Diktatura to říká naplno, ale progresivní demokracie to tají

Americká spisovatelka Ayn Rand se narodila v Rusku na počátku minulého století. Ve věku jednadvaceti let emigrovala do USA, kde se stala velkou popularizátorkou idejí svobodné společnosti. Její nejslavnější román se jmenuje Atlasova vzpoura. Kromě knih psala i eseje, které hájily principy svobody na konkrétních problémech doby.

V šedesátých létech minulého století vyhlásil americký úřad pro dohled nad televizemi a rozhlasem, že pokud nějaká stanice nebude splňovat kritéria veřejné služby, může přijít o licenci na vysílání.

Ayn Rand napsala v reakci na prohlášení úřadu esej o takzvané „smíšené ekonomice”:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Monopol na donucovaní prostředky

Základním zlem každé teorie o „smíšené ekonomice” je obcházení skutečnosti, že vláda má legální monopol na využití donucovacích prostředků. Zatímco diktatura spočívá na tupém uznání této skutečnosti a na heslo, že „moc je správná”, smíšená ekonomika předstírá, že moc a právo lze bezpečně smíchat, pokud se všichni dohodnou, že tato otázka nebude nikdy vznesena.

Nové nařízení úřadu pro dohled nad televizemi je ukázkou tohoto problému ve velkém rozsahu.

Dokud se budou lidé vyhýbat rozdílu mezi ekonomickou a politickou mocí, soukromou volbou a vládním nařízení, mezi přesvědčováním argumenty a fyzickou silou, je možné tvrdit, že soukromé jednání je nátlak, zatímco vládní jednání představuje svobodu.

Vágní zákony jsou základ

Cenzura ve svém staromódním pojetí je vládní nařízení, které zakazuje diskuse na nějaké specifické téma a jež vláda prosazuje silou. Moderní metoda na potlačení svobody lidského myšlení je výrazně účinnější. Opírá se o moc vágně definovaného zákona, nic moc nedefinuje ani neurčuje, pouze svěřuje lidské životy, majetek a kariéru do rukou byrokrata, který může odměňovat nebo trestat podle libosti.

Moderní metody ušetří úřadům nepříjemnou nutnost zavazovat se k dodržování pevných pravidel a obětem úřadů skrytě ukládá, aby samy objevily, čím se úřadům zavděčit.

Jak je možné, že svobodná země klesne tak nízko? Pokud by někdo váhal, měl by spočítat, kolikrát se v médiích a debatách objevila magická formulace, která to umožňuje a která zní „veřejný zájem”.

Veřejný zájem

Co je to veřejný zájem? Nikdo nikdy nedal a ani nemůže dát žádnou konkrétní definici. Tento koncept není používán doslovně k označení osobního zájmu každého občana země, ale pro nastolení konfliktu mezi soukromými a veřejnými zájmy. Jeho použití znamená jediné: je to právo některých lidí, kteří jsou podle nejasného kritéria označeni za veřejnost, sebrat právo jiné skupině lidí, kteří z nějakého důvodu veřejností nejsou.

Jakmile se toto kolektivistické pravidlo stane morální normou společnosti, je zbytek pouze otázkou času. Klíčová věta zazněla v projevu šéfa úřadu pro kontrolu televizí, ve kterém pohrozil „těm nemnohým občanům, kteří skutečně věří, že veřejný zájem je pouze to, co zajímá veřejnost”.

Tato věta je otevřeným přiznáním, že veřejnost není dostatečně kompetentní k tomu, aby posoudila, co je v jejím zájmu. Kdo tedy je? Kdo bude ochráncem veřejnosti, který určí její zájem, jenž bude mít přednost před všemi osobními právy?

Pokud veřejnost není kompetentní, aby posoudila, na který televizní program se chce dívat, jak může být kompetentní posuzovat politické otázky nebo ekonomické problémy? Odpovědí je, že nemůže, a proto by ji měli její strážci chránit před novinami, které nejsou podle úsudku strážců v souladu s veřejným zájmem a jen by zmátly nekompetentního chudáka, který není schopen dospět k vlastnímu závěru.

Tolik Ayn Rand v eseji ze šedesátých let minulého století.

Post scriptum

Pozn. autora:

Každá diktaturka to veřejně přizná. Uděláme to, protože máme moc. Progresivní demokracie na to nemá odvahu, a proto se skrývá za vznešený výraz „veřejný zájem”. Ovšem stejně jako v eseji Ayn Rand „není veřejným zájmem jen to, co zajímá veřejnost,” ale jakákoli věc, která se zrovna hodí. Kdyby totiž veřejným zájmem bylo to, co veřejnost opravdu zajímá, nebylo by nutné za pomoci státní moci tahat lidem z kapsy peníze na vysílání „veřejných” médií.

Reální lidé, kteří představují jedinou skutečnou veřejnost, by svůj zájem dali najevo tím, že by za vysílání „veřejných” médií dali svoje peníze. To je, bylo a bude nejlepším potvrzením zájmu o něco.

Ale místo odvážného předstoupení před skutečnou veřejnost schovávají se veřejná média za vznešené výrazy, aby stejně jako v minulosti sloužila vládnoucí třídě za peníze, které s její pomocí donutí lidi zaplatit.

Murray Rothbard z rakouské školy to popsal takto:

Vládnoucí elita, ať už to byli monarchové minulosti nebo socialistické strany dneška, zoufale potřebují intelektuální elity k vytváření omluvných důvodů pro existenci státní moci. Omluvné důvody se v průběhu historie lišily, efekt zůstává stejný.

V asijských říších uspěly intelektuální elity s teorií, podle které byli vládci říše nebo faraóni sami bohy. Když je vládce Bůh, pouze málokdo se odváží mu odporovat nebo neposlouchat jeho příkazy. Ve dvacátém století byla církev ve své roli při utváření veřejného mínění nahrazena velkou skupinou intelektuálů, akademiků, sociálních vědců, politologů, novinářů a obecně médií.

Otevřené přiznání, že si lidé musí platit vládní propagandu prostě proto, že to vláda tak chce a má na to dostatečnou moc, by bylo výrazně upřímnější a možná i stravitelnější než fráze o veřejném zájmu.