Bourání mýtů: Socialismus garantoval práci pro všechny. Každý měl jistotu zaměstnání, nezaměstnanost neexistovala

“Díky plánovanému hospodářství byl za socialismu dostatek užitečné práce pro všechny, a proto neexistovala nezaměstnanost.”

… tvrzení, se kterým se v  průzkumu agentury FOCUS z dubna 2018  ztotožnilo 77% respondentů. 

Fakta a vyvrácení mýtu:

Nezaměstnanost za socialismu sice formálně neexistovala, mít zaměstnání však nebylo právem, ale povinností pod hrozbou vězení. Být zaměstnán bylo pro každého zákonnou povinností a kdo se zaměstnání vyhýbal, byl považován za příživníka, přičemž takto vymezené příživnictví bylo sankcionováno i vězením. Pracující se nemohli zcela svobodně rozhodovat, v jakém povolání, v jakém podniku a na jaké pozici budou pracovat. A vůbec ne ti, co projevili nesouhlas s politikou strany nebo ideologií režimu. Socialistické Československo se tak podobně jako ostatní země východního bloku stalo pomyslným táborem nucených prací, resp. klecí povinně zaměstnaných lidí.  

Po mocenském ukradení majetků v “znárodnění” a “kolektivizaci” a postupné likvidaci živností a jiného drobného podnikání režim zcela znemožnil jakékoliv formy podnikání, přičemž například ještě v roce 1930 tvořily v Československu drobní řemeslníci a živnostníci spolu s podnikateli a pracovníky ve svobodných povoláních bezmála 14 % a drobní a střední rolníci 22% ekonomicky aktivní populace. Cílem režimu bylo vytvořit ze všech ekonomicky aktivních obyvatel námezdní pracující, závislé na státu.

Formální zaměstnání neznamenalo smysluplnou a produktivní práci. Tlak na formální vykazování téměř 100-procentní zaměstnanosti vedl k přezaměstnanosti a umělému udržování pracovních pozic, což znamenalo pro společnost značnou finanční zátěž a jiné negativní důsledky, například v podobě konzervace neproduktivních činností na úkor produktivnějších. 

Důsledkem nesmyslné pracovní povinnosti byla i nízká produktivita práce. Například počátkem 70. let 20. století náš průmysl dosahoval pouze 80% produktivity práce ve francouzském průmyslu, přičemž ani ten nepatřil ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi Západu k nejefektivnějším. Potvrzením přezaměstnanosti a nízké produktivity v socialismu byl i rapidní nárůst nezaměstnanosti po Listopadu 1989.