Speciální vojenská operace ve druhé fázi aneb neradostné vyhlídky

Přílišné lpění na zopakování Operace Dunaj (invaze do Československa v 1968) a příliš dlouhá snaha „sedět na více židlích“, spolu s účinnými ukrajinskými protiútoky, vedly k neschopnosti ruských invazních jednotek získat plnou kontrolu nad oblastmi dočasně ovládnutými na severu a severovýchodě Ukrajiny, a to ani po zastavení ofenzivního postupu. Důsledkem toho byl pak ruský ústup z velké většiny těchto oblastí.

Ruská propaganda se to pokoušela prezentovat ve stylu: „Je to součást plánu.“, zatímco více aktivní proruští „experti“ se to dokonce pokoušeli podat jako „promyšlenou ofenzívu, kdy část ukrajinských sil bude předstíranými útoky upoutána na severu a severovýchodě, zatímco Rusové pak bleskově a zdrcujícím úderem odříznou a zničí celou ukrajinskou frontu proti Donbasu“. To byl zjevný nesmysl, neboť v takovém případě by onen útok musel proběhnout ještě během bojů na severu a severovýchodě (blíže na toto téma viz zde).

Ruské stažení z těchto ovládnutých oblastí bylo kompletní a ruská armáda zjevně neměla kapacitu tam ponechat ani část jednotek, které by zde nadále vázaly ukrajinské síly a bránily jim přesunout se na hlavní bojiště v Donbasu. Je otázkou, jak velké ztráty ruské jednotky na severovýchodě a severu utrpěly a do jaké míry se podařilo pro aktuálně zahájenou ofenzívu v Donbasu obnovit jejich bojeschopnost. Určitým varováním je skutečnost, že ruský ústup, navzdory své zjevné vynucenosti, proběhl v zásadě spořádaně, tj. nepřešel v zhroucení a útěk, a zároveň že i přes pokračující tlak ze strany Ukrajinců nedošlo k odříznutí exponovaných ruských jednotek. To ukazuje limity ukrajinských možností, ať již díky utrpěným ztrátám či omezeným zdrojům, kdy výzbroj obdržená v první fázi konfliktu je nepoměrně účinnější v defenzivním boji.

Kursk naruby?

V roce 1943 kurský výběžek v linii východní fronty i při zcela laickém pohledu na mapu lákal k odříznutí a ke zničení v něm umístěných jednotek po vzoru velkých německých úspěchů z roku 1941. Jelikož byl tento záměr tak očividný, byl prakticky vyloučen moment překvapení. Navíc si Němci dali na čas s přísunem posil a přípravami k útoku. Rusové pochopitelně dělali totéž, silně opevnili boky výběžku a, když do těchto míst dopadl dlouho očekávaný německý úder, nepodařilo se mu prolomit obranu. Německé jednotky uvázly v těžkých bojích, jejich síly byly oslabeny a následně došlo k ruským protiútokům severně a jižně od výběžku, tj. fakticky k pokusům odříznout německé jednotky útočící proti kurskému výběžku. Výsledkem bylo nejen odražení německé ofenzívy, ale i hrozba kolapsu německé fronty, která vedla k ústupu Němců i z pozic držených před začátkem útoku.

V současnosti se ruská armáda nachází v situaci německého wehrmachtu roku 1943. K brzkému útoku proti donbaskému výběžku nedošlo a Rusové potřebovali čas k přísunu posil a k reorganizaci jednotek. Zároveň však Ukrajinci využili tento čas k posílení obranných pozic, zejména pak ve směru možného obchvatu na Kramatorsk a Slavjansk, jakož i k přisunu posil. Navíc ukrajinská armáda začala získávat výchozí pozice ohrožující obchvatem ruské jednotky snažící se o odříznutí výběžku.

Ruské ofenzivní možnosti

V podstatě se nabízí tři základní varianty útoku, které lze zjednodušeně rozlišit, zda z klíčového nástupního prostoru u Izjumu na severním konci donbaské linie budou Rusové útočit na jihovýchod, jih nebo jihozápad.

Minimalistická –  útok na jihovýchod, snaha odříznout pouze severovýchodní výběžek ukrajinské linie (prostor Severodoněck – Rubižne – Lysyčansk)

Střední – útok na jih ve směru na Slavjansk, snaha obklíčit nebo přimět k ústupu celou ukrajinskou linii v Donbasu a ovládnout území v původním rozsahu Doněcké a Luhanské oblasti

Ambiciózní – útok na jihozápad, postup hluboko do týlu ukrajinských jednotek, znemožnit jejich ústup a zničit je, ovládnout území až k Dněpru

Realita

Podle aktuálních pohybů ruských jednotek se zdá, že bude probíhat minimalistická nebo střední varianta a že Rusové (správně) dospěli k závěru, že na ambiciózní variantu nemají dost sil a že by v takovém případě dopadli stejně jako před měsícem u Kyjeva.

Ukrajinské jednotky tomu přizpůsobují své rozmístění a posilují obranné pozice. Za daných okolností dává smysl, že Ukrajinci nyní spíše šetří síly, nepouští se do velkých útoků a soustřeďují se na zastavení avizované ruské ofenzívy. V tom jim napomáhá skutečnost, že v uplynulých dnech docházelo z ruské strany spíše k dílčím útokům, které naznačují, že pod tlakem termínu stanoveného na 9. května má ruská armáda zatím sklon nasazovat dostupné jednotky do boje postupně a předčasně namísto jejich koncentrace k silnějšímu úderu. Je však zajímavé, že ukrajinský přístup není zcela defenzivní, nýbrž jeho součástí jsou dílčí tlak ve směru na Cherson, který váže zde se nacházející ruské síly, a zejména postup na východ od Charkova, jenž ohrožuje ruské logistické spojení na Izjum a tedy může narušit ruskou ofenzívu vycházející z tohoto prostoru a teoreticky i vést k odříznutí útočných jednotek. Na druhou stranu je však nutno vzít v úvahu, že oproti SSSR v roce 1943 má Ukrajina podstatně menší lidské i materiální zdroje, a proto je sporné, zda je výše uvedené zopakování kurského scénáře reálně možné.

„My proti NATO“

Je značná pravděpodobnost, že aktuální boj na Donbasu nebude rozhodující a Rusko ani v tomto případě nedosáhne svých deklarovaných cílů, a to ani před 9. květnem, ani poté. Bylo by však příliš optimistické z toho vyvozovat nějaké zásadní důsledky na ruské straně. Putinova propaganda dobytí celého Donbasu nezbytně nepotřebuje, jelikož je schopna plán operace i deklarované cíle „pružně přizpůsobit“ aktuálnímu stavu a vyrobit „vítězství“ prakticky z čehokoli, přičemž už nyní má dost možností – například: „denacifikace“ Mariupolu, úspěšné uskutečnění „referenda“ potvrzujícího návrat Chersonu do lůna báťušky Putina nebo (i kdyby se nepodařil žádný postup v rámci ofenzívy) „úspěšná záchrana Donbasu a Luhansku před ukrajinskou nacistickou invazí“ atd., zejména pokud se to podá v kombinaci s aktuálně oblíbenou hláškou: „Osamocené Rusko čelí celému NATO.“

Takže Rusko možná dosáhne dílčího postupu (např. viz minimalistická varianta výše), pak ofenzíva uvázne, ruské jednotky se zakopou a budou držet obsazená území. Cílem bude udržovat patovou situaci a doufat, že v Evropě převládnou „mírotvorci“ hlásající cosi ve smyslu: „Fronta se už dlouho nehýbe, konflikt je zamrzlý, pokračování v boji je tedy zbytečné, vždyť Rusko už nikde neútočí, pojďme tedy obnovit dialog, provést deeskalaci a zachránit mír.“ A pokud by snad ukrajinský prezident nesouhlasil a dál se „drze“ domáhal dodávek zbraní, tak snadno může být prohlášen za „válečného štváče“. Ukázkou toho, že tento ruský pocit nadřazenosti vůči Západu v kategoriích, jako jsou důslednost, vytrvalost, schopnost stát si za svým a ochota přinášet oběti pro své deklarované cíle, nemusí být neoprávněný, je nejen chování proruských „mírových“ stran (jako jsou u nás SPD, KSČM a Trikolóra), ale i klíčových západních politiků. Příkladem toho je zejména německý kancléř Scholz, jenž v duchu tradiční německé snahy o „partnerství“ s Ruskem (přehledně ho shrnul na svém twitteru Anders Östlund zde) vytrvale sabotuje dodávky těžkých zbraní Ukrajině, ale zároveň už nyní prohlašuje, jak je ukrajinským postojem „iritován“. Není však sám a v „mírotvorné“ snaze jej může podpořit třeba i francouzský prezident Macron, jenž by poté, co se po znovuzvolení již nebude muset vymezovat vůči Ruskem financované Le Penové, mohl navázat na svůj nedávný (z dubna 2022, tj. po odhalení válečných zločinů vůči ukrajinským civilistům) výrok, že Rusko a Ukrajina jsou „bratrské národy“.

Zbraně, vůle a vytrvalost

Tedy Ukrajina se může ubránit aktuální ruské ofenzívě a zastavit ruský postup, ale přesto hrozí reálné riziko, že konflikt „zamrzne“ a Putin bude mít dostatečné „vítězství“, aby se dále udržel u moci a aby, navzdory všemu vynaloženému úsilí, pro Ukrajinu fakticky došlo k repríze roku 2014.

Přirozeně to tak dopadnout nemusí. Pokud Rusové opět přecení své síly, „naběhnou si“ a utrpí nadměrné ztráty při aktuální ofenzívě, může to být příležitost pro úspěšný ukrajinský protiútok. Ale spoléhat na ruské opakování stejných chyb je nejisté. V opačném případě pak protiútok nebude ani rychlý, ani snadný a bude vyžadovat ze strany Ukrajiny hodně vojáků, ze strany Západu hodně těžké výzbroje a ze strany obou hodně vytrvalosti a vůle k vítězství.