Bourání soch, pálení knih je zrůdné opravování dějin. Je třeba tomu bránit |

Sdílet článek:

Přestože je českému národu vlastní snaha nějak se domluvit, místo vyrážení na barikády, dlouhodobě uvnitř naší společnosti narůstá napětí. Můžeme mluvit o rozvírajících se nůžkách, můžeme popisovat různé zlomové linie, podél nichž se rozevírají mezi lidmi příkopy, i o tom, jak znovu bobtná nedůvěra lidí v politiky. V základu všeho je podle Milana Uhdeho tradiční rčení, že sytý hladovému nevěří, a v předchozí části našeho rozhovoru k tomu poznamenal: „Je to neschopnost smíření, neschopnost vzájemně se pochopit, vzájemně si říct, že žijeme v jedné společnosti, v jednom celku. My spolu musíme nějak vycházet, musíme spolu nějak žít. Nemůžeme se věčně štěkat.“

Martina: Pane docente, co si myslíte o názoru, že silně vzrůstá ideologizace kultury a že se opět dostáváme ke snahám o zákazy některých vyjádření ve filmech, v divadelních hrách, v médiích, ale stejně tak od veřejně činných lidí. Vnímáte to tak?

Milan Uhde: Poslyšte, já mám vůbec dojem, že vy máte sklon ostře prožívané jevy přítomnosti připisovat jenom současnosti. Pro pána krále, dějiny kultury jsou dějiny zásahů ideologie. Prosím vás, papež rozhodoval o vědě. Papež řekl: „Giordano Bruno bude“, neřekl to přímo papež, ale bylo to rozhodnutí církve, „bude upálen, protože to, co hlásá“, a on hlásal velmi rozumné věci, „není pravda. Galileo Galilei bude muset odvolat jinak ho…“ To bylo ovlivňování vědy.

Martina: Ale víte co, já to porovnávám svým životem, nikoliv historií jako takovou. To, co mi říkáte, je pravda, uvědomuji si to, a já jsem před rokem 89 zažila i jiné zásahy do kultury, 18 let jsem měla možnost to pozorovat. A ptám se, jestli se znovu vracíme k podobnému mustru, protože před 20 lety bych vám tu otázku nepoložila, protože jsem na to před 20 lety ještě nenarazila, tedy na to, aby něco nemělo z ideologického hlediska v kultuře místo.

Milan Uhde: Já jsem se v té době pohyboval v kruzích velmi zajímavých lidí, nebudu jmenovat jednoho velkého divadelníka, kterého si nesmírně vážím, a strašně bych mu tím ukřivdil, je mrtvý, nemůže se bránit, nemůže to vyložit, ale on mně jednoho dne, bylo to v roce 2001, řekl: „Já v kultuře vidím takové věci, že budu volat“, a on už byl v tu dobu velmi starý, „po znovuzřízení cenzury. Musí přijít cenzura.“ Co to je? To je prostě zákrok ideologie. Goyu honila církev za to, že se pokusil, mimo jiné, malovat také akty. To bylo trestuhodné. A za, nevím kolik let později, se za tyto akty, a i za další, platily nejenom miliony a miliardy, ale i kritikové říkali: „Tento a Francouzi akty umějí.“ Kdo by dneska řekl, že akty jsou nemravné a že se nemají malovat? Já bych se některých kněží raději na to neptal, páč nevím, jestli by mně upřímně odpověděli. A nevím, nechtěl bych kardinála Duku po této stránce… protože…

Martina: Interviewovat?

Milan Uhde: Protože akt, to je něco, co dnešní hlasatelé anti-sexismu nemůžou vydýchat. Nádherný akt, odpusťte mi, mluvím jako stařec nad hrobem, ženské tělo je krásné, a já vím, že Řekové uměli krásně ocenit i mužské tělo a že oni to pokládali za naprosto normální, poněvadž na olympiádách soutěžili atleti, muži, prosím, ženy tehdy nesoutěžily, nazí. To je prostě věc kultury, a ideologie, tentokrát především na Západě, táhne proti tomu a říká: „Černošského básníka může překládat jenom černošský překladatel.“ Co to je? To je obrovský vpád ideologie, ale není to nic kvalitativně úplně nového.

Martina: A přesto, neznepokojuje vás to? Protože jak říkám, před 20 lety bych se vás na to neptala.

Milan Uhde: Prosím vás, já mám jenom historické bránění a odůvodnění, a vím, že kulhá – všecko kulhá. Ale moje zkušenost, i osobní, je taková, že jsem viděl tolik zásahů, a z nejrůznější strany, z morální, komunistické, ale i antikomunistické, že věřím, že jestli Michelangelo a Goya byli honěni jako psi, tak to se tím dnešní, ideologicky pronásledovaný umělec, nemůže srovnávat, protože oni byli rdoušeni. Když měli jenom podezření, že Goya maluje tajně akty, tak ho zavedli do sklepení, kde měli mučící nástroje, jimiž z lidí vymáhali to, co si předsevzali vymámit. Jenom mu ukázali: „Mistře, podívejte, co tady máme.“ Prosím vás, a oni to všecko přestáli, kultura to přestála, a znovu se vzepjala, a ustavila nové zákonitosti, a rozvila je.

Ideologizace kultury je vždy zhoubná, omezující a špatná, ať má barvu červenou, hnědou nebo zelenou

Martina: A to mě má uklidnit, že na tom byl Goya hůř, než některý současný umělec?

Milan Uhde: Ne. Prosím vás, je to totéž, jako když někomu ujede tramvaj jednu nohu, a já mu řeknu: „Já znám jednoho, a tomu ujela obě nohy. Ty jsi na tom ještě docela…“ To je houby odůvodnění, samozřejmě špatné. Ale já si tím pomáhám k tomu, že silná kultura, kultura zakotvená v hlubokém přesvědčení daného umělce, že musí takhle tvořit a že jinak neumí, je prostě něco, co všecka tato nebezpečí ideologizace – která je zhoubná, vždycky je zhoubná, zvlášť pro kulturu, ať má tato ideologizace barvu červenou, hnědou, zelenou a bůhvíjakou, vždycky je bludná, omezující a špatná – překoná, a že ideologizace nemůže zvítězit.

Mám zase vlastní švejkovský příběh: Jeden vynikající rozhlasový dramaturg v době, kdy jsem byl zakázán, a měl jsem dvě děti, si předsevzal ideu, plán, že napíšu páté pokračování seriálu Jak se máte Vondrovi. A říká mi: „Milane, za to máš 30 tisíc. Ty to při své zkušenosti rozhlasového autora vystřihneš. Je to 25 minut hry, to je hned. A máš pětkrát, nevím kolik tisíc. Budeš to potřebovat.“ A já jsem byl do té míry demoralizovaný, páč jsem ty peníze potřeboval, že jsem říkal: „Dobře, přivez nějaké náměty.“ Přivezl pět námětů a první námět zněl: Paní – ta co ji hrála Jiřina Švorcová…

Martina: Vondrovou.

Milan Uhde: Milena Vondrová slyší na stranické schůzi, že někde bují antisemitismus, že to je rasismus a že to je špatné. A přijde domů, a její mladší dcera, nebo její dcera, učiní výrok, který má, přísně vzato, rasistické vyznění. A tu se Milena Vondrová rozzlobí, a vysvětlí jí… atd. A to měla být celá rozhlasová hra. A teď ten dramaturg povídá: „Milane, ne abys to po sobě četl, to musíš napsat, a nečíst to. A my, se dvěmi dramaturgy, ti už se v tom vyznají, to předěláme tak, aby to šlo vysílat. Tobě potom poukážeme honorář. Ale nečti to, hned to nacvakej do počítače.“ No, počítač nebyl.

Martina: …do stroje

Milan Uhde: …do stroje, a pošli. Já jsem skutečně chtěl. A já, vždycky, když začínám hru, tak potřebuji první větu, ale nevěděl, fakt jsem nevěděl, jak ti komouši mezi sebou mluví. Nikdy jsem nebyl, nebo léta nebyl, na schůzi. Naposledy jsem byl na komunistické schůzi snad v roce 59, nebo 60, na vojně, a od té doby nikdy. V Hostu do domu jsme sice měli organizaci ROH, ale tam nás bylo pět, a organizaci jsme měli v Praze, kde říkali: „My vám nebudeme jako odborářům platit. Nemusíte sem jezdit.“ Já jsem nevěděl, jak se tam mluví, takže jsem neuměl, jak začít první větu. A tak jsem udělal, já tu první větu mám v paměti, první větu, která zněla a kterou říkala Milena Vondrová na té komunistické schůzi: „Soudruzi, já myslím rasismus tak ňák ne.“ Já jsem si to samozřejmě …

Martina: …po sobě přečetl.

Milan Uhde: …to nešlo. A já sem věděl, že jsem se ocitl tam, slušně řečeno, kde přesně jsem si nepřál vůbec být. Já jsem tu hru za dva měsíce nenapsal, a Jaromír Ptáček, musím ho jmenovat, v tichosti, znamenitý člověk, přijel, a povídá: „Tak co je? Ty nic neposíláš. Nic nevezeš. Co? Máš to?“ A já povídám: „Jaromíre, já to nemám.“ On říká: „No počkej, a kdy to budeš mít?“ Povídám: „Já to, Jaromíre, mít nebudu. Já to neumím napsat.“ On říkal: „Běž.…“ A poslal mě přesně do těch míst. Povídá: „Běž, prosím tě, já vidím, že ty peníze tolik potřebuješ. Nebo je tolik nepotřebuješ? Páč, kdybys je potřeboval…“

Martina: …tak to nadrásáš…

Milan Uhde: A já jsem říkal: „Jaromíre, přísahám ti, zoufale je potřebuju, ale já to neumím!“ A on: „Ty seš blbej, já ti nemůžu říct, kdo všechno, tvoji kamarádi, páč sem vázanej, ale kdybys viděl, jací výborní autoři to píšou.“ Povídám: „Chvála jim, a chvála tobě, že to organizuješ. Já to pokládám za výbornou pomoc, nemoralizuji, to není morální pohrdání. To…“

Martina: …nešlo to. Nešlo.

Milan Uhde: „..kdybych to uměl, tak to fakt… Jako Švejk, jak mu říkal strážmistr v Putimi: Kdyby měl fotoaparát, určitě by fotografoval. Jistě bych to napsal, dyť ty prachy potřebuju. Ale nejde to“. Já se nevydávám za nějakého bůhvíjak charakterního umělce. Ale prostě jsem přesvědčený, že umělec, který je přesvědčený o své pravdě, prostě od té pravdy, od toho, že může tvořit jenom tak, a ne jinak, nemůže ustoupit.

Vám, jako zpěvačce, nevnutí písničku, nebo píseň, skladbu, která je vám proti srsti, a řeknete: „To já nebudu zpívat“. Domluvíte se, že to nebudete, protože by to přece publikum poznalo: „Ona to zpívá, protože jí to nařídili.“ Rozumíte? A toto je podle mne záchovný bod, na kterém kultura spočívá.

Bourání soch, pálení knih je opravářstvím dějin, které je zrůdné, a je potřeba se proti tomu bránit

Martina: A přesto, pane docente, vzhledem k tomu, že jste toto zažil a že jste ústy Mileny Vondrové řekl: „Soudruzi, rasismus tak ňák ne.“, přece musíte mít určitý dojem z toho, jakým způsobem, a jaké jevy se do dnešní kultury dostávají. A teď mám na mysli takovou cancel culture, to, jak se v Kanadě pálí knihy, protože se ukázalo, že jsou zastaralé. V Británii se pálí knihy, v Británii přemýšlí nad tím, koho vystěhují z Westminster Abbey, protože se ukázalo, že si to možná tak úplně nezaslouží. Jakým způsobem reagujete na to, že bourají sochy význačných vědců, kteří posunuli naše poznání v oblasti přírodovědném, zeměpisném, geografickém, a jejich sochy padají na zem, tříští se, a ozývá se potlesk? Co to s vámi dělá?

Milan Uhde: Prosím vás, vy mně zase řeknete, že jsem posedlý, a já jsem posedlý, ale já jsem se učil na fakultě, hned v prvním ročníku mi vyprávěli, o hnutí takzvaných obrazoborců, kteří si přečetli v Písmu: Neučiníš sobě obrazu…

Martina: …ano, ano.

Milan Uhde: …a protože to byli dogmatici, a dogmatika, dogma je smrt kultury, většinou, tak řekli: „Sochy a obrazy musíme zničit.“ A kam přišli, tam je ničili. Ono se to potom vyčerpalo. Obrazoborci zjistili, že všecky sochy a obrazy nezničí. A umělci na to nepřistoupili, a tvořili další obrazy a další sochy. A to, co říkáte, to hnutí vylučování a opravování, to je opravování dějin, a opravování dějin je proces jako celé dějiny. Churchill byl rasista – tak pryč s Churchillem! Pryč s americkým prezidentem… To je opravářství dějin, které je zrůdné, proti kterému já brojím svými chabými silami člověka, který už nepatří k těm, kteří jsou denně na něco tázáni, mě se táží tak jednou za půl roku. A mám možnost psát, ve svých textech proti tomu vystupuju, a jsem přesvědčen, že je třeba se proti tomu bránit, jako je třeba se bránit každé ideologii, páč pro kulturu je to smrt. Je to něco jiného než namítat proti ideologii v politice, kde je ideologie napůl doma, i když častokrát nadělá víc zla, než dobra. Ale v kultuře musí být každý umělec, který hledá vědomou reakci na dění, proti tomu, musí se obávat toho, že se to rozšíří, že to vtrhne i k nám, poněvadž, prosím vás pěkně, Češi jsou pro všechny extrémy chytlaví. Teď to vypadá, že pro to moc chytlaví nejsou. Ale prosím pěkně ničení soch tady – já to vidím nerad.

Já jsem přijel do Vídně, když jsem byl poprvé v zahraničí v roce 68, po vpádu okupačních armád, kdy spisovatele Branalda vypravil pan předseda vlády Černík, aby jel do Vídně, a krajanům, kteří utekli, tam řekl: „Prosím vás, nehrozí žádný koncentrák. Jestli se chcete vrátit, vraťte se. Je to tady dobrý, zatím“, a tak dále. A spisovatel Branald řekl: „Já chci s sebou Milana Uhdeho, páč je mladý, a tam také budou mladí, a já, starej dědek, už nevím, co bych těm mladým vysvětloval.“ Takže já jsem se tam ocitl, a viděl ve Vídni sochy císaře Franze Josefa, a všech, a Schönbrunn. Dyť ten císař Franz Josef, to byl císař smrt, to byl smrťák, který rakouský kluky a to všecko, a ty další, vyhnal na smrt, naprosto nesmyslnou. Neměla by se ta socha zbořit, abychom to tady měli čistý? No, to je trotlovitá reakce. To je pitomá reakce.

Prostě dějiny proběhly, a já chci vědět, jak proběhly. A tam je památník, kde je jistý císař, a někteří Češi na něho přísahají a říkají: „Byl to řádný člověk. Vstával o půl čtvrtý ráno a věnoval se úřadování“. A já na to říkám: „Ano, to je pravda. Rozhodně to byl člověk, který propagoval řádné občanství.“ V hymně bylo: „Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávaj“, to je druhá, nebo třetí sloka bývalé státní rakouské hymny. Ale byl to císař smrt – a vzpomínka na něho je hluboce plná jedu…

Martina: Ale je součást historie.

Milan Uhde: Ale likvidovat sochy? Prosím vás pěkně, já chápu, kdyby někdo chtěl, kdyby byli nacisti postavili sochu Karla Hermana Franka, vymýšlím si takovou blbost, a ve čtyřicátým roce by přišli partyzáni a bojovníci Pražského povstání, a tuto sochu zbořili, prosím, to je válečná akce, tomu rozumím. Ale v klidu, kdy nehrozí, že by tady někdo ve jménu těchto soch zaváděl starý režim, to považuju za posedlost. Já jsem chápal, že někdo natřel sovětský tank růžovou barvou, páč ta se dá umýt. Ale že Rudá armáda sem v pětačtyřicátém roce přišla, a ukončila zabijácký proces nacistické, německé genocidy, to považuju za spravedlivý a dobrý dílo, při všech problémech, který po tom z toho byly.

Martina: Ale přesto jsme Koněva odstranili.

Milan Uhde: Takže prostě odstraňování pozůstatků dějin považuju, za naprosto… A podle mě se to stejně nepodaří. Dějiny tady přece jenom jsou.

Bandera byl nešťastná, tragická, scestná osobnost. Za mnoho svých činů mohl, a za mnohé nemohl.

Martina: Řekněte mi, jakou úlohu v tom, podle vás, sehrávají média? A teď uvedu jeden konkrétní příklad: Juraj Kukura měl v únoru nějaké výročí, a Česká televize v programu ohlásila, že bude dávat film Stíny horkého léta, slavný Vláčilův film, který se měl dávat osmadvacátého února. Tak si v tomto termínu sednu k televizi, že se podívám na slavný film, který dostal Velkou cenu Křišťálový glóbus na jednadvacátém festivalu v Karlových Varech. Ale on v televizi nešel, a místo toho dávali Božskou Emu, kde má Juraj Kukura také roli. To mě mrzelo, a tak jsem napsala do České televize, proč původně avízovaný film nešel, a oni mi neodepsali. Tak jsem napsala znovu, a napsali mi, že nemají autorská práva. Což je zvláštní. Vrtalo mi to hlavou, a na Wikipedii jsem našla o Vláčilově filmu: Mlčenlivý hospodář Ondřej Baran žije na svém statku v Beskydech se ženou Terezkou a dvěma dětmi. Jednou se na jeho statku objeví skupina pěti banderovců, ukrajinští nacionalisté, kteří mají na svědomí mnoho mrtvých civilistů, kteří se po válce pokoušejí dostat do Rakouska, a tak dále. Napsal to Jiří Křižan, který něco ví o Valašsku, a také o komunistickém režimu.

Milan Uhde: Znal jsem ho osobně, a byl to prima člověk.

Martina: …o komunistickém režimu. Popravili mu otce. A já nevěřím tomu, že na film, který byl natočen v roce 1978, nemá Česká televize autorská práva. Zdá se mi to podivné, ale nemohu to vědět. A víte, čeho jsem v tu chvíli začala bát?

Milan Uhde: Já vám to řeknu. Oni, podle mě, já to nevím, a dohady někdy vedou k naprosto mylným koncům, ale domnívám se, že se lekli, že v to únorové výročí sice půjde v televizi Juraj Kukura, ale v příběhu, který ukazuje, že banderovci…, že k Banderovi se teď hlásí Ukrajina. Že ano?

Martina: Mělo to být asi čtyři dny po vypuknutí války.

Milan Uhde: Ano, a že se tím dotkneme určitých idejí, kterých bychom se dotknout nechtěli a neměli. To je podle mě, jestli to tak je, nepochybně naprosto chybná reakce. Já jsem měl náhodou příležitost prostudovat dějiny novodobé Ukrajiny, znám historii plukovníka Bandery. Plukovník Bandera byl nešťastná, tragická, scestná osobnost, a za obrovskou spoustu svých činů mohl, a za obrovskou spoustu svých činů nemohl.

Jeho tragédie začíná vpádem Němců na Ukrajinu. Mnozí Ukrajinci tehdy cítili Stalinovo panství jako jho, a vítali nacisty, to je historická pravda, vítali je jako osvoboditele. Plukovník Bandera také je vítal jako osvoboditele, a hned se k nim hlásil a oznámil, že založil Osvobozeneckou armádu za svobodu Ukrajiny, páč on stále bojoval za svobodu Ukrajiny. A Němci reagovali naprosto logicky, a hned Banderu strčili do vězení, páč nechtěli žádnou samostatnou Ukrajinu, a žádnou svobodu. A během týdne, čtrnácti dnů, se z tohoto snu Ukrajinci probrali a pochopili, že sovětská vláda byla přece jenom lepší, takže začali partyzánské hnutí, a tak dále. A Bandera byl celou tu dobu ve vězení.

On měl minulost. Jeho hnutí, to byli opravdu hrdlořezové, kteří vraždili v Polsku, vraždili na Ukrajině, vraždili, kde mohli, a říkali, že bojují za svobodu Ukrajiny. Za svobodu Ukrajiny bojovala obrovská spousta lidí, někteří byli poctiví bojovníci, někteří se v tomto boji zprofesionalizovali, a stali se z nich hrdlořezové, kteří se dopouštěli hrůz na civilním obyvatelstvu.

Toto všecko já vím, a jméno plukovníka Bandery mě vůbec neuvádí v žádný úžas. Je to historická osobnost, a takových na Ukrajině bylo víc. Znám povídku Issaca Babela U našeho baťky Machna. Baťko Machna byl další taková persóna, kterou potom Rudá armáda vyplatila, ale on byl jeden z bojovníků, kteří se zaklínali tím, že chtějí samostatnou Ukrajinu.

Takže mě by to neznervózňovalo, a kdybych byl zodpovědným činitelem České televize, jakože jsem jím nikdy nebyl, tak bych řekl: „Jen to tam, prosím vás, nechte, jen to pusťte, a já si to zodpovím, popřípadě k tomu napíšu dvouminutový úvod, který řekne to, co jsem o Banderovi před chvílí řekl. A navíc: Prosím vás, dívejte se na to jako na historický příběh, kde má Juraj Kukura vynikající výkon, kvůli tomu vám to pouštím, a prožijte hezký večer. Nikdo by na to nemohl říct ani „křap“, a kdyby řekl, tak já jsem tady odpovědný člověk, a jestli tuto odpovědnost nemůžu nést, tak mě z České televize vyhoďte, já tam nadále nemusím být.

Toto je normální rozhodování. To, co popisujete, podle mě normálním rozhodovacím procesem neprošlo. Mě to ale nevede k tomu, abych řekl, že Česká televize je zrůdná, špatná, mizerná, a tak dál. Já o ní vím, jako bývalý předseda Rady České televize, nechci říct všechno, ale hodně dobrého i zlého. Čili, to si nechme někdy na jindy, třeba až mě nebudete mít plné zuby.

Pro nezávislost České televize na politice vlády je možné udělat mnohá opatření, která se ale zatím neudělala. Ale žádná opatření nezabrání tomu, aby nějaký politik po ČT něco nepožadoval.

Martina: K tomu rozhodně nedošlo. Ale když jste to zmínil, vy jste byl šéf Rady České televize, a určitě se na ni dneska díváte.

Milan Uhde: Ano.

Martina: Já jsem vylíčila jeden příběh, nevíme, jaký byl důvod, to zdůrazňuji, nevíme, proč tehdy ten film neodvysílali.

Milan Uhde: Ale takovéto odhady tam určitě…

Martina: Může být. Ale řekněte mi, je, podle vás, současná Česká televize nezávislá?

Milan Uhde: Prosím vás, já když slyším někoho, jak říká: „Já jsem nezávislý umělec.“, a setkávám se s tím, tak říkám: „Ty chceš říct, že seš chudák, a žiješ z ruky do huby?“ Toto chce říct? A on říká: „Ne, chci říct, že za honoráře.“ Tak říkám: „Tak za honoráře? Tak nejsi nezávislý umělec. Pracuješ pro někoho, kdo ti za to platí honorář, podepisuješ s ním smlouvu, a tato smlouva má určitý podmínky, že uděláš to, a neuděláš tamto.“ Závislost je relativní pojem. Říct, že televize bude nezávislá na politice, a tím bude nezávislá na politice nějaké konkrétní vlády – pro to můžeme dělat mnohá opatření. A já jsem pro to, aby se dělala, páč se zatím neudělala. Ale vykonat všecka tato opatření pořád ještě neznamená, že předseda určité strany nezavolá člena Rady České televize, a neřekne: „Franto, prosím tě, oni včera vysílali takovou věc. Napadni to a řekni, že toto se už nemůže, že to nejde, našeho člověka tam – a todle a takhle.“

Prosím vás, to se běžně dělá. Já jsem to na své kůži nezakusil. Víte proč? Protože se o mně vědělo, že jsem takovej vůl, že kdyby mně někdo zavolal s takovouhle intervencí, že to okamžitě uveřejním. Já jsem se tím netajil. Říkám: „Klidně mně zavolejte. Já to klidně vyslechnu, tu vaši přímluvu, a ihned ji uveřejním, že jste mě žádal, abych to a to prosazoval, to a to protlačil. A toto si může vytvořit každý, to není tak pracné, a do čtrnácti dnů se ví, jestli je předseda televizní rady dostupný, nebo není dostupný. Politici si řeknou: „Tomu nevolej, ty vole, dyť von tě veřejně propálí.“ Prosím vás, to jde. A kdo to neudělá, nese si potom následky, že má hanbu, protože se to na něho prozradí. V této republice, jak říká můj výborný kamarád, politický komentátor číslo jedna, podle mě, Pavel Švanda, je charakteristické, že se žádné svinstvo neutají, ale většinou se z toho neutajení nevyvodí vůbec žádné důsledky, ale jak věci jsou, to se dozvíme. A kdo tu hanbu nese, ten si ji poctivě a skutečně odnese. A právem. Já jsem pro to bránit politikům ze všech sil, aby do televize zasahovali. Ale, prosím vás, ve chvíli, kdy televize dostává schvalování z poslanecké sněmovny, že dostane tolik a tolik miliard, nebo tolik a tolik jich nedostane…

Martina: To se buduje nezávislost.

Milan Uhde: No jistě. Ale prosím, pak řekněte poslancům: „Nesmíte tam zasahovat.“ „Vždyť mi jim tam přidělujeme peníze, tak se musíme zeptat, jak těchto peněz využívají. A co když jich nevyžívají dobře? My je musíme setřít.“ Čili, já bych řekl, stále neúspěšně hledáme takový model, kde by zasahování politiků do televize bylo, bych řekl, maximálně ztíženo, ba znemožněno. Ale úplně se znemožnit nedá, protože existují mobily, a teď se dokonce dozvídám, že se běžně distribuují zašifrované mobily. Já jsem tedy nic takového neměl.

Martina: V roce 92 se u nás teprve zaváděl internet.

Milan Uhde: Já jsem měl první mobil, myslím, v roce pětadevadesát.