Buďte zodpovědní. Vaše práva musíme obětovat ve jménu „vyššího dobra“

COVID-19 je už dva roky tím zásadním, okolo čeho se točí takřka veškeré dění. Určitě není důvod zpochybňovat existenci nemoci samotné ani to, že na ní umírají lidé. Není to ani standardní diskurs ve skupině těch, kteří se řadí ke kritikům plošného očkování či postupu politiků při potírání nemoci. Znamenalo by to popírat očividnou skutečnost a zpochybňovat práci těch, kteří se snaží mnohdy za vypětí všech sil pomoci. Jenže samotná nemoc a její rozšíření nepřinesla naší společnosti jen zdravotní rizika, ale problémy a nebezpečí, jejichž dopady mohou být ve svých důsledcích fatálnější než samotné následky nemoci. Mám na mysli aktuálně probíhající rozvrat společnosti, uskutečňovaný právě ve jménu kovidu.

Cílem tohoto textu tedy není polemika nad účinností či neúčinností vakcín, případně hodnocení postupu vlády při boji s pandemií, přestože (a pro čtenáře mých textů nejde o žádnou novinku) jsem právě k vakcinaci velmi skeptický a domnívám se, že nemoci se mají především léčit. Nemoci COVID-19 se neobávám o nic víc než kterékoliv jiné, a to i s vědomím možného těžkého průběhu a též možného konce v igelitovém pytli. Smrt musím brát jako součást života, jednou se s ní stejně potkám.

Daleko víc mě děsí, co jsme za velmi krátký čas v naší společnosti okolo kovidu vytvořili a jak rychle a efektivně dokážeme likvidovat sami sebe a spolu s tím vše, jsme dosud považovali za úspěchy lidské civilizace. Nemám v této souvislosti na mysli ani tak prostředky, které nám umožňují „pohodlný život“, těch je člověk ochoten se za jistých okolností vzdát, i když nerad, je-li na ně zvyklý. Jde však o věci, které lze jistě po čase obnovit a vrátit se k nim. Myslím však, že se velmi snadno vzdáváme své svobody a přirozených práv. Lidstvu trvalo téměř celou svou dosavadní existenci, aby po krvavých válkách, převratech a revolucích dospělo k jakés takés společenské dohodě, kterou dnes známe pod označením „Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod“ a jejíž původní znění z roku 1950 bylo postupně rozšířeno řadou dodatkových protokolů z let pozdějších. Tuto úmluvu ratifikovaly všechny státy, které považujeme za civilizované, a ještě nedávno jsme ji považovali za zcela samozřejmou součást našich životů.

Je varující (a pro některé z nás též nepochopitelné), že jsme ochotni si nechat nikoliv bezvýznamným způsobem zasáhnout do práv, o kterých naši předkové mohli jen snít, a za která přesto byli ochotni bojovat a v řadě případů položit i své životy. Jako jediné možné vysvětlení této skutečnosti mě napadá, že jsme se o získání těchto práv ve své drtivé většině nijak nezasloužili, zdědili jsme je po těch, kteří je prosadili, a jsou pro nás tak samozřejmá, že už je ani nevnímáme. Omezení práva toho či onoho zřejmě nepovažujeme za podstatné (máme jich přece tolik), takže většina z nás přijímá jako fakt, že se vzdáme jednoho, dvou či více z nich v zájmu jakéhosi „vyššího dobra“. Za odměnu jsme prohlášeni za plnohodnotné a zodpovědné občany a některá z již odebraných práv jsou nám jako bonus na určitou dobu opět propůjčena. Jde fakticky o hru na „návrat do normálu“.

Uvěřit této hře a přistoupit na její pravidla je však hrubým omylem, který nutně musí mít fatální důsledky pro naši svobodu a tolik vzývanou demokracii. Jak ekvilibristicky lze zacházet s právy občanů je nejlépe vidět právě v dnešní krizové době. Řada z nás v deklarovaném „vyšším společenském zájmu“ (formulace by mohla znít i „v zájmu kolektivu“ či „v zájmu našeho společenství všech soukmenovců“) bez zásadních protestů a trpně přijímá okleštění svých přirozených práv, v některých případech takovému okleštění ještě tleskáme a ukazujeme na ty, kteří tleskat a jásat odmítají. Obtížně pochopitelné pro mě je, že mnohdy tleskají a ukazují na druhé ti, kteří v jiných případech hlasitě odsuzují komunistickou či fašistickou diktaturu, zaštiťují se demokracií a svobodu vzývají jako nejvyšší hodnotu.

Když jsem s jedním z těchto zastánců svobody o celé věci diskutoval a zmínil jsem mimo jiné, že v současné situaci vidím náznaky totalitních praktik, jeho odpověď zněla: „Přeháníš, to přece nemůžeš srovnávat. Tady jde o ochranu tvého a mého zdraví, o ochranu zdraví nás všech. A žádní Hitler nebo Stalin už přijít nemůžou, je jiná doba, máme demokracii. A mně nevadí, že něco nemůžu, když je to ve prospěch celku, já to vydržím. Až budeme všichni naočkovaní, tak se to zase vrátí do normálu.“ Jsem přesvědčen, že právě v těchto slovech se projevuje zásadní nepochopení současné situace. Ne, opravdu zde ještě není totalita v pravém slova smyslu, stále ještě nedošlo ke zpochybnění některých občanských práv. Ale z onoho pomyslného salámu se již začalo odkrajovat a odkrojených koleček přibývá. A přesně takto se probouzely k životu všechny diktátorské režimy, které tento svět zažil.

Politikům (napříč politickým spektrem a lhostejno, zda u nás, v Rakousku, v Izraeli či ve Spojených státech) zachutnala moc, kterou dosud mohli uplatňovat jen v omezené míře (vázáni většinou demokratickými pravidly, nejistým výsledkem voleb, veřejným míněním apod.) Kovid se stal příležitostí, která byla uchopena za pačesy. Příležitostí nejprve k řadě nestandardních a prapodivných nákupů ze strany vlády, k netušeným ziskům vybraných (především farmaceutických) firem a k intenzivní spolupráci těchto firem s vládami států. Kolotoč, který se takto rozjel, přinesl příležitosti další, především příležitost k upevnění moci a postupnému omezování práv a svobod obyvatel. Požehnaná pandemie, čím déle trvá, tím snáze udržet a obhájit vše, co se stalo. Války a revoluce byly ve srovnání s dneškem jen amatérskými pokusy o získání kontroly nad obyvatelstvem a uplatněním moci v její nejčistší podobě.

Práva všech (nemylme se, nejde jen o práva neočkovaných, tam je to jen víc vidět) jsou již zmíněnou salámovou metodou omezována stále více. Toto vše je doprovázeno neutuchající mediální masáží, která velmi výrazně přispěla k tomu, že se společnost podařilo rozdělit a postavit proti sobě. Mediální prostor dostává fakticky jen jeden, ten „oficiální“ názor, hlasy těch, kteří jsou v opozici vůči současnému establishmentu a jím vyhlašovaným dogmatům, se přesouvají do alternativních médií a ti, jež jsou jejich nositeli, jsou napadáni coby dezinformátoři, konspirátoři, nezodpovědní asociálové či prostě hlupáci, a v zásadě směřují do disentu. Vytlačení nepohodlné osoby z veřejného prostoru se stalo běžnou praktikou, vytvoření „veřejného nepřítele“ běžnou součástí činnosti mainstreamových médií a bohužel i vládních orgánů (jako dezinformátory označovalo Ministerstvo zdravotnictví např. bývalého prezidenta Václava Klause či imunologa Jiřího Berana). Podobně postupuje i vedení České lékařské komory. Pak se samozřejmě nabízí legitimní otázka, jaká je tedy skutečná pravdivost a relevance všech oficiálních informací o nemoci COVID, musí-li si tyto oficiální názory vypomáhat vymazáváním oponentních názorů a bezohledným vytlačováním lidí, kteří tyto oponentní názory prezentují, z mediálního prostoru?

Eliminace odlišných názorů a hledání nepřítele (dnes neočkovaní, kdo zítra?) je prvním krokem k zavedení režimu s totalitními prvky. A jinak nemohu v této souvislosti vnímat ani návrhy na povinnou vakcinaci, zákazy vycházení a cestování, opakované vydávání právně vadných předpisů a ignorování rozhodnutí soudů o neplatnosti takto vydaných nařízení, neumožnění přístupu některým obyvatelům na ta či ona místa a řadu dalších kroků. Téměř to připomíná jakýsi „velký test“, který má vyhodnotit, co vše jsme ochotni nechat si vzít a co vše jsme ochotni tolerovat. Vládnou nám psychopati. To není až taková novinka, větší či menší psychopati vládli této společnosti vždycky. Teď však mají k dispozici netušené možnosti. Je jen na nás, co jim dovolíme.