Braňme život od počátku do přirozeného konce

V dnešní době jsme si odvykli hovořit o věcech bolestných. Snažíme se je odsunout, abychom je neviděli, a naivně si myslíme, že se jich tak zbavíme. Setkáme-li se přesto s nepříjemnými okamžiky, pak hledáme nejjednodušší cestu, aby rychle skončily. Taková cesta se může jevit příjemná, ve skutečnosti ale nic neřeší.

Jednoduché řešení

Život není reklamní spot a neprovází jej jen sluncem zalité chvíle, jak jsme mnohdy přesvědčováni. K životu patří i  těžké časy. Současný životní styl nás ale mnohdy nepřipravuje právě na ty nejtěžší  momenty: na bolest a konečnost našeho života. Progresivisté tak stále agresivněji i v Česku razí novou zdánlivě svůdnou módu  a tvrdí,  že není nic jednoduššího než se náročného konce naší pozemské cesty zbavit tím, že jej vezmeme do vlastních rukou.

Přesto, že máme obrovské štěstí a žijeme v zemi, kde úroveň péče o nemocné je velmi vysoká a dostupná každému, myšlenky na uzákonění eutanázie v naší společnosti velmi rychle zdomácňují.

Je samozřejmě pravda, že stále bohužel existují nemoci nevyléčitelné a zažíváme situace, kdy současná věda již nedokáže pacienta uzdravit. Pak ale nastupuje péče, která má člověku ulehčit jeho tíživou situaci, pomoci utišit bolest, ulehčit obtížím jak fyzickým, tak psychickým. V takových chvílích je nezastupitelná pomoc zdravotníků, rodiny a přátel. Máme-li někoho rádi, měli bychom být při něm právě ve chvílích, které jsou pro něj nejtěžší. Péče, pomoc, láska. To jsou prostředky, které poslední dny a hodiny člověka na zemi mají doprovázet. Eutanazie ale není řešení, a to hned z několika důvodů.

Ten hlavní je prostý: nikdo z nás si nedal svůj život sám, nejsme jeho vlastníkem. Za uchování svého života jsme ale odpovědní. Všichni víme, že to není vždy jednoduché. Někdo má cestu životem snazší, jiný těžší i bez vlastního přičinění. Týká se to i samotného konce života. Nikdo z nás ale nezná jeho skutečné tajemství. Proto si myslím, že bychom ho měli respektovat až do samotného konce.

Šikmá plocha

Další argumentem proti eutanazii je její možná zneužitelnost. Nežijeme jen mezi lidmi laskavými a obětavými. Tlak rodiny, že by bylo pro babičku lepší, aby „včas“ odešla je sice nelidský, ale ne nepředstavitelný důvod proto, aby se ona v dané mezní situaci ne zcela dobrovolně rozhodla tu dále „nepřekážet“ a například „uvolnila“ místo pro bydlení mladým. Nemocný člověk je často izolovaný, odkázaný na informace lidí, kteří za ním chodí. Zručný manipulátor má tak příležitost, o které se mi ani nechce psát, ale v případě eutanazie se nesmíme bát o ni mluvit. Že se nejedná o plané obavy, o tom se může každý přesvědčit třeba v Holandsku nebo Belgii.

Eutanazie současně otevírá Pandořinu skříňku nemilosrdné budoucnosti civilizace, kde budou žít jen zdraví, mladí a ekonomicky úspěšní. Vše zdánlivě slabé a ekonomicky nevýhodné bude mizet. Atmosféra, kdy člověk bezmocný je člověkem bezcenným a zbytečným tu již byla, a není tomu tak dávno. Lidský život má svoji hodnotu, kterou nemusí sociální inženýři chápat, ale nemají právo ji nerespektovat.

Nehrajme si na stvořitele

Braňme lidský život od počátku do přirozeného konce. Nikdy v lidských dějinách se nám nevyplatilo, když jsme se snažili nahradit Stvořitele. Věnujme energii, kterou vkládáme do různých progresivistických řešení, raději do péče o rodinu a mezilidské vztahy. Odchod člověka z tohoto světa není nic snadného. Může být ale důstojný a láskyplný a pomocí medicíny i bezbolestný a bez útrap. To je nezastupitelná role těch, kteří mají se svými blízkými být v této těžké situaci, a které může podpořit odborný tým hospicové paliativní péče. Nezbavujme se této zodpovědnosti a bojujme za každý lidský život. Jinak se zbavíme podstaty toho, co z nás dělá lidské bytosti.

Tom Philipp