Meze automatizace: My tady v Lidlu děláme do software

Ještě než se do nich pustíme, pochválíme jednu organizační složku Lidu, a tou je logistika. Představte si zcela komoditní produkt, jako jsou banány. Představte si krabici s banány, která z jižní Ameriky musí doputovat přesně na určené místo a ke konkrétní osobě, protože je v ní bonus. Je v ní koks. A tato krabice s plody slunečných jihoamerických plantáží si najde konkrétního adresáta v České republice. Jak vymazlené ty procesy musejí být. Pak si říkáte, jak já k tomu jako zákazník přijdu, koupím si pomeranče v síťtce a z šesti pomerančů jsou dva nahnilé, to mi stejnými procesy nemohou doručit ty čerstvé? Fakt je, že tam teď budou asi nějaké personální změny, doufám, že manažery z logistiky nepřesunou do IT, protože tam rozhodně koks neberou. Řekl bych, že olizují žáby nebo čichají lepidlo.

Nechme se fascinovat technickým pokrokem. Číňané sestrojili vlastní umělou inteligenci. Elon Musk umí zachytit raketu za letu a v Lidlu se povedlo na čtvrtý pokus naskenovat pivo.

Kdysi byly doby, kdy se mi asi v polovině případů podařilo namarkovat celý nákup od začátku do konce bez problému. Ve zbylé polovině případů musel přijít pracovník Lidlu a něco s tím provádět. Někdy se jednalo o zcela komické věci.

Onoho osudného dne mi bylo jasné, že dnes to neprojde jen tak. Měl jsem skutečnou vychtávku. 4-pack nealkoholického piva se švestkovou příchutí s názvem Cool. Já si tedy myslím, že to nechutná jako švestky, ale jako spálený bakelit, ale bývá málokdy v obchodech a ženě to chutná.

Na dně 4-packu byl čárový kód. Pokladna ho nerozeznala a vyzvala mě, abych přivolal obsluhu.

Ani jsem nic jiného nečekal.

Není tam žádná možnost „naskenujte znovu“ nebo „zadejte EAN ručně“ nebo „použijte jiný skener“ nebo „vyberte výrobek ze seznamu“, protože nic takového retardoavné programátory z Lidlu nenapadlo. Nebo je to napadlo, ale současně vymysleli nějaký důvod, proč to nejde.

Nyní malá odbočka. Retardovaní programátoři z Lidlu svůj software neustále vylepšují, takže je pořád horší a horší. Pamatujete, jak jsem kdysi psal o té funkci, kdy si můžete na začátku skenování odtárovat vlastní tašku, košík nebo krabici a pak skládat zboží z vozíku přímo do ní? Tak tato funkce už tam není. Musíte zboží nejdřív vyložit z košíku na váhu a pak z váhy do tašky. Sereme na zákazníka, ať jde do vole prdele i s těma jeho penězma, hajzl zasranej. My to máme tady v ajtý těžký a on ať to má taky těžký.

Další taková užitečná funkce, kterou musel vymyslet naprostý hňup, je možnost zadat počet kusů ručně z dotykového displeje pro položky, o kterých někdo z centrály Lidlu usoudil, že se budou kupovat ve větším počtu. Ty pak není třeba jednotlivě markovat, stačí namarkovat jednu, objeví se obrazovka, na které lze zadat množství a pak je nutné umístit všechny takto načtené položky na váhu, aby se ověřil jejich počet a zákazníci neokrádali Schwarz Gruppe, která by pak neměla peníze na mzdy dalších vymaštěných programátorů.

Jenže právě z této funkce plyne, jak dalece nějací smrdutí umaštění full stack losers nechápou zákazníka. Tato funkce je k ničemu a je pro zákazníky matoucí. Má to dva důvody. První je spíše psychologický. Skenování nákupu není činnost, kterou byste chtěli prožívat všemi smysly, jako třeba soulož s krásnou ženou nebo jízdu v supersportu, Pardon, teď asi linuxáci neví, o čem píšu, tak teda jako hrát Roblox a Fortnite s dalšíma zoufalcema celý víkend. Při skenování nákupu si vyvinete nějaký flow, kdy mechanicky skenujete položky podle vzorce „jedna položka – jeden sken“. A tento flow, řečí průmyslu pracovní standard, ta úúúžasná funkce se zadáváním množství zruší. A navíc pro nulový benefit. Stejně musíte vzít ten matroš do ruky, stejně ho musíte dát na váhu, úspora času i pohybů je minimální. Druhý důvod je závažnější a každý UI designer by ho měl chápat, tedy opět pokud to není nějaký smrdutý linuxák, který viděl šampon na vlasy naposled minulé vánoce v reklamě. Je to totiž porušení logiky celého programu. Až doteď fungoval frontend ve dvou módech. V módu jednotlivého skenování pro jednotlivé položky a v módu hromadného odbavení pro položky, které se jednotlivě neskenují a zadávají ručně, třeba rohlíky nebo zelenina. Většina zákazníků to nakonec pochopila a používá ho tak. A je nebezpečné pokusit si vytvořit hybrid mezi oběma módy, protože to nutně část zákazníků zmate. A jak uvidíme dále, nikoli pouze zákazníků.

Tak tedy kritická chyba software při skenování piva.

Tady Swigert. Hlásím Main bus B undervolt.

Lidl systém nemá žádný komunikační prostředek, jak obsluhu přivolat, takže musíte čekat, až si obsluha udělá čas a laskavě přijde. Což se za nějaký čas stalo.

Prodavačka dorazila s mindsetem „já vím všechno a vy zákazníci jste úplně pitomí“.

„Vy jste naskenoval ten kód zespoda, že jo“.

My vsjo sdělali pravilno.

„Ano.“

„Musíte skenovat ty kódy na těch plechovkách“.

To dá přece rozum, že si koupíte balení plechovek a načíst je musíte jednotlivě. Proto se v těch baleních prodávají, abyste je mohli hned v prodejně rozebrat a vyndat.

„No když myslíte, že to pomůže…“

Už_ne_prodavačka usoudila. že jsem příliš blbý na to, abych jejich radu dokázal prakticky realizovat a jala se to provádět sama. Po nějakém úsilí osvobodila z balení jednu plechovku a naskenovala ji. Pak zadala počet 4 skrze tu novou pokrokovou funkci.

Bravo. V seznamu nakoupených položek se objevilo, že mám v košíku 16 plechovek švestkového piva.

Máme prudký nárůst výkonu. Je třeba stisknout tlačítko AZ-5, Anatoliji Štěpanoviči.

Vyprskl jsem smíchy.

„Čemu se smějete?“, vylítla frustrovaná už_ne_prodavačka.

„Směju se, jak jste všichni neschopní.“

Prodavačka započala provádět nejrůznější akce, jejichž smysl jsem nikoli zcela chápal. Prováděla různá storna a šermovala plechovkami jako nějaký pivovarský ninja. Nakonec uchopila nyní prázdný obal s čárovým kódem, který jsem původně nenačetl já a vítězoslavně dosáhla toho, že byly načteny pouze 4 plechovky.

Bez jakéhokoli projevu politování, omluvy či vysvětlení se odebrala zase k jiné pokladně, aby napravovala zprasky dementních programátorů zase pro někoho jiného. Pochopil jsem, že ani ona nemá pozitivní vztah ke stroji, který její management nechal vyvinout nějaké levné úplně blbé losery zavřené někde ve sklepě, aby jí nahradil.

A to je prosím triviální úloha o strojové identifikaci objektů.

Kdy seberou stroje lidem práci?

Kurva nikdy!

Protože nejde jen o stroje a jen o lidi, ale o jejich interakci. Jedni lidé ve skupině A programují stroje, aby jiní lidé ve skupině B mohli se stroji nějak pracovat. Týmy A a B se vzájemně neznají a nemají personální průnik. Tým A nechápe a nechce chápat, jak funguje tým B. Nesprávně si myslí, že tým B nadšeně čeká na pokrokové funkce programů z týmu A. Jenže tým B chce jen snadno, rychle a bez problémů nakoupit. Kreativita týmu A je mu úplně u prdele, je mu u prdele i to, zda je pokladní člověk nebo stroj. Tým B proklíná tým A, protože si myslí, že jsou dementi. Tým A proklíná tým B, že nerozumí jejich skvělému software, který přece prošel všemi testy, a chtěl by je vyměnit za nějaké jiné lepší zákazníky, stejně jako by polici rádi vyměnili občany.

Tuhle interakci jsme se dosud nenaučili zvládat.

Potřebujeme lidi, aby programovali a testovali stroje, a taky potřebujeme další lidi, kteří nejsou fachidioti a umí pochopit a řídit vztah mezi lidmi a stroji. Tihle poslední na trhu moc nejsou. Aby stroje mohly vzít lidem práci, potřebujeme lidi. Paradox, co? Celá situace tak zjevně má break even, od kterého se bude vyplácet stroje nepoužívat. V Lidlu je tento break even reprezentován momentem, kdy přestane zákazník prostě na samočinné pokladny chodit a raději zamíříte ke klasické kase, a tam jsem teď já. Dospěl jsem k názoru, že prostě nemá smysl tuto automatizaci používat, protože ji vytvořili hlupáci, udělali to tragicky, pouze mě to stresuje a nepřináší to žádný benefit.

Mimochodem, v Budějovicích máme ještě jeden obchod. Jmenuje se Terno. Chodí tam hlavně důchodci. Průměrný věk zákazníka bude tak 70 let. V tomto chrámu gerontního konzumu nečekáte, že byste našli umělou inteligenci, ale děje se tak. Jsou tam váhy na ovoce, které samy poznají, jaké ovoce na nich leží. Už není potřeba si pamatovat nějaké číslo nebo přesný název. Já tedy nevím, zda se jedná o AI, možná je pod stolem zavřená bába a pozoruje zákazníky periskopem, ale zmýlí se to opravu málokdy. Nakonec k automatické identifikaci ovoce a zeleniny není třeba žádný rozsáhlý analytický aparát a celkem triviálním rozhodovacím procesem nad kategoriemi tvar, forma a barva se dá s docela slušnou přesností dobrat k tomu, zda na váze leží pomeranč nebo banán. Jen tak jako inspirace pro další IT retardy, až budou zase něco vymýšlet.