Lež není názor

Cenzura? Ne, jen bráníme šíření lží

To je teď hlavní nápěv, který zpívají propagandisté hlavního proudu. Neomezují svobodnou diskusi, ale lež přece podle nich není názor. Proto bylo naprosto nutné vypnout “proruské” weby, které prý vesele šířily lži. Je to naprosto nezbytné pro ochranu naší křehounké demokracie. Ty weby zařízlo stejné sdružení, které se před pár lety kasalo bojem proti cenzuře a nadšením pro svobodný internet. Dokonce v kampani zazněla slova jako tvrdý odpor proti snahám vlády o něco takového a tak dále. Osobně bych si pod pojmem tvrdý odpor představoval něco jiného než okamžité sražení podpatků a zavření pár webů navíc v rámci lidové iniciativy. Tehdy šlo jen o weby s hazardními hrami. Na tomhle příkladu je potřeba ukazovat, jak se zdánlivé konání dobra zakazováním vždy obrátí proti svobodě. Mechanismus byl nastaven a spuštěn. Ani se nesnaží předstírat nějakou zákonnost, prostě zákaz, protože můžeme. Dovolil bych se nesměle zeptat našich bodrých ochránců, kteří v potu tváře nastavují svou bělostnou hruď v boji za náš nový a šťastný svět. Za co asi stojí naše celková národní bezpečnost, když ji ohrozí osm webů? To je to s naším státem až tak špatné? Opravdu se systém zhroutí a dojde k nedozírným škodám, když necháme publikovat osm, slovy osm, webů? Takový nápor agitace může ustát jen neochvějná demokratická vláda a čacké bezpečností složky. Ruská agitace tady měla volný prostor celou dobu, a co přesně ovlivnila?

Lež má krátké nohy

Ale k věci. Lež není názor, to je takové, kulantně řečeno, zajímavé tvrzení. Nastala přece krize, a tak nemůžeme nechat proruské lháře šířit jejich bludy nebo lži. Naši předci měli takové pěkné přísloví o tom, že lež má krátké nohy. Čímž chtěli říct, že bude brzy odhalena. Proč se stát nebo nezávislá média nebrání prostým napsáním pravdy – je to tak a tak? Taková je pravda a každý se může přesvědčit. Ale to je docela dost práce. Zacpat někomu hubu je prostě jednodušší. Když jsme u těch lží, tak první, co mne tak napadá, kdo určí, co je pravda a co ne? Kdo má ten patent na pravdu? Nerodí se náhodou pravdivý náhled na svět z diskuse různých názorů a pohledů na události? Mělo by být jasné jak to udělat, protože případné rozlišení mezi pravdou a lží se dá rozsoudit objektivní skutečností. Kdo bude tvrdit, že sklo se po úderu kladivem nerozbije, bude brzy usvědčen ze lži. Lze konstruovat teorie o tom, že jde o záměrnou dohodu mezi výrobci kladiv a skla, ale nikdo tomu neuvěří, protože existuje mnohem jednodušší vysvětlení. Proč ale má být dotyčný trestán za názor o existenci takové dohody?

Co třeba takový hovězí steak z pravé svíčkové? Pro mnohé vybraná lahůdka, ale pro vegetariána představuje naprostý hnus. Pro něj konzumenti masa představují vrahy zvířat a počátek utrpení živých bytostí, neboť zabíjením živých tvorů se chováme odporně a barbarsky. Máme tvrzení, že steak je skvělý a proti němu, že je hnus. Kde je objektivní realita? Oba výroky přece nemohou platit zároveň, ale chápeme, že to je možné, aby měly právo existovat oba. Takže když u vesla bude vláda vegetariánů, tak je správné potlačovat propagaci hovězího? Zdůvodnění je přece jasné, propagace konzumace hovězího masa znamená souhlas s vražděním a násilím. Tudíž musí být nad slunce jasnější, že takovou věc nelze připustit. Propagace vraždění přece není názor, ne? Věřím, že vláda vegetariánů obecenstvo zavalí mnohými dobrozdáními o tom, že červené maso je škodlivé pro lidské zažívání a dobytek flatulencí ničí životní prostředí. Jistě se najde i nějaký vhodný datový vědec, jenž dokáže svými čísly, že snížení počtu krav planetě prospěje. Šíří se pak dezinformace tvrzením, že naopak kravský hnůj je nepostradatelný pro zemědělství a krávy obecně planetě prospívají? Ano nebo ne? Obě skutečnosti nemohou platit dohromady. Kdo je tedy dezinformátor?

Výlet do historie

Co třeba takové události druhé světové války? Pro německou okupační správu byli partyzáni bandité. Útočili na vojenské cíle, zabíjeli německé vojáky a příslušníky okupační správy, či jejich pomahače. Lze však najít mnohé události, kdy partyzáni vypálili německé usedlosti, vraždili civilní obyvatelstvo jenom pro jejich německou národnost nebo jako pomstu za zabité svoje lidi. Po porážce německých ozbrojených sil se ti stejní lidé proměnili z banditů na hrdiny odboje, přestože se bavíme stále o těch stejných činech. Jejich role a hodnocení se naprosto proměnilo pouhou změnou moci, či vojenské situace. Kdo byl tedy lhář? Němci nebo jejich odpůrci? Němci prohráli, takže proto jsme měli pravdu? Co teprve takový Gil-Rodionov a jeho Družina? Nejdřív na německé straně, kde páchal hrozné zločiny. Pak přešel na sovětskou stranu, kde se stal nositelem vysokých řádů. Pouhou změnou vlajky se změnili z odpadlíků na hrdiny. Takže co je potom dezinformace? Co je potom pravda a co lež? Byli bandité nebo hrdinové? Nebo nejdřív jedno a pak druhé? Jde tu o komplexnosti reality a subjektivnost pohledu na událost, kterou měříme svými zkušenostmi nebo politickou pozicí. Objektivní pravdy se dobrat nelze, protože neexistuje? Nebo chybí vůle se jí dobrat, protože by byla dost nepříjemná?

Kolikrát v historii se ukázalo, že tvrzení považované za jasnou lež byla nakonec pravda? Za všechny ať mluví Koperník. Zakázali bychom mu publikovat, protože šíří lži o tom, že Země obíhá kolem Slunce? Tehdejší autority jako Luther ho jednoznačně odsuzovaly jako neznaboha a bezbožníka, protože jeho dílo popíralo ptolemaiovský pohled na uspořádání vesmírných sfér. Ale přesto se později ukázalo, že to je oprávněný pohled na skutečnost. V té době to bylo autoritami považováno za lež a tak bylo správné jeho díla spálit a zapomenout? V tehdejší době se takový názor nutně musel jevit jako lež, takže bylo naprosto v pořádku, že jeho dílo skončilo na Indexu zakázaných knih? Takže byl to názor nebo lež? Nebo k tomu přistoupíme jako postava z Orwellova románu 1984 soudruh O’Brien? Ten tvrdil, že hvězdy jsou ohně zavěšené pár kilometrů vysoko, ale když se to hodí, tak můžeme předpokládat, že jsou vzdáleny mnoho světelných let. Dáme dohromady oba protikladné názory tak, jak se zrovna politicky hodí. Je to v pořádku?

Ale to jsou přece nepřátelé

Už vás slyším, jak netrpělivě vzdycháte a máváte rukama v odmítavém gestu se slovy, ale koho to chcete chránit našimi výdobytky, pane autore? Tihle lidé jsou naši nepřátelé, kdyby se dostali k moci, tak by zakazovali, ó jé, to byste se divil. To je klidně možné, drazí pánové, ale co teď vidím, se od toho moc neliší. V čem je rozdíl? Proč my jsme demokraté a oni ne? Protože jsme si to řekli? Lišíme se v tom, že zakazujeme méně a to nás dělá mravně nadřazenými? Když okrademe jen dva starce místo deseti, jsme pak oprávněni kritizovat toho, kdo okrade těch deset? Nikoliv. Co je špatného na tom ukázat prstem, podívejte, v Rusku zakázali psát tenhle článek a u nás si mohou ruští agitátoři psát, co chtějí? Myslíte si, že by nám takové srovnání neprospělo? Myslíte si, že by si lidé neřekli, brr, tam bychom žít nechtěli? Pamatujete si, že na tom shořeli komunisté? Kasali se svou mocí, ale lidi nebavilo žít v zemi, kde se nemohli svobodně vyjádřit. Kdo by raději žil v zemi, kde se zakazuje psát, než v zemi, kde je svoboda slova opravdová? Pak bychom i měli to mravní právo kritizovat cizí poměry. Pokud má být svoboda slova, tak musí být i pro naše nepřátele. Protože dneska je nepřítel tenhle, pak tamten a najednou bude nepřítel ze mne. Nebo máte lidi za totální pitomce, kterým je potřeba říkat čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné?

Jak lze vidět z příkladů, je pojetí lži velmi úzce navázáno na oficiální doktrínu držitelů moci. Vždy se držitelé moci prohlašují za ochránce pravdy a práva, neboť to legitimizuje jejich pozici. Vše, co jejich pozici podkopává, prohlašují za lež a obhajobu ohavností. Svoboda slova především zahrnuje možnost tvrdit něco jiného než oficiální vládní linie. Ať už se omezení takové svobody slova zaštiťuje sebelepší obhajobou, jde vždy o omezení. Svoboda slova buď je, nebo není. Osobně raději budu číst hromadu lží, než svěřit dozor nad mou ideovou čistotou státu. Kdyby jenom státu, ale ještě jakýmsi polooficiálním strukturám s naprosto nejasným statutem. Demokracie a svoboda slova je o tom, že připustíte, že se na jednu a tu samou věc mohou dívat lidé rozdílně a nelze jednu nebo druhou věc zcela přesně odsoudit jako lež, protože je to o úhlu pohledu. Vždy s jakousi pozoruhodnou přesností se ta správná pravda objeví na straně vládnoucích. Říkat něco jiného než mocní, aniž za to skončíte v lochu, je naprosto zřetelným lakmusovým papírkem, jak na tom společnost, co se týče svobody, doopravdy je.