Jak rozumět mírotvorci Donaldu Trumpovi. A jakou kdo hraje roli v rozehrané partii |

Sdílet článek:

JIŘÍ WEIGL

Dramatické politické události v závěru minulého týdne rozbouřily světovou politiku i veřejné mínění. Debakl jednání ukrajinského prezidenta Zelenského s americkým prezidentem Trumpem ve Washingtonu a nedělní summit tzv. koalice ochotných v Londýně eskalovaly napětí do nebývalých výšin. V naší zemi reakce na tyto události přinesly v politice, médiích a na sociálních sítích vyhřeznutí neuvěřitelné protiamerické vlny, která nemá v historii naší demokracie obdoby. Jak tomu všemu rozumět?

Za tři roky ruské agrese na Ukrajině byla naše veřejnost oficiální propagandou vychována v představě, že jediným přijatelným řešením této války je vojenská porážka a kapitulace Ruska, potrestání jeho politického vedení a válečné reparace zničené napadené zemi. Cestou, jak toho mělo být dosaženo, byla neustálá eskalace války, použití dalších a dalších typů co nejničivějších zbraní, rozšíření operací na ruské teritorium atd. Mohli jsme sledovat různé pseudomírové konference bez účasti Ruska, na nichž prezident Zelenskyj prezentoval své „vítězné plány“ pro mírová jednání, což byly v podstatě výše zmíněné kapitulační podmínky, které je možné nadiktovat jenom poraženému Rusku.

V realitě se ovšem situace vyvíjela a vyvíjí pro Ukrajinu daleko méně příznivě. Ruská vojska pomalu postupují, Ukrajině síly docházejí, škody se zvětšují a ochota spojenců to všechno financovat a zásobovat naráží na své objektivní limity.

V čem tkví bezprecedentní vstřícnost k Rusku

Staronový americký prezident Donald Trump se nikdy netajil tím, že považuje válku na Ukrajině za katastrofu a za zásadní politickou chybu Bidenovy administrativy, která nechala situaci eskalovat a nesnažila se ruské agresi zabránit, přestože o přípravách na ni více než půl roku věděla.

Jestliže Rusové Ukrajinu a její obyvatele při svém útoku zásadně podcenili a zabředli do dlouhé opotřebovací zástupné války s celým Západem, potom Západ podcenil Rusko a jeho schopnost vytrvat v boji, mobilizovat síly, učit se za pochodu a mít vůli dosáhnout vítězství. Porazit s omezenými silami, které byl Západ na ukrajinskou válku ochoten věnovat, jadernou velmoc a režim vedoucí existenční zápas ve své hlavní zahraničně-politické prioritě se po třech letech ukazuje jako iluzorní.

Donald Trump nehodlá pokračovat v Bidenově nesmyslné politice a nechce válčit s Ruskem. Jeho zásadní prioritou je zadržování Číny, která směřuje ke globální dominanci. Nepovažuje za rozumné ponechat Rusko v čínské náruči, kam ho natlačila Bidenova politika. Rusko pro něj není soupeřem, nesdílí protiruská traumata Východoevropanů a chtěl by zopakovat v jiném gardu slavný Kissingerův geopolitický tah, který v 70. letech rozdělil a postavil proti sobě v americkém zájmu komunistické velmoci SSSR a Čínu.

Trump má Rusku co nabídnout a na ruské straně se setkává se vstřícnou reakcí. Ani Rusové nejsou šťastni z dusivého čínského objetí, do něhož je zahnal Západ. V ruské historické paměti zůstává instinktivní strach z asijské hrozby, který v ní vězí od dob mongolského jha. Čínský vliv se už dávno neomezuje jen na Dálný východ a Sibiř, Čína začíná postupně určovat pravidla hry v řadě dalších oblastí a vše dosud směřovalo k tomu, že to nakonec bude ona, která se ujme jako jediná akceptovatelná síla řešení ukrajinské krize a bude z ní profitovat.

Tomu se Trumpova politika snaží zabránit. A v tom je také smysl jeho bezprecedentní vstřícnosti k Rusku a gest a signálů, které prezidentu Putinovi vysílá – od dlouhého telefonátu přes exkluzivní jednání ministrů zahraničí v Rijádu po společné hlasování o kompromisních k Rusku vstřícných rezolucích v OSN. Navázání a obnovení důvěry Moskvy je zásadní podmínkou, aby se USA mohly přeměnit z protiruské válčící strany v arbitra konfliktu, který bude vyjednávat kompromis mezi válčícími stranami. Trumpovi se jeho vstřícností vůči Putinovi, který tuto americkou snahu akceptuje, podařilo dosáhnout neuvěřitelného diplomatického vítězství, které však mnozí nejsou schopni pochopit a docenit.

Zelenského role

Trump jako zkušený byznysman myslí jasně a čistě. Vychází z toho, že Ukrajina dosud existuje a bojuje pouze díky americkým penězům, zbraním a všestranné podpoře. Bez nich neměla a nemá šanci pokračovat a bude Ruskem poražena. Proto neopakuje pokrytecké lži, že záleží jen na Ukrajině, jak dlouho bude chtít bojovat a jakých cílů chce při tom dosáhnout. Rozhoduje ten, kdo to všechno platí. On je rozhodnut skončit nyní a zachránit pro Ukrajinu maximum možného cestou nalezení kompromisu s Ruskem. Nepovažuje za nutné příliš Ukrajince přesvědčovat – oni žádné karty do hry nemají, myslí si. Dostat Rusko k jednacímu stolu je pro něj zásadní.

Avšak Ukrajinci a mnozí jejich podporovatelé ve světě i u nás si jednání s Ruskem představují jinak – americký prezident by měl na úvod ultimativně položit na stůl něco, co se bude podobat již zmíněnému Zelenského „vítěznému plánu“, a pokud to Rusové odmítnou, eskalovat dále krizi až na práh jaderné konfrontace s vírou, že to bude Putin, kdo před hrozbou globální apokalypsy nakonec nevydrží a kapituluje. Trump na rozdíl od internetových diskutérů a zabedněných fanatiků vnímá odpovědnost jaderných mocností za přežití lidstva a Ukrajina mu opravdu nestojí za riskování jaderné apokalypsy. Putin už navíc dokázal, že jeho strategický odhad není úplně nejlepší a bylo by bláznovství se na něj v konfrontační krizi spoléhat.

Mírotvorce Trump však musí ke kompromisu zúčastněné strany nějak dotlačit. Prezident Zelenskyj a jeho okolí dávají opakovaně najevo, že svou roli, kterou jim Trump přidělil, nechápou. Za tři roky válčení a dohadování s Bidenovou administrativou a evropskými spojenci si zvykli na preferenční režim a metody, které nemají daleko k vydírání. Prezident Zelenskyj pasovaný západní propagandou na válečného hrdinu a mezinárodní celebritu si nárokuje, že to bude on, kdo bude rozhodovat o válce či míru a jeho podmínkách.

To by platilo, kdyby bojoval za své a vlastními prostředky. Takto však je v Trumpových očích tím, kdo má být Američanům vděčen za záchranu. Zelenskyj však v posledních týdnech dával velmi arogantně najevo, že se americkým plánům nehodlá podřizovat a snažil se vynutit si na Trumpovi naplnění svých maximalistických cílů.

Střetnutí v Bílém domě před televizními kamerami bylo lekcí Zelenskému, jaké je jeho místo v rozehrané partii a jednoznačné potvrzení Trumpova rozhodnutí konflikt ukončit, ne v něm pokračovat. Na prosazení tohoto záměru vůči Ukrajincům má Trump dostatečné páky.

Koalice ochotných jako klacek na Rusy

Daleko složitější partner je Rusko. V obecné rovině mají Rusové silný zájem na urovnání zcela zdevastovaných vztahů s USA a Západem a na odstranění sankcí, které na ně byly uvaleny. V probíhající válce jsou tou silnější stranou, postupují a při evidentním americkém odhodlání se z konfliktu stáhnout získávají i naději na vítězství.

Jsou zkušení hráči a tvrdí vyjednavači a nebude lehké je přinutit ke kompromisu, který by dával Ukrajině šanci uhájit svou nezávislost, suverenitu a zajistil dlouhodobou bezpečnost. Trump v roli „čestného makléře“, do níž se po Bismarckově vzoru pasoval, však musí předstírat nestrannost, o niž už hovořil ve slovním utkání se Zelenským. Nemůže tlačit Rusy hrozbou dodávek dalších útočných zbraní a jiné podpory Ukrajině v případě jejich neochoty hledat kompromis. V takovém případě by jednání rozbil.

Proto Trump potřebuje tzv. koalici ochotných – dosavadní americké spojence, kteří by mimo rámec NATO hráli zlého muže, hrozili svou nekonečnou podporou Ukrajině a dodávkami smrtících zbraní. To bude pomyslný klacek na Rusy, který bude Trumpovi umožňovat tlak na ně.

Tuto spekulaci potvrzují velmi vstřícná a přátelská jednání prezidenta Macrona a premiéra Starmera při jednáních s Trumpem ve Washingtonu, která ostře kontrastovala s velmi ostrými závěry velmi krátkého londýnského summitu, který působil jako vzpoura Evropanů proti Trumpovi. Pro tuto roli našli v Londýně dostatek antiruských politiků připravených na tuto vějičku nadšeně naskočit. V podobném duchu působí i podivně tvrdá válečnická prohlášení budoucího německého kancléře Merze, jinak známého svými pevnými proamerickými postoji.

Je při tom jasné, že Evropa nemůže hrozící výpadek americké podpory válčící Ukrajině dlouhodobě nahradit a že bez Američanů nemůže zajistit svou bezpečnost. Velká slova o budování evropské obrany se týkají projektů v poměrně vzdálené budoucnosti, které na vývoj dnešního válčení na Ukrajině nemohou mít žádný vliv. Evropa hraje v Trumpově uvažování významnou roli a jeho distancování se od ní může mít ve vztahu k ukrajinskému konfliktu i taktické příčiny. V jednáních s Putinem budou nesmiřitelní antitrumpovští a protiruští Evropané významnou Trumpovou kartou, i když nebudou sedět přímo u stolu.

K protitrumpovské hysterii není důvod

Čeká nás velmi důležitá křižovatka, která rozhodne o dalších poměrech v Evropě i ve světě. EU krize ve vztazích s Ruskem a všestranně bičované válečné hysterie využije k další centralizaci poměrů v EU, právo veta členských států bude obětováno na oltář obrany před údajnou Putinovou hrozbou, obnovu Ukrajiny zajistí vyšší zdanění nás všech.

Trump je sice ideově odpůrcem vládnoucích evropských progresivistů, ale na prvním místě je velmi zkušeným pragmatickým politikem, který na rozdíl od mnoha jiných své soupeře vnímá, nepodceňuje a respektuje je. Protitrumpovská hysterie, kterou nám předvádějí mnozí, i ti u nás v ústavních funkcích, není na místě a jenom potvrzuje jejich nekompetentnost.

Trump za sedm týdnů svého prezidentství dal věci do pohybu a vytvořil prostor pro řešení problémů. Držme mu palce, aby uspěl. Prospělo by to nám všem.