V kampani proti těžbě a využívání uhlí se angažuje řada neziskových organizací. Jak tyto organizace fungují a jaký je jejich vliv, jsme se zeptali bývalého náměstka brněnského primátora Roberta Kotziana, který o politických neziskovkách nedávno vydal celou knihu.
Politické neziskové organizace vytvářejí sítě vzájemně propojených subjektů, které si v médiích vzájemně potvrzují své názory a odvolávají se jedna na druhou. Zároveň mají velké finanční zdroje. Původ části z nich je však pro většinu lidí nezjistitelný. Ve vnucování zelených řešení v náhradě uhlí, v energetice obecně a v prosazování plánu Green Deal se angažuje velké množství takových organizací a skupin, jejichž pozice je v médiích prakticky neotřesitelná. Pro lepší pochopení fungování celého systému politických neziskovek přinášíme rozhovor s Robertem Kotzianem, který se tímto fenoménem podrobně zabýval. Popsal jej také v knize Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaci (nakladatelství LEDA, 2021 zde).
Zdá se, že v ekologistických aktivistických skupinách, které se angažují za víceméně stejné „klimatické“ cíle je velký podíl mladých lidí. Co je tam přitahuje?
Děti jsou odmalička vystavovány environmentalistickému nátlaku. Zelenou ideologii najdeme v učebnicích, v některých dětských filmech a v pořadech veřejnoprávních médií. Není třeba, aby ji děti nacházely na každé straně svých pracovních sešitů nebo v každé pohádce. Stačí tu a tam. V pohádce děti brání čarodějný les před zlým stavitelem. V pořadu „Rejpavá žížala“ jim Česká televize podsouvá, že auta jsou zlá, protože zabíjejí zvířátka, pořad „Invaze planktonu“ začíná sdělením, že člověk je největší škůdce planety. Aktuálně environmentalistickou propagandu Česká televize dětem vštěpuje v soutěži Planeta je Prga. Kolik sci-fi filmů, oblíbených mládeží, je postaveno na klišé o tom, jak si lidstvo v minulosti svou neodpovědností zničilo planetu a nyní, v budoucnosti, je třeba řešit následky…? Rodiče nemohou být s dětmi ve škole a nesledují s nimi všechny pohádky. Často netuší, jaké masáži jsou jejich děti vystaveny. Není se pak čemu divit, že když dorostou, mnohé z nich tíhnou k spasitelským alarmistickým vizím a jednoduchým receptům, které tato ideologie nabízí a které jsou, nikoli náhodou, namířeny proti svobodě jednotlivce.
Zelené skupiny se ve svých tvrzeních obvykle opírají o výsledky studií, které udělaly jiné zelené skupiny. Vytvářejí přitom však dojem, že jde o nezávislé a objektivní studie…
Zelené skupiny jsou politické neziskovky, které v naprosté většině případů nepracují samostatně, odděleně od ostatních politických neziskovek. Čile spolupracují a různě se prolínají například tím, že mají část členských základen společnou. Tvoří tak jakousi síť, která není centrálně řízená, ale kterou drží pohromadě společná ideologie, společné zdroje peněz, účast na společných projektech a podobně. Průvodním jevem je to, co říkáte, tedy že se o sebe vzájemně opírají i argumentačně. To bez uzardění dělají i veřejnoprávní média, kterým nedělá problém vystavět dramatický článek na citacích „odborníků“, kteří jsou ale ve skutečnosti aktivisty zelených politických neziskovek.
Manipulace je, bohužel, běžnou součástí práce ekologistů. Je to dobře vidět i na formulacích otázek průzkumů veřejného mínění, které si zadávají. Máte nějaké vysvětlení, proč o nich přesto média bez dalších kritických otázek informují?
Je to mix důvodů. Řada redaktorů s environmentalistickými politickými neziskovkami sympatizuje. Jiní se obávají jít proti proudu. To jsou časté příčiny. Politické neziskovky si zakládají na tom, že jejich postoje jsou vyjádřením obecného, objektivního dobra či vědeckého poznání, tedy že jejich činnost je vlastně věcná a nepolitická. Tento jejich sebeklam, tato lež, je podstatným rysem politických neziskovek. Redaktor pak nezpovídá politického aktivistu, ale „znalce“ něčeho, co je tak samozřejmě dobré, že otázka, zda jde či nejde o politickou činnost, je vlastně nepatřičná. Kdyby to byla politická činnost, musel by redaktor zajistit také oponentní názor. Ale jde-li o objektivně správná tvrzení, či dokonce o vědecké poznání, není oponent potřeba. Mnozí novináři ignorují propastný, kvalitativní rozdíl mezi ekologem, který ve svém volném čase bez pozornosti médií sbírá odpadky v lese, a ekologistickým aktivistou, který se lepí k silnici, vykřikuje nadutá hesla o záchraně planety a požaduje zákaz automobilů či jaderných elektráren. Pro mnohé redaktory je obojí tou stejnou ochranou přírody. Environmentalističtí aktivisté jsou si tohoto zploštělého vnímání ochrany přírody vědomi a umně toho zneužívají. Ve své podstatě se jedná o starý trik komunistů, kdy marxismus byl považován za vědecké poznání a zpochybňovat jej by bylo to samé, jako z politických pozic zpochybňovat fyzikální zákony.
Tyhle neziskovky dostávají paradoxně peníze od vlád, přitom jsou jejich nepřáteli. Ale ty by jim samy o sobě nestačily. Máte nějaké informace o jejich dalších zdrojích financování?
Dostávají peníze nejen ze státního rozpočtu, ale také z krajských a obecních rozpočtů. Existuje však řada soukromých zdrojů, u kterých nelze sledovat, kolik a na co přesně poskytují environmentalistickým politickým neziskovkám peníze. Jedním ze znaků těchto organizací je velmi nízká transparentnost, která v kombinaci s jejich propojeností v podstatě znemožňuje sledovat jejich financování.
Jak se dá proti nátlaku těchto aktivistických skupin, potažmo politiků, bránit? K respektování faktů a přírodních zákonů je zatím nepřivedly ani obrovské dluhy států, ani covid, ani raketový růst cen elektřiny, které ohrožují životní úroveň stále většího množství lidí.
Aktivistickým politikům se lze bránit politickými prostředky. Souhlasím, že to se snadno řekne, ale hůře provádí. Mnoho z toho, co nám vadí, totiž přichází ze vzdáleného Bruselu. Nakonec se ale vždy ukáže, že s bruselskými nesmysly lze nejúčinněji bojovat na národní úrovni. Národní vláda musí mít odvahu postavit se na odpor. Na příkladech Maďarska a Polska vidíme, že to jde. V Evropském parlamentu, kde dlouhodobě dominují progresivističtí poslanci, lze jen málokdy vybojovat něco podstatného.
Aktivistům politických neziskovek je třeba se stavět dobrou argumentací a nejlépe také z politických pozic, neboť i ony jsou politickými aktéry, byť to popírají. Co tento boj činí tak těžkým je značná materiální asymetrie. Zatímco environmentalistické politické neziskovky, přinejmenším ty podstatné, kolem kterých vznikají další, jsou finančně a materiálně relativně zajištěné, neprogresivistické organizace jsou na tom v naprosté většině případů nesrovnatelně hůř. Některé útvary vysokých škol, vědeckých a jiných veřejnoprávních institucí poskytují progresivistickým aktivistům zaměstnání, které jim dává dostatek placeného prostoru pro jejich aktivismus. Nic takového na opačné straně nenajdete.
Máte pro tenhle nepoměr nějaké vysvětlení?
Zeleným aktivistům se po desítkách let podařilo udělat ze své ideologie součást mainstreamu, profesionalizovat se na katedrách vysokých škol a ve výzkumných institucích. Přesvědčili podstatnou část veřejnosti, že jejich ideologie není ideologie, ale objektivní dobro a vědecké poznání. To jim otvírá cestu k mnoha dotacím. Nevybíravým nátlakem a pochodem institucemi a korporacemi obsazují i klíčová místa v byznysu. Navenek se to projevuje jako takzvaná společenská odpovědnost, jako neochota bank financovat projekty, které nevyhovují progresivistickému pohledu na svět a podobně. Ten, kdo by se environmentalistické ideologii a jejím aktivistickým proponentům chtěl rozhodně a veřejně stavět, má jen minimum možností, kde získat materiální podporu, bez které není reálný boj možný. Je prakticky výhradně odkázán na drobné dárce sháněné po internetu.
Druhý faktor, který stojí za zmínku, je odlišný životní styl běžných lidí a potenciálních kritiků aktivismu environmentalistických politických neziskovek. Lidé stojící názorově mimo politické neziskovky jsou v naprosté většině značně vytíženi svou prací a starostmi o všední věci. Mají tak na rozdíl od zapálených zelených aktivistů jen minimum prostoru zajímat se o politiku do té míry, aby pochopili závažnost problému ekologistických hnutí, progresivismu, klimaalarmismu a tak dále.
Obvyklou taktikou environmentalistů je vyhýbat se přímé konfrontaci s odpůrci. Navíc jim to média běžně umožňují, když jejich fundované oponenty neoslovují, nebo je nezvou do diskuzních pořadů. Jak by zněl váš recept na prolomené této informační blokády?
Recept je jediný. Být aktivní tak, že ani progresivistická média nebudou moci aktivitu oponentů environmentalistů ignorovat. To však má určité materiální předpoklady. A jak jsem se už zmínil, právě v tomto ohledu existuje významný nepoměr sil. To si nestěžuji, nefňukám, jen konstatuji.
Sám jste se v politice pohyboval, byl jste členem ODS, která již také názorově hodně „zezelenala“. Je vůbec možné, že politici nevnímají podložené argumenty o tom, proč jsou představy zelených aktivistů neuskutečnitelné?
Většina politiků stran, které jsou alespoň trochu napravo od politického středu, to různou měrou vnímá. Nemají však odvahu se podle toho chovat. Tato neodvaha má dva základní důvody. Jednak ze zkušenosti pragmaticky vnímají, že smysluplný boj se zelenými aktivisty znamená permanentní a ostrou konfrontaci a že většinová společnost nemá ráda konflikty v politice a svým hlasováním často nakonec ztrestá obě strany sporu bez ohledu na to, kdo v něm stojí na správné straně. Druhým základním důvodem je prachobyčejná zbabělost, argumentační nejistota a obavy z veřejné dehonestace. Dobře vědí, že progresivisté jsou mistři v mediálním lynčování svých odpůrců. Je v tom však ještě jeden pragmatismus a to je snaha zalíbit se co nejširšímu spektru voličů a zejména mladým lidem, u kterých PR agentury politickým stranám tvrdí, že preferují zelenější politiku. Tak se pravicovým politickým stranám kruhem vrací jejich dlouhodobé ignorování toho, čím jsme náš rozhovor začali. Totiž ignorováním toho, že už od nejútlejšího věku jsou naše děti ideologicky zpracovávány.
Robert Kotzian
Regionální brněnský politik Robert Kotzian (zde) se narodil v roce 1974. Osm let byl brněnským zastupitelem, z toho čtyři roky náměstkem primátora. Byl také starostou a radním městské části Brno – Bohunice, nyní je v této městské části zastupitelem. V průběhu sporů o hlavní vlakové nádraží v Brně přišel do styku s působením politických neziskových organizací, o jejichž fungování napsal knihu Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaci.
(7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář