(Až na výjimky) bez spojenců |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

O ruský osud se dnes vede boj v zákopech na východní Ukrajině, a že se už dávno Rusko nepoložilo, je nevysvětlitelný zázrak, má proti sobě všechny zbrojovky NATO a celý západní mainstreamový humbuk. Kromě lavírujícího Srbska, není na jeho straně žádná evropská země, žádné velké evropské médium. Až na pár výjimek, je to země bez spojenců. Pokud ovšem nebereme v potaz mladou bulharskou provozní hotelu před přístavní pevností v Larnace, která se za Putinovo vítězství každý den modlí, asi nebude vědět, že je na stejné metafyzické straně jako španělští národovci v El Manifiesto, stařec Gauland nebo pár uchýlených Čechů. Za velkého spojence Putina bude mainstream považovat i věhlasného francouzského ekonoma Jacques Sapira, tohoto ekonoma zajímá chování ruské ekonomiky v prostoru smrtonosných sankcích a každé tři měsíce publikuje vědeckou analýzu na dané téma. V pátek v Les-Crises v náročném matematicko-ekonomickém čtivu píše ekonom o posledním vývoji v ruské ekonomice, ruský materiální domácí produkt (bez služeb) narostl v posledních kvartálech o sedm procent, evropský mainstream z toho správně vyvozuje, že ekonom musí být putinovec.

Pro-kalifornské srdce sice bije v Arménii, ale Arméni a stoprocentně celý Karabach budou mít reflex provozní hotelu v Larnace, pokud padne Rusko, budou se muset odstěhovat do Kalifornie. Včera Ázerbájdžán přitvrdil karabašské obklíčení a přestal dodávat zemní plyn, ve francouzském parlamentu to pro forma pár poslanců komentovalo, ale Arménům je jasné, že pomoc mohou očekávat jen z Ruska a to dnes nemá sílu. Rusové si na vojenské zpravodajské platformě Topwar stěžují, že ve vietnamské válce byl SSSR hlavním dodavatelem zbraní a gigantické materiální pomoci, nyní se vietnamští soudruzi přidali k protiruským sankcím, vzájemný obchod klesl na 3 miliardy dolarů, s USA už dosáhl 97 miliard, vietnamská komunistická strana nahlíží na politiku bez sentimentálních brýlí.

Rusko včera šokovala zpráva o propuštění šesti pohlavárů Azova z turecké internace. Po pádu Mariupolu a jejich zajetí, dojednal oligarcha Abramovič jejich předání Turecku oproti tureckému a ukrajinskému závazku, že do konce ukrajinské války zůstanou v Turecku. Erdoganovo počínání není moc čitelné, v předvolební kampani zval Putina do Turecka, vydával se téměř za ruského spojence, což možná ve volbách rozhodlo a dnes tento evidentní podvod, který se extrémně dotýká ruské citlivosti. Rusko v dnešní situaci musí s poníženou tváří přijmout tento úder pěstí.

Místopředseda moskevské dumy historik Andrej Medvedev na svém kanále na telegramu se ptá, jak může turecký podvod někoho překvapovat. Turecko nikdy nebylo ruským spojencem, pokud Turecko podepsalo dohodu s ruským impériem, okamžitě začalo pracovat na jejím porušení. Medvedev konstatuje, že Rusko nemá spojence, pouze taktické partnery, kteří sledují své cíle. Na výsledek války to nebude mít vliv, ale psychologicky je to silný úder. Rusko může doufat jen samo na sebe, Američané dodají kazetovou munici a cokoliv dalšího, a to má vojenský vliv. Co můžeme dělat? Jsme už tak zlomeni, že nejlépe je se vzdát? Budeme hořekovat nebo půjdeme dál cestou i přes období tmy? Každý má vlastní odpověď. Historie ukazuje, že ruský člověk dokáže státní moci odpustit její prohřešky, nebo jinak řečeno lidské pochybení vůdce. Mnohé se dá odpustit, v tomto smyslu ruský člověk přijímá svět absolutně křesťansky, nikdo není hříchu, všichni jsme hříšníky. Ruský člověk, ale neodpustí, když se mu zdá, že moc je slabá nebo zákeřná. Ruský člověk je tak postaven, musí pochopit k čemu došlo, musí se s ním hovořit. Je velkým nepochopením vnímat mlčení ruského člověka jako souhlas s veškerým jednáním moci nebo nezájem o dění. Lidé očekávají, že se jim jednoho dne vysvětlí i ty detaily dané záležitosti, obzvlášť rostovské události. Přijdou i temné a mračné dny, přijdou porážky i vítězství. Cesta bude těžká, musíme mít sílu a nervy. Přeji hrdinům z Turecka šťastnou cestu na frontu, do zajetí je už nebudeme brát.