LIBOR ČÍHAL
Jenský sociolog a filozof Harmut Rosa píše o dnešní epoše a jejích krizových projevech ve Figaru. Pokud se budeme považovat za součást západního mainstreamu, jsou jeho úvahy velmi relevantní, pokud je nám západní mainstream lhostejný nebo si dokonce myslíme, že by ho měl někdo rozbít, pak jsou příhodnější jiné filozofické školy. Filozof je velmi kritický k parametrům doby: akcelerovat, inovovat a potencovat nepotřebný permanentní růst. Nemá smysl toužit po nějakém návratu do minulosti, dnešní epocha je podle filozofa nezbytná, aby lidstvo pokročilo ve vědě a technologii. Lidstvo si musí uchovat všechny znalosti, ale bez požadavku permanentního růstu. Podle filozofa je nezbytné znovu naformulovat pojem pokroku – odkrýt směry naší cesty.
Je omylné se domnívat, že pouze touha po individuálních požitcích motivuje člověka k práci. Je to spíš idea rodinného bohatství napříč generacemi, která člověka potencuje – vybudovat něco, co můžeme předat vlastním potomkům. Západní lidstvo prochází krizí, protože ztratilo vizi budoucnosti. Uplynula čtyři staletí od počátku moderního věku a osvícenecké epochy, kdy naděje člověka byla nesena touhou po svobodě a po lepším životě. Šli jsme za představou lépe konstruované společnosti. Nyní máme pocit, že je před námi klimatická katastrofa, jaderná válka, ekonomický kolaps a morální úpadek západní civilizace.
Místo obdivu k ideám osvícenecké epochy vidíme kolonialistickou minulost, imperialismus a zotročování jiných ras. Je to velký problém, současný člověk by měl obnovit rezonanci s minulostí. Lidé v Kolumbii si staví domy s představou, že jejich děti vystaví další patro, v Evropě děti vůbec nechtějí dům po rodičích nebo dokonce ani dílnu a firmu, kterou rodiče zbudovali, odmítají žít život svých rodičů a to znamená hlubokou morální krizi.
Vždycky v minulosti člověk tvrdě pracoval, aby se jeho dětem dařilo lépe. Člověk se domníval, že život koinciduje s trojí perspektivou: každodenní perspektivou; životní perspektivou; historickou perspektivou. Každodenní činnost umožnila člověku dospět k něčemu většímu a vyššímu. Dnes se toto schema zbortilo a lidé mají pocit, že pokud tvrdě pracují, je to ztráta času. Práce ztratila smysl a člověk na ni rezignoval. Práce se stala škodlivou. Ovšem v práci nejde jen o naplnění nějaké povinnosti, ale prací formujeme sami sebe a svět. Do té míry, jak se vytratí naše motivační energie k práci, roste naše frustrace a zloba ke společnosti.
Ideje moderní epochy slibovaly člověku, že to bude on, kdo bude formovat všechny aspekty svého života, nebude to církev, papež, král a ani příroda. Republikánské pojetí přineslo ideu, že si lidé utváří formy společného života a pomocí politiky konstruují svůj svět. Ovšem politikové se zvykli – a je to logikou samotného systému – že politika znamená permanentní boj, protivníkovi naslouchat pouze tehdy, když ho lze vzít po hlavě. Dnes chceme, abychom byli slyšet, aby se realizovaly naše zájmy, ale nikdy nebudeme naslouchat někomu druhému, námitky jiných si nepřipustíme k tělu. Dnešní člověk nechce mít děti, stejně jako nechce mít předky. Člověk nechce mít hrob, protože i to je dnes ztrátou času. Vlákno, které nás spojuje s minulostí i s budoucností se přetrhlo. Ve společnosti převládá názor, když nemám děti, jsem absolutně svobodným. V dnešní černé době může pramenit optimismus i z toho, že člověk nemá schopnost předjímat osudové změny. K velkým změnám nikdy nedošlo proto, že je člověk naplánoval. Zrodily se v polostínu. Téměř se nabízí idea, že potřebujeme nějakou velkou katastrofu, aby se něco změnilo. Druhá světová válka změnila formy a obsahy našeho myšlení na dlouhou dobu, pokud přijde událost podobného rozsahu, možná z toho nakonec vykrystalizuje i něco dobrého.
(5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář