Hrozivé otazníky nad případem učitelky Martiny Bednářové

Pokud jste celou kauzu Mgr. Martiny Bednářové, učitelky českého jazyka ze základní školy Na Dlouhém lánu v pražských Vokovicích, sledovali optikou mainstreamových médií, můžete být lehce zmateni. Soudních pří totiž probíhalo několik. Šlo jak o žalobu pro neplatnost výpovědi z pracovního poměru, tak o neoprávněné šíření tajně pořízené nahrávky, jakož i obvinění z popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování zločinů proti míru. Zatímco v prvních dvou případech byla Martina Bednářová stranou poškozenou a žalující, ve třetím je pak sama osobou trestně stíhanou, dle paragrafu 405 Trestního zákoníku.

Původní osvobozující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sice nejprve zrušil odvolací senát Městského soudu v Praze, ale následně byla Bednářová obvodním soudem opět osvobozena. Další odvolání u městského soudu pak již bylo zamítnuto. V tento okamžik však do kauzy zasahuje nejvyšší státní zástupce Igor Stříž a svým dovoláním k Nejvyššímu soudu vrací celou kauzu na začátek. Důvody, pro které Nejvyšší soud v Brně na neveřejném jednání stávající osvobozující rozsudky zrušil, nejsou v tuto chvíli v databázi dohledatelné.

Stejně neuspějete ani u předcházejících rozsudků samotných a ani původní reportáž Kristiny Cirokové, shrnující, čím se vlastně měla Martina Bednářová provinit, už na původním místě není. Na portálu pořadu Terén, kde několikaminutový sestřih z nahrávky vyučovací hodiny zazněl, právě tento inkriminovaný díl chybí. O události, kterou komentovala ministryně obrany za ODS Jana Černochová, a o vyhození učitelky, které pochválil sám ministr školství ze STAN Petr Gazdík, se tak lze jen těžko dopátrat skutečně relevantních informací, zatímco nezodpovězených otázek a bílých míst zde zůstává celá řada. A tak jsme se zeptali přímo Martiny Bednářové a ve studiu Deníku TO s ní natočili hodinový rozhovor, který zveřejníme v neděli.

Náhravka zmizela

„Tak to vůbec netuším,“ odpovídá zamyšleně na dotaz, kam se nahrávky ztratily. „My jsme dávali s Jindřichem Rajchlem v té žalobě na Seznam jako jeden z požadavků, aby tyto věci stáhli. I když jsme žalobu prohráli, může to mít spojitost. Možná se snaží něčemu předejít, protože stejně jdeme do odvolání. Ta nahrávka, která byla osmnáctiminutová, se nikdy na Seznamu nevyskytla. Uveřejnili z ní čtyři minuty, a možná ani to ne. Bylo to pěkně, hezky sestřihané, ani to nebylo v kuse. Neodpovídala ani chronologie mé promluvy. Takové výkřiky do tmy, co se jim nejvíc hodilo. Můj otevřený dopis zhruba v rozsahu strany A4, který jsem chtěla, aby zveřejnili, nezveřejnili taky. Ciroková mi sice den před tím napsala mail, na který jsem okamžitě reagovala, ale z mé odpovědi vycucla snad jedinou větičku. To, co bylo v dopise podstatné, čtenářům zatajila.“

„No, tohle škola vůbec neřešila,“ odpovídá Martina Bednářová na otázku, jak na tajnou nahrávku, porušující etiku, školní řád i Občanský zákoník zároveň, ZŠ Na Dlouhém lánu reagovala. „Vždyť školní řád je závazný dokument. Volala jsem po tom, že by ten kluk měl být nějak potrestán, vždyť porušil školní řád úplně maximálním způsobem, jak jen mohl. Tohle ale ta škola úplně vyeliminovala. Pořád se cílilo jen na mne, co jsem řekla, co jsem neřekla. Školní řád se v tom okamžiku stal jenom cárem papíru. Když si tam ale, pár dnů předtím, nějaká holčina z 9. třídy nahrávala o přestávce spolužáky, kteří ji měli šikanovat, tak to se řešilo. Dostala ředitelskou důtku, byla kázeňsky potrestána, a bylo kolem toho veliké jednání, šetření, rodiče museli do školy. Nahrávání učitele při výuce se ale zametlo pod koberec. Čili máme tu opět princip dvojího metru, který dnes funguje úplně běžně.“

Nedá mi to a zeptám se na jména. „Šlo o Jonáše Kroupu,“ potvrzuje mé předběžné informace, vedoucí až k rozvětvené rodině bývalého disidenta Daniela Kroupy z ODA a jeho synům. Jsou jimi Mikuláš, spolupracovník Českého rozhlasu a ředitel neziskovky Post Bellum, Janek, člen redakce portálu Seznam Zprávy a držitel ocenění Novinářská křepelka 2007, a také František, jehož syn Jonáš právě nahrávku ze školy vynesl. „Takhle jsem nad tím nepřemýšlela,“ odpovídá na moji poznámku, zda není zvláštní, že se na výrobě nových disidentů podílejí zrovna lidé z rodinného prostředí těch starých. „Každopádně mi ale zvláštní přijde, že ten nejstarší Kroupa, Daniel, teď dostal cenu za šíření demokracie a svobodu projevu. A tohle jsou jeho děti. Syn, vnuk a jeho výchova, odraz jeho působení.“

„Byl jako svědek u soudu,“ pokračuje učitelka Bednářová o žáku Jonáši Kroupovi, „a vypadalo to, jako bychom si ho k tomu svědectví přizvali my. Potvrdil, že učitelka stejné vyučovací metody používala už někdy od šesté třídy,  že v hodinách literární výchovy, mediální výchovy a slohu vždy podporovala diskuzi, a nutila tak žáky ke kritickému myšlení a aby se nějakým způsobem vyjádřili. Čili ten Jonáš neřekl nic, co by mi nějak mohlo přitížit.“ Na otázku, proč si tedy nahrával hodinu, která se ničím nevymykala, se dozvídám překvapivé detaily. „Ono je vůbec zajímavé, že nahrávka začíná už v okamžiku, kdy jsem ve slohu začala hovořit o rozpadu Sovětského svazu, kdy ještě nepadlo ani slovo o Ukrajině. Nebylo tam cokoli kontroverzního, co bych řekla. A je zvláštní, jaký spouštěč nebo popud byl zrovna pustit mobil v tuto chvíli.“

Osobní pomsta

Ptám se, zda se prokázalo, jak nahrávka vznikla a zda byl daný žák vůbec jejím autorem. „Nene, on ji pouze přinesl otci. Nahrávala tam nějaká holčina. Ale to jsem se dozvěděla až později. Jmenovala se, ono je to už dlouho… Vobořilová. Ano, Lucie Vobořilová. Ta to pak předala Jonášovi. A František Kroupa je takový zprostředkovatel téhleté kauzy. Ta holka, tam šlo jenom o pomstu. Byla v češtině dost slabá, čili tam byl asi i osobní motiv. Postarám se o to, aby už tady nebyla, já ji nesnáším, nenávidím ji, tyto osobní emoce jsou pak v té nahrávce slyšet. Celá byla přehrávána u soudu. U Jonáše úmysl neznám, tu kauzu takto vygradoval až jeho otec. Jonáš byl vždycky takový salámista, také ne úplně bystrý, ale je tam ještě jedna věc. Ono to začalo už za koronavirové pandemie. Vůbec se neúčastnil distanční výuky, a s panem Kroupou jsem měla následně určitou přestřelku, když se snažil obhájit neobhajitelné, v podstatě synovo záškoláctví.“

„Ona byla k tomu vyloženě dotlačená Kolářem,“ říká na adresu ředitelky Renaty Riedlové, která Martinu Bednářovou vyhodila z práce, aniž by k tomu byl relevantní důvod. „Dokonce jsem potom mluvila s jedním pánem, který byl na té škole zaměstnán. Nepedagogický pracovník, a ten se jí na mé propuštění ptal. Proč vyhodila někoho, kdo má úspěchy v češtině, 98 percentil úspěšnosti přijetí žáků na střední školu. Tu, na které ve škole stála čeština. A ona mu na to odpověděla, já jsem musela, jinak bych šla já. Takže takové tam byly tlaky. Čímž samozřejmě paní ředitelku Riedlovou neobhajuji. Každý si vždy může vybrat, jak bude jednat. Kroupa tehdy přiběhl do ředitelny a Kolářovi volal. Tykali si. Ta tady nemůže být, ta tady nemůže zůstat. Nechápu, jak je možné, že do ředitelny vběhne rodič, a začne určovat, kdo ve škole může a nemůže učit, a organizovat nějaké personální veletoče. Pak volala ještě jednou ředitelka Kolářovi, a pak mi řekla, ať druhý den už do práce nechodím.“

„Odbory se mne nezastaly. Situace byla tehdy hodně vypjatá, vyhrocená. Bylo to pár dní po té invazi. Před těmito vládními šmejdy nemá dnes nikdo ochranu ani žádnou jistotu. Vezměte si pana Okamuru. Poslanec by měl mít nějakou imunitu, ale oni si ho z té sněmovny vytáhnou a imunity ho zbaví. Ale za co? Pod jakou záminkou? Že věci, na které prostřednictvím plakátku upozornil, se nedějí?  Takže já jsem přesvědčená, odbory neodbory, že prostě cítili tu situaci jako vypjatou a že se normálně báli.“

„Praha 6 je nějaká zakletá,“ komentuje pak Martina Bednářová moji osobní zkušenost z ČVUT. „Kolář, přesto že má práva v Plzni, tak na něm na první pohled vidíte, že není žádný veleduch. Jeho otec je přítel po boku, má prostě tady tuto záštitu, a tak si myslí, že si může dělat, co chce. Ale ono mu to prochází. Ve volbách by se pravděpodobně do Bruselu nedostal. Vždyť ta poslankyně z Moravy, omlouvám se, jméno mi vypadlo, podle všeho měla více preferenčních hlasů než on. Požádala tedy o nové sečtení, ale se stížností neuspěla. Takže Kolář se v Bruselu doslova zašil a už o něm moc neslyšíme.“

Kolegové mají strach

Ptám se ještě, zda se jí zastali nějací kolegové. „Zastávali, ale potichoučku. Takové to poplácání po zádech, když to nikdo nevidí. Ale to byli kolegové na Dlouhém lánu. Jinak veřejně se mne zastalo mraky kantorů. Napadá mě třeba Marek Adam, učitel z gymnázia v Soběslavi. A mnozí další. Podporují mne naprosto veřejně, na svých profilech. Akorát nemají možnost takové medializace, ale je jich dost. Ale ta Praha 6, na Dlouhém lánu, tam je ten strach. Bojí se o to místo a snaží se příliš nevyčnívat.“

„Já teď pracuji v administrativě a jsem tam docela spokojená,“ pokračuje Martina Bednářová. „Na nějaký návrat před žáky, i kdyby se poměry změnily, teď ještě nejsem připravená. Až když je člověk ze školství pryč, tak si zpětně uvědomuje ty strašné tlaky, které tam zažívá. Dělal věci, ke kterým byl tlačen, které dělat musel. Neziskovky, schůze, porady, školení, které mi byly proti srsti, ale na kterých jsem být musela. Bylo to příkazem. Práce s dětmi mne ale bavila, za tím jsou vidět výsledky. Jiná kategorie jsou ovšem rodiče problematických dětí, kteří chodí do školy orodovat za své potomky, přesněji než orodovat bych možná formulovala přikazovat, a vedení jim jde na ruku, čímž se znehodnocuje význam školy a vzdělávací proces tak nějak celkově.“

A co čeká Martinu Bednářovou nyní? O tom si s ní a s jejím obhájcem Jindřichem Rajchlem povídal ve studiu Deníku TO jeho šéfredaktor Marek Stoniš. Vyhlídky to příliš růžové nejsou, ale držím jí palce, ať neztrácí naději. Že budeme v roce 2025 snít o něčem tak základním, jako je pluralita názoru při výuce na školách, by mne v životě nenapadlo…