Americkým Židům něco vadí a nebojí se to říci |

Sdílet článek:

Jednou se na tuto dobu možná bude vzpomínat jako na éru zvýšeného tlaku na konformitu. Anebo naopak, jako na období rostoucího vzdoru….

K projevům nesouhlasu patří různá prohlášení, petice a otevřené dopisy. V květnu k nim přibyl Dopis našim židovským druhům o rovnosti a liberálních hodnotách. Ohrazuje se proti tomu, jak ve jménu boje za spravedlnost je stále víc ohlodávána svoboda vyjadřovat názory.

Je to jedno z nejviditelnějších veřejných prohlášení pronesených jménem amerických Židů za posledních mnoho let. Tím spíš, že „americká židovská komunita“ vlastně neexistuje, jde o skupinu lidí příliš odlišných. Tentokrát se ale vyjadřuje k něčemu, co se týká velké části z nich.

Židovský hlas v Americe je ale samozřejmě slyšitelný i jindy, protože Židé, kterých je v USA zhruba pět milionů, jsou nadprůměrně zastoupeni v mediálním, intelektuálním i akademickém světě. To, co také budí pozornost, je fakt, k čemu a jak se dokument vyjadřuje, protože se komunita spojovaná s progresivním pohledem na svět obrací proti současným trendům progresivního hnutí.

Dopis a dopis

V Americe se dokumentu začalo říkat „židovský Harperův dopis“ – podle prohlášení, které loni v červenci vyšlo v časopise Harper’s Magazine. Tehdejší Dopis o spravedlnosti a otevřené debatě zprvu podepsalo asi 150 intelektuálů a umělců, a to na podporu svobodné výměny názorů a proti ostrakizaci a vytěsňování odlišných mínění.

K signatářům patřily superhvězdy jako spisovatelka J. K. Rowlingová, jazzový hudebník Wynton Marsalis nebo komentátor a politolog Fareed Zakaria. Už „Harperův dopis“ podepsala řada židovských osobností, obvykle sekulárních. Třeba historičky Anne Applebaumová a Susannah Heschelová, psycholog Steven Pinker, politolog Yasha Mounk, feministka Gloria Steinemová, filozofové Noam Chomsky a Michael Walzer – vesměs lidé, kteří se rozhodně nechápou jako konzervativci.

Mezi židovskými signatáři bylo možné najít i osoby považované (oprávněně, či nikoli) za „konzervativní“, i když také sekulární, jako je sociolog Johathan Haidt, komentátor New York Times David Brooks a bývalá komentátorka téhož listu Barri Weissová.

Tato druhá jména se pak letos v květnu objevila i pod dopisem „našim židovským druhům“. Jde o text sotva na jednu tiskovou stranu, který začíná slovy: „Americká židovská komunita čelí ohrožení (challenge) liberálních principů, které dlouho definovaly židovský občanský život a americkou demokratickou tradici.“

Dokument, vlastně intelektuálně ne zas tak pozoruhodný, zvláštním způsobem proplétá několik motivů. Jednak se odvolává na „liberální“ tradici a zdůrazňuje její význam pro veřejný život v Americe, a zejména pro menšiny, jako je ta židovská.

Současně se opakovaně odvolává na židovskou tradici otevřené debaty, tedy dědictví, které nemá se současnou Amerikou tolik společného. Tato zvyklost skutečně existuje, její kořeny sahají do starověku a stojí na přesvědčení, že jednota názorů je podezřelá a nezdravá. Dokument se této židovské náboženské tradice dovolává při obraně svobodné diskuse.

Kdo je tu zvýhodněn

Podstatná část textu se dotýká otázek rasové rovnosti a spravedlnosti. Ne ovšem v souvislosti s postavením Židů, ale Afroameričanů. To má hned několik důvodů.

Jednak tato zmínka dopis preventivně chrání proti útokům demagogů ve vzrušeném období po smrti George Floyda, jehož jméno také zmiňuje. Druhým, neméně důležitým důvodem je fakt, že američtí Židé už před několika generacemi přijali otázku nerovného postavení černochů za svou. Židé byli už od přelomu 19. a 20. století mimořádně početně zastoupeni mezi řadovými i prominentními „bílými“ bojovníky za rasovou i občanskou rovnost. Vousatý muž, který na slavné fotografii z roku 1965 kráčí vedle Martina Luthera Kinga ze Selmy do Montgomery, je rabín a filozof Abraham Joshua Heschel, otec zmíněné Susanny Heschelové, signatářky prvního dopisu. Boj za černošská práva se stal, zejména pro sekulární část amerických Židů, součástí jejich identity, možná víc než dodržování šabatu nebo osud Izraele.

Je ještě třetí důvod, proč dopis věnuje tolik prostoru otázce postavení černé menšiny. Boj za práva Afroameričanů se v poslední době obrátil přímo proti americkým Židům. Autoři dokumentu si stěžují, že dnešní dominantní narativ vytváří obraz světa, v němž nějaká skupina může být buď utlačovateli, nebo utlačovanými, a podporuje zhoubnou představu o „zvýhodnění Židů“ (Jewish privilege), nebo dokonce Židy viní z „bílé nadřazenosti“. Židé jsou podle autorů vlastně nuceni si vybrat, zda vůbec mohou podporovat hnutí, které je označuje za dědičné viníky.

Situace je paradoxní vzhledem k dřívějším zásluhám amerických Židů na věci rovnoprávnosti a dvojnásob paradoxní s přihlédnutím k faktu, že tolik amerických Židů samo sebe dosud chápalo jako přední představitele progresivního způsobu uvažování, byť třeba v otevřené a liberální, ne neliberální a jakobínské podobě. Teď se ale proti nim duch doby obrátil – anebo si to přinejmenším signatáři provolání myslí.

Vrstvy ironie

Většina amerických Židů jsou potomci velkých přistěhovaleckých vln z desetiletí na přelomu 19. a 20. století. Přišli jako velmi chudí lidé, ale během jedné či dvou generací se obvykle vzmohli a už v poválečné Americe měl typický Žid nadprůměrné vzdělání a příjmově patřil ke střední třídě.

Židé si nicméně rovnostářské smýšlení ponechali. Za sto let se nestalo, že by většina židovských voličů podpořila republikánského prezidentského kandidáta. Kdosi to vyjádřil zkratkou, podle které Židé „vydělávají jako episkopalisté a volí jako Portorikáni“. Neboli hlasují proti svým vlastním daňovým zájmům.

Židovští voliči jsou obecně pro podporu menšin a chudých lidí nebo rozvoj veřejného zdravotnictví. Průměrný americký Žid vydá na charitu asi desetinásobek toho, co průměrný Američan. Tento způsob uvažování má své krajní polohy, ale nejspíš bychom mohli jádro americké židovské komunity označit za „sociálnědemokratické“ v sociálních otázkách a „levicově liberální“ v otázkách kulturních, jde vlastně o pokračování judaismu sekulárními prostředky.

Vždy existovaly výjimky. Jednak ortodoxní a ultraortodoxní věřící, dřív žijící ve své vlastní kapsli, kteří nyní v americké kulturní válce našli přirozené spojence v konzervativních křesťanech a občas i muslimech. Druhou výjimkou je několik set tisíc Židů „sovětského“ původu, kteří mají často silnou averzi k čemukoli levicovému (podobně je to u „ruských Židů“ v Izraeli). Tyto dvě skupiny, které často volily Trumpa, patří k jakémusi názorovému disentu v židovském prostředí.

Zleva doprava

Pravicová nebo konzervativní alternativa už dávno existovala i v oblasti politického myšlení. Jednou bylo už od 60. let „neokonzervativní hnutí“, což byli původně Američané (z velké části Židé) silně levicového přesvědčení, kteří změnili názor. Byli silně antikomunisticky a protisovětsky zaměřeni, ale od ostatních amerických konzervativců, tehdy převážně křesťanských tradicionalistů (a někdy současně antisemitů), se v řadě ohledů lišili. Ponechali si respekt k F. D. Rooseveltovi a jeho Novému údělu, v zahraniční politice patřili k intervencionistům a nespojovali konzervatismus s konkrétním náboženstvím nebo náboženstvím vůbec.

V oblasti akademického a intelektuálního světa sehrál významnou roli muž se zcela jiným zázemím, filozof Leo Strauss (1899–1973), německý rodák, který ovlivnil řadu konzervativně smýšlejících intelektuálů židovských i nežidovských – a ti pak dali konzervativnímu způsobu smýšlení v Americe punc intelektuální závažnosti.

V Evropě skoro neznámou osobností je filozof a historik idejí Paul Gottfried (1941). Bývá někdy označován za intelektuálního „otce alternativní pravice“, což on sám odmítá. Jisté je, že právě on je patronem intelektuálního odporu proti současnému progresivismu v Americe.

Tyto a jiné jednotlivé výjimky pravděpodobně přispěly k tomu, že dnes už se proměnilo obojí – židovské prostředí i intelektuální scéna; a částečně se vzájemně prostoupily. Vidět je to i na příkladu některých ze signatářů prohlášení proti omezování veřejné debaty.

Část z nich je známá i u nás, a dokonce i jejich knihy vycházejí v češtině – třeba Jonathan Haidt (Morálka lidské mysli a Hypotéza štěstí). Jiným příkladem je Ben Shapiro, jehož Jak zachránit západní civilizaci tady vyšlo vloni.

I u nás se mluvilo o případu komentátorky Bari Weissové, která loni na protest proti tomu, že „editorem názorové stránky se stal Twitter“, slavně odešla z New York Times. K židovským (sekulárním) konzervativcům by se dali počítat i její dřívější kolegové v NY Times Bret Stephens a David Brooks.

Weissová je v něčem typickým příkladem toho, kam se americká společnost v poslední generaci posunula. Sama Weissová se za konzervativní nepovažuje, velmi kriticky se vyjádřila vůči židovským voličům Donalda Trumpa. Současně je ale jednou z nejviditelnějších novinářek, které bojují proti „kultuře rušení“ a „probuzeným“, což jsou dnes převážně konzervativní témata.

K tomu všemu se považuje za bisexuálku (tak jako je jiný anglosaský konzervativec Douglas Murray otevřeným gayem), což by ještě nedávno nebylo považováno za slučitelné. Jiným pozoruhodným příkladem je rabín Shmuley Boteach (u nás kdysi vyšel jeho Košer sex), v morálních otázkách silně konzervativní, který je ostatní společností vnímán jako jeden z veřejně relevantních obhájců tradiční morálky, bez ohledu na konkrétní vyznání.

Neboli – na jedné straně se proměňuje progresivismus, radikalizuje se a část lidí odrazuje. Současně se ale změnila i konzervativní scéna, jako by sama prošla liberální, ne-li „progresivní“ transformací, otevřela se Židům, gayům a jiným skupinám, a současně tak získala na svou stranu nečekané spojence, vlastně konzervativce nového druhu. Příkladem může být právě Dopis našim židovským druhům o rovnosti a liberálních hodnotách.