Britská lekce

Tou první je dlouhodobá mimořádná pozornost, úcta a loajalita, kterou Britové věnují své panovnici za jejího života i po smrti. Tato velmi veřejně a hlasitě zdůrazňovaná úcta a pozornost by se až mohla nějakému vzdálenému nezúčastněnému pozorovateli zdát přehnanou. Vždyť královna nemá žádnou faktickou moc a osudy své země a jejích obyvatel ve skutečnosti ovlivňovala minimálně. Její skutečné názory na většinu politických a společenských otázek nejsou známé, neboť to neumožnila tradice britské konstituční monarchie. Své poslání státního symbolu sice vykonávala rekordně dlouho, svědomitě a s moudrým konzervativním nadhledem, avšak za její vlády přestala být Velká Británie definitivně impériem a světovou velmocí. Přesto je její odchod považován za epochální událost a celá Británie jej velmi silně prožívá.

V pozornosti a úctě ke své panovnici totiž Britové sdělují něco více, než pouze vztah ke konkrétní osobě. Dávají tím najevo, jak si váží své státnosti a jejích symbolů, mezi nimiž je panovník na čelném místě, jak jsou hrdí na svou suverenitu a její atributy, jak si cení své tradice a odkazu předchozích generací. Nikdo se nemůže divit, že tuto tradici své vlastní suverenity nechtěli vyměnit za příkazy bruselských úředníků.

U nás je smutné sledovat, jak zesnulou britskou královnu naši tvůrci veřejného mínění přehnaně adorují, avšak české státní tradice pro ně většinou znamenají jen zbytečnou veteš. Dobře víme, jak to u nás vypadá s úctou ke státním symbolům, vrcholným institucím státu a jejich představitelům. Pamatujeme si, že i Pražský hrad by podle některých „osvícenců“ neměl být nadále sídlem hlavy našeho státu, že přeměna republiky v bruselskou provincii vadí v politickém a mediálním mainstreamu jen málokomu, a že ten, kdo dbá na české tradice a státní suverenitu, je pro ně jenom zavrženíhodný nacionalista. Pak nám zbývá jenom oplakávat cizí monarchy.

Na Britech je pozoruhodná ještě druhá věc, kterou úmrtí královny potvrzuje, – a to jak dokázali ze své královny a královské rodiny udělat globální fenomén, který v dnešní informační epoše přitahuje a fascinuje lidi na celém světě, a tímto způsobem se posiluje a šíří i mezinárodní vliv a prestiž celé země. Velká Británie sice již dávno nemá koloniální říši a není královnou moří, ale její „měkká síla“ na globální civilizaci působí možná silněji než v dobách, kdy byla na mocenském vrcholu. Monarchie, fotbal a populární hudba dnes šíří britský vliv ve světě lépe a úspěšněji než letadlové lodě a vojenské expediční sbory. Skon královny Alžběty II. a její nadcházející pohřeb budou potvrzením tohoto mimořádného postavení Británie v dnešním světě. Měli by se nad tím zamyslet především ti světoví politici, kteří stále věří, že k velmocenskému postavení země vede jenom cesta válek a násilí.