Česká absurdita – varování pro Evropu

Kdosi mě upozornil článek s tímto nadpisem na webu Vzgljad – jak nás, tedy Českou republiku, vnímají v Rusku. U nás se prakticky o ničem jiném, než o Rusku nemluví, tak máme pocit, že o této zemi víme vše, a podle mainstreamu není o co stát. Co si velmoc myslí o nás, to se máme možnost dozvědět jen vzácně, pokud tedy hradní generál netroubí do války tak, že je to slyšet až v Moskvě. Pohled na českou kotlinku v čele evropského protiruského tažení je předmětem článku Timofeje Bordačova, ředitele Valdajského fóra. Počtěme si:

„Konkurovat pobaltským republikám nebo Polsku je v protiruské aktivitě těžké, ale české vládě se to občas daří. Nová iniciativa Prahy omezit cestování ruských diplomatů v rámci EU je jen jedním z příkladů takové úspěšné konkurence. Tento příklad je tak názorný, že mezi představiteli předních zemí Evropské unie, a dokonce jimi pověřenými byrokraty v Bruselu vyvolává určité rozpaky.

Většina východoevropských zemí a zbytek EU stále žijí v různých politických dimenzích. A v tomto ohledu je Česká republika prostě groteska, model chování dovedený až do absurdna, kombinující hluboký provincionalismus a nekonečnou hraniční poruchu osobnosti. Bohužel tento jejich existenční problém řešit nelze. Jedinou otázkou je, zda se celá Evropa promění v něco, co se pouze podobá původním zemím, kterým se Francie nebo Německo jen smějí?

Je nám úplně jedno, jaké vnitřní důvody tlačí malé státy, jako je Česká republika, k chování, které překračuje meze diplomatické slušnosti a zdravého rozumu. Hluboké pochopení toho je dílem profesionálů, kteří svou vědeckou kariéru zasvětili studiu této části evropského politického prostoru. Musím přiznat, že to není nijak zvlášť přínosné povolání.

Některých ponaučení se ale stále lze dobrat. Jádrem problému je, že ve východní Evropě jsme svědky civilizačních důsledků unikátní geopolitické polohy a související historie. Nejdůležitější z nich je onen velmi hraniční stav národů, který se vyznačuje přecitlivělostí, nestabilním sebevědomím, výkyvy nálad a impulzivitou.

A Česká republika je zde nejmarkantnějším příkladem. Ne náhodou to byla právě česká země, kde se v minulém století zrodila nejvýraznější literární díla v žánru absurdna – romány Franze Kafky a Jaroslava Haška. Pro oba úžasné autory se činy a situace, které jsou z pohledu běžného zdravého rozumu nelogické, stávají normou chování.

Mentalita hraničního či pohraničního státu je téměř bez výjimek vlastní všem politickým kulturám východní Evropy. Všechny slovanské a jiné národy, usazené od finské tajgy po bulharské hory, se svého času ocitly doslova sevřeny mezi dvěma mocnými civilizacemi: ruskou a západoevropskou.

Ruská civilizace se nikdy nijak zvlášť nesnažila získat nad nimi kontrolu. Dokonce i v pobaltských zemích se naše knížata, než se objevili křižáci, spokojila s tím, že dostali tribut a nic víc.

Západoevropští sousedé, v první řadě Němci, se ale chovali aktivně a vytrvale si podmaňovali své slabší sousedy na východě.

Nejvíce tímto tlakem trpěly české země, které jsou doslova vklíněny do území obývaných Němci. V důsledku toho zde germanizace zašla nejdál a prakticky vytlačila prvky vlastní národní kultury. V první polovině 17. století došlo k poslednímu pokusu o samostatné určení budoucnosti – protestantskému povstání, které posloužilo jako začátek 30leté války v Evropě. Rakušané a další katolíci ji rychle potlačili a Češi už pak nikdy nepředstírali, že se vyvíjejí na základě vlastních hodnot.

Ukázalo se však také jako nemožné je úplně zrušit: stále jich bylo příliš mnoho na to, aby se úplně asimilovali s Němci. V důsledku toho se stala nejtragičtější věc: lidé zcela ztratili svou identitu, ale byli zachováni jako fyzická entita. I osud Irů, kteří byli po staletí vystaveni anglickému teroru, se ukázal být úspěšnější – většinou si dokázali uchovat své náboženství.

Touto cestou se ve větší či menší míře vydali kvůli své neblahé geopolitické situaci všichni kolegové České republiky. Maďaři to měli o něco lehčí, protože od poloviny 19. století až do konce první světové války byli jedním ze dvou nejvýznamnějších národů Rakouského císařství. Pobaltí mělo velmi špatné časy – jejich státnost se obecně stala produktem zahraničněpolitických okolností. Samostatnou evoluci přerušila německá invaze ve fázi kmenového systému na konci 12. století. To, co se objevilo potom, je produktem kulturního vlivu a soutěže mezi mocnějšími civilizacemi.

Pro Poláky se ztráta suverenity v 18. století stala osudnou pro národní sebeuvědomění – doteď neumějí myslet jinak než ve smyslu dodržování cizích zájmů.

Po obnovení státnosti ve 20. století je Polsko entitou udržovanou zvenčí. Jako stát může fungovat pouze v zahraničněpolitických podmínkách, které umožnily jeho obrodu. A proto se neustále snaží je podporovat, vystupuje jako nejaktivnější „agent“ americké politiky v Evropě.

V případě Finska se zdá, že historická traumata byla zahojena, ale nyní vidíme, že zlomená psychika pohraničí se nezměnila.

Jinými slovy, nejdůležitější lekcí z nešťastného historického osudu našich malých sousedů podél západních hranic Ruska a Běloruska je, že fyzická neschopnost bránit svou nezávislost vede k monstrózním deformacím politické kultury. Připomeňme, že to se klidně mohlo stát i Rusům, kdyby v nejdramatičtějším období našich dějin nestáli v čele ruského státu Alexander Něvský a jeho potomci – moskevská knížata 14. a 15. století.

Poznamenejme také, že chování malých zemí východní Evropy, jehož nejmarkantnějším projevem je nyní boj proti Rusku všemi dostupnými prostředky, není projevem rusofóbie. To je obecně příliš integrální a zásadní fenomén, než aby jej lidé v takové situaci mohli zažít. Rusofóbie je atributem zahraničněpolitické kultury Británie, Francie nebo Německa, protože je založena na pocitu vlastní kulturní nadřazenosti a zároveň geopolitické konkurenci.

V případě východní Evropy se nemluví o převaze nad Ruskem nebo konkurenci s ním. Všichni tam dobře vědí, že světové kultuře nemohou nabídnout nic srovnatelného s Fjodorem Dostojevským nebo Lvem Tolstým. A ještě více si uvědomují nesouměřitelnost ohledně vojenských a ekonomických schopností. Ti samí Češi tedy v žádném případě nejsou rusofóbové, pokud se budeme držet správného chápání tohoto pojmu.

V západní Evropě se s chováním jejich spojenců v Praze, Varšavě nebo hlavních městech bývalých pobaltských republik SSSR zachází vcelku shovívavě. Za prvé, v Paříži, Berlíně nebo Londýně věří, že čím více příležitostí způsobit Rusku nepříjemnosti, tím lépe. Nakonec, navzdory své závislosti na Spojených státech, si „velcí“ Evropané v průběhu staletí zvykli považovat se za naše konkurenty.

Zadruhé, západní Evropa dobře ví, že jejich partneři od Baltu po Černé moře obchodují i s Ruskem – kde je to pro ně výhodné. Stejná Česká republika spolu s Německem a Belgií nyní zůstává největším odběratelem ruských hutních výrobků. A pečlivě odrazuje od pokusů rozšířit „sankce“ tam, kde by to mohlo způsobit skutečnou újmu jejím velkým společnostem. Všechny politické útoky Čechů jsou proto z pohledu Západoevropanů kouřovou clonou a pokusy ukázat celému světu svou nesmiřitelnost vůči Rusku tím, že s ním budou dál obchodovat.

Sama západní Evropa se však Čechům, Polákům či Pobaltí začíná postupně podobat, navzdory veškerému snobství vůči nim. A to je, pokud ne problém, pak důležitý rys mezinárodní politiky. Velké evropské země přijaly skutečnost, že nemohou činit zahraničněpolitická rozhodnutí, která neslouží zájmům USA. Německo a Francie uznaly svou vlastní neschopnost hrát roli ve světových záležitostech bez podpory NATO a silné ruky Washingtonu. Zároveň se snaží udržovat – kde je to možné – ekonomické vztahy s Ruskem a Čínou.

Výsledkem je, že na úrovni rétoriky a diplomacie jsou evropští „grandees“ stále více nestabilní a méně sebevědomí. A postupně hrozí, že se celá Evropa promění v „pohraničí“ mezi Ruskem, Čínou a Spojenými státy. S charakteristikami chování pro takové postavení a sebeidentifikací typickými.“