Být pravicový … |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Klasické dělení na politickou levici a pravici dnes už ztratilo smysl, levičáci žijí v miliardářských vilách, levicově se šklebí televizní uvaděči a mainstreamová politika. Jeden známý francouzský režizér dokonce prohlásil, že dává přednost variantě být levicový a bohatý, než pravicový a chudý. Klasická levice, která si může termín nárokovat, byla vytlačena na politickou periferii. Stejné je to s klasickou pravicí, těžko se dá vydávat za pravicovou politiku ukradení pár miliard penzistům, aby se mohly koupit opticky a politicky zajímavějším populačním skupiny. Kdo si ještě pamatuje, že Leyenová patří ke straně, která se vydává za pravicovou? Na Fialovi, Černochové nebo Stanjurovi se přece nenajde ani stopa po tradičně pravicovém, navíc by to sami chápali jako urážku, jsou součástí stejného mainstreamového bloku jako piráti, starostové a lidovci, význačnou charakteristikou jejich politiky je primát ideologie a potažmo principiální zrada a výprodej českých zájmů. Babišovo hnutí se od antilidového vládnoucího mainstreamu liší tím, že je populistické v dobrém slova smyslu, sleduje lidovou vůli a český zájem, aspoň v intencích své dnešní politiky. Přes nejasnost v pojmech tušíme, že pravice existuje, je to už zřejmé z nadávek, kterou ji vládnoucí mainstream častuje, nejen v Čechách.

Co se skrývá ze termínem pravicový, se pokusil celkem povedeně rozšifrovat v italském magazínu Destra, který je pravicový už z definice, Pierfranco Bruni. Politická pravice není pouze záležitostí myšlení, není to jen idea. Je už antropologicky taková, že umístila do svého středu humanistický rozměr kultury, v němž koncept Rozumu může mít smysl pouze tehdy, je-li v interakci s historickou vizí tradice. Tradice, která se permanentně konfrontuje s pamětí, která interaguje s identitou národa. Národ a nacionalismus jsou dva termíny kompletně odlišné a divergující. Národ znamená dědictví filozofické a ontologické civilizace. Je jisté, že pravice zahrne filozofické směry, které vedou dialog s kulturou, jejímž principem je metafyzická cesta nebo metafyzika. Historické důvody jako takové jsou vzdálené od ekonomiky materializované jako “věc” nebo praxe. Nikdy se nevysvětlilo, co znamená termín “věc”, není nedílnou součástí historické pravice, ani současné moderní pravice.

Justicialistická cvičení nepatří k pravicové tradici, justicialismus je Robespierrovou lekcí, který využil racionalismu pro manipulace osvícenecké doby. Kultura pravice spočívá v obnovování tradic myšlení v čase. Je to proces, který se v moderní epoše rodí právě z hodnot a ne z ideologie. Pravice neznamená ideologii. Nikdy jí nebyla. Je to idea v procesu myšlení. Může se nám to líbit nebo nelíbit, ale lekce Vica a Gentileho, to jsou procesy probíhající v těle humanismu národů. Tradice je civilizací, která našla v Giovannim Gentilone ( filozof 20. století) referenční bod, filozof, který přivedl do myšlenkových procesů člověka s jeho dědictvím a identitou. Tradice neznamená zachování, ale konstantní obnovování metafyzické tradice. Pravice je metafyzickou tradicí a z tohoto pohledu je kultura reálným vyjádřením dialektických modelů, které ukazují na slovník, kde se mluví o poslední hodnotě, kterou je svoboda.

Mluvit o demokracii je subjektivní, ne objektivní, je to velmi elastické slovo. Natahuje se, jak se uzná za vhodné. Svoboda znamená mnohem víc. Pravice je kulturou respektu ke svobodě, nebo lépe je myšlením v kultuře svobody člověka. Zbytek je prastará ideologická rétorika, která neskrývá nic jiného než demagogii.