s Ruskem jde o něco podstatnějšího, otevře se cesta ke svobodě, resp. aspoň částečně pukne evropskounijní knuta a perspektivně se dostaneme ze zajetí proradné antinárodní kasty.
Maďaři jsou pravděpodobně nejsvobodomyslnějším národem v Evropě, opakovaně volí Orbána ne proto, že má s Ruskem výhodné obchodní styky, ale proto, že má s Ruskem přátelské styky, které jsou protiváhou tyranství Evropské unie. Volí Orbána i přesto, že EU jim blokuje dotace, jak velký rozdíl k české povaze, volíme servilní proradné typy, aby byly dotace.
(10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Vždycky jsme byli servilní. Metternich říkal, že Češi jsou buď lokajové nebo hulváti. Milena Jesenská psala z Pankráce, že většina lidí je tam Němci vězněna na udání Čechů. Za komunistů si Polsko i Maďarsko udrželo silný soukromý sektor, zatímco my jsme ho potlačovali nad míru, vyžadovanou Sověty. A po 89. jsme zalezli tak hluboko do západní řiti, že ani nevíme, v jakém střevě jsme.